Jak jsem jel do Prahy na vyšetření

Chřipka, která mne trápila tři týdny po mojí poslední cestě vlakem se nějak nechtěla léčit, doktorce se pořád nezdál můj tlak a zvuk plic. Taky jsem si nepřipadal moc ve formě, po těch pěti patrech do schodů se mi dýchalo nějak těžko, přitom jsem po cestě vykouřil jenom dvacet startek. Nemusel jsem čekat, obvykle mne změřila hnedka, jak jsem se vyšplhal do schodů. Ještě že jsem si dal doma ty tři red bully, byl jsem tak nemocný, že bych k ní ani nedošel. 

Nakonec mne poslala do Prahy na Karlák, vyfasoval jsem poukazy na vyšetření, nejdříve jsem si však měl zajet na odběry. Byl jsem z toho v takovém šoku, že jsem se ani nezeptal, co mi vlastně budou vyšetřovat, ale co, někdo mi tam poradí. 

Druhý den jsem poučen z mé poslední cesty vstal raději v půl čtvrté ráno, oblékl se, vypil tři kávy, abych byl na odběry silný, pořádně se najedl a vybaven svačinou v podobě vepřo-knedlo-zela, rozmixovaného v mixéru (v láhvi od mléka), nasedl na babettu, vypůjčenou v noci od souseda, snad se nebude zlobit, řeknu mu to, až se vrátím. 

V půl páté už jsem pomalu ale jistě ujížděl třicetikilometrovou rychlostí směrem ku Praze. Cestu jsem si pamatoval jedinou, jezdím tudy občas autobusem, tak jsem vyrazil nekratší cestou na dálnici. Po několika desítkách minut, kdy jsem kilometr jel a dva šlapal, jsem na dálnici konečně dojel. Už se rozednívalo, provoz pomalu houstl. Jel jsem po dálnici, co to šlo, chvílemi jsem měl pocit, že snad z babetty spadnu, zvlášť když se kolem mne prohnal zuřivě troubící kamion, prevít jeden rasistickej, vidí cigána na motorce a hnedka troubí. Aut troubilo čím dál tím víc, až mi to bylo divné. Nakonec mi to nedalo a zastavil jsem, abych se podíval, jestli svítím. Světlo svítilo, nenašel jsem nic, co by vadilo v provozu, no asi jsem jel moc rychle. 

Nasedl jsem zase na babettu, šlápl do pedálů, šlapal jak blázen a NIC, nechytila. Zkoušel jsem to ještě asi desetkrát, ale babetta ne a ne chytit. Nakonec jsem musel babettu tlačit až do Prahy. Na první zastávku autobusu jsem dorazil asi v jedenáct. Unavený a zpocený jsem sedl na lavičku, babettu opřel o strom. Šel okolo dědeček se psem a ptá se mně, „copak, nejede?“ nejede, říkám mu. „A máte tam panáčku benzín?“ V tom mi došlo, že jediné na co jsem se nepodíval je nádrž. 

Vypil jsem knedlo-vepřo-zelo, přivázal babettu ke stromu dlouhým řetězem, který jsem celou dobu vezl ovázaný kolem boků, navrch přidal pět visacích zámků. Nasedl jsem na bus a po několika desítkách minut strávených cestou busem a metrem, jsem na Karlák dorazil. Vejdu do budovy, hledám někoho, koho bych se zeptal, kam že to vlastně mám jít. Všude kam jsem vlezl, bylo hrozně moc lidí, konečně jsem narazil na čekárnu, kde moc lidí nebylo.

Gastroenterologie, četl jsem na dveřích. Slovo mi sice nic neříkalo, ale usoudil jsem, že přesně sem jsem měl na odběry krve dojít. Seděl jsem jenom několik minut, když vylezla sestra. „Vy k nám jdete na to vyšetření že?, tak mi dejte třicet korun, hned Vás vezmeme“. Nerad jsem jí dal třicet korun a představoval si, jak ten malej z televize žere svojí porci guláše, za mých třicet korun. Pomalu jsem si začal masírovat ruce, jenom jsem nevěděl, kam že mne to budou píchat, no ale co, odběr musí být. Po několika minutách skutečně sestra přišla a pokynula mi, abych šel za ní do ordinace.

V ordinaci už seděl starý, plešatý doktor v bílém tílku, pupek čouhající mu ven nevěstil nic dobrého. Začal jsem si vyhrnovat rukávy, čekajíc píchnutí do ruky. Doktor mi však řekl, abych si sundal kalhoty a klekl si na stůl, na všechny čtyři. Připadal jsem si jako pes, ale omlouval jsem si to modernizací zdravotnictví , jenom mi nešlo do hlavy, jak mne píchnou do ruky, když se o ní opírám?

Na zadku jsem ucítil cosi studeného, doktor mi potíral konečník něčím, po čem jsem přestal konečník cítit. Co se dělo dál si jistě dokážete představit sami. Po pěti minutách jsem byl už tak vyřízený, že mi bylo úplně jedno, co se semnou vlastně děje. Brutální útok kamerou trval ještě asi dalších pět minut, aby mi později sestra utřela zadek jako miminu. Beze slova jsem vylezl ven, ani jsem nepoděkoval, za co taky že jo. 

Při cestě metrem přišel zadek k sobě. Sedět jsem nemohl, stát také ne. Belhal jsem se v postoji jako starý dědek, co zapomněl doma hůl. Konečně jsem dorazil k babettě. V pozici, ve které jsem jel celou cestu MHD, jsem dotlačil babettu k benzínce, kde jsem do ní nalil benzin. Sedět jsem nemohl, celou cestu dom jsem strávil v polosedu, stojíc na pedálech. Po šesti hodinách jsem dorazil domů a svatosvatě si slíbil, UŽ NIKDY NA KARLÁK K DOKTOROVI.