Ztracená brána s nalezeným klíčem

Přiznám se, že Ďáblova lest mi v premiéře unikla (je to asi tím, že televizi obecně zas tak moc nesleduji). Dostal jsem se k ní až v době, kdy se - k mému milému překvapení - na obrazovky chystal další příběh ze stejné dílny. A tak jsem shlédl všech šest dílů téměř v jedné sérii. A dojmy? Veskrze kladné.

Zdroj: kultura.idnes.czArchiv ČT

Pamatuji se ještě trochu na český mysteriózní seriál Strážce duší. Průvodcem nám byla dvojice - ona pěkná (Norrisová), on věčně mladý (Vaculík). Některé díly byly zajímavé, jiné slabší, tak už to chodí. K jisté roztříštěnosti tehdy přispěl i fakt, že jednotlivé díly natočili různí režiséři. Seriál se však nakonec tak nějak vytratil. Proto bylo možné nahlížet na Ďáblovu lest už předem s trochou nedůvěry, co že nám ti čeští tvůrci poamericku předvedou.

Obavy však byly liché: Jiří Strach si v dvakrát třech dílech dokázal vzít z americké produkce i zmíněného českého pokusu to lepší - zachoval schéma ústřední dvojice, která je však v jeho případě méně různorodá. Sumara Jiřího Dvořáka, bývalý superalkoholik, který dnes chlastá sice pravidelně, ale ne tolik, aby nemohl aspoň v případě nutnosti fungovat, je doplňován Šímovou Ani Geislerové, která zvládne panáků, kolik si umane, a to i v době malé české prohibice. Oba se navzájem popichují, ale jeden bez druhého vlastně nedá ani ránu. To vše se obešlo jen s jedním náznakem drobného zajiskření v posledním dílu, kdy Sumara zapíjí domněle ztracenou kolegyni a ta to následně komentuje. Jinak autoři odolali pokušení dát ty dva nějak dohromady (že by příště?). On místy drsností připomíná třeba i Bruce Willise, aniž by se stal jeho kopií nebo dokonce parodií. Ona je celkem chytrá a místy i vtipná blondýna, její řeč do telefonu „já vim, že se mam do služebního mobilu hlásit slyšim, no slyšim, ale já se menuju Lenka, tak sem prostě řekla Lenka, no“ vyžaduje jistou míru drzosti, naivity i inteligence ve vyvážených poměrech. Tvůrci se ale nespokojili s dvojicí, doplnili ji třetí postavou. Doktor Runa je tak výrazný, že se i přes trochu menší prostor stává téměř hlavní figurou. Trojan ho zahrál skvěle. Ponechal mu zadumanost vědátora, který je v jeho podání nejen uvěřitelný, ale dokáže být až neskutečně roztomilý - scéna v baru u tří panáků, které postupně zkonzumuje Šímová, je nezapomenutelná. Trojan již dokázal, že je mistrem etud, a tady to jen potvrdil.

Abych jen nechválil - stovka za sprosté slovo je klišovitá až běda, ke cti scénáře je však nutno přičíst, že z ní vychází pár dobrých fórů, a tak je ospravedlnitelná. Dialogy navíc nesklouzávaly ke sprostotě trapné. Obecně vzato byly silnou stránkou scénáře - z drtivé většiny byly přirozené a dokonce i uvěřitelné. Divák se tak mohl skvěle bavit i bát zároveň - tajemno bylo střižené detektivkou a místy i žánrem až komediálním. 

Hledači chyb a logických nesmyslů si jistě přijdou na své, ale to je věc naprosto běžná i u hollywoodské velkoprodukce. Takže jen možná nejkřiklavější příklad - jen těžko je bez výhrad uvěřitelné, že se doktor Runa snaží infiltrovat mezi zednáře (použije k tomu i Jakuba Železného na ČT24), ale pak se klidně potlouká na místě vraždy spolu s kriminálkou. Když se hlavní dvojice v samém závěru spokojí s Runovým vysvětlením „nic tam není“, připočtěme to snad na vrub bezmezné důvěře, kterou si u ní religionista mezitím získal... Drobnou postavu špičkujícího kolegy, který nakonec Sumaru rozlítí tak, až si to s ním mimo kameru vyřídí ručně, bych též oželel, byť nezapírám, že i tato scéna vyvolá drobný úsměv. Budiž to tedy bráno jako důkaz, že i se zbytnými maličkostmi se tvůrci vypořádali ještě s jakou takous ctí.

Scénárista Arnošt Vašíček prokázal nezbytné znalosti obou ústředních témat - v prvním případě Satanské bible, ve druhém svobodného zednářství. Oba příběhy jsou vystavěné naprosto logicky, přitom všechny části skládačky předkládá postupně, aby diváka informacemi nezahltil. Obstojně se vypořádal i s ožehavými konci obou detektivek. Ve chvíli, kdy je mystérium konfrontováno s realitou chápatelného světa, pohybuje se autor vždy na tenké hraně. Podobné příběhy vlastně mají dvě možnosti, jak skončit - buď více obyčejně, než bychom si třeba představovali, nebo závěrem, který sice tajemství neztratí, ale je už čistým výplodem fantazie. Vašíčkovi se to povedlo vybalancovat hned dvakrát, aniž by se ve schématu opakoval. Ve druhém případě se ocitl nejen na hraně, ale možná na té její tajemnější straně, když si dovolil v osobě doktora Runy propojit mystérium se životem pozemským. Na zdařilosti tohoto motivu nic nemění ani drobný otazník, který jsem zmínil výše.

Co tedy dál? Skoro by se chtělo pobídnout autory, aby podlehli světskému lákání a magickou číslovku tři dovedli ke čtvercové dokonalosti. Momentální stav osobnosti doktora Runy by jistě skýtal mnohé možnosti, jak rozehrát nejen třetí příběh, ale i některé detaily z minula dopovědět. Nejen herci, ale i Arnošt Vašíček a Jiří Strach už dokázali, že umí - klíč k žánru našli ne ve Ztracené bráně, ale již v Ďáblově lsti.