Zsuzsa Koncz, Siófok, 5. dubna 2011

Když jsem před dvěma lety viděl poprvé na vlastní oči maďarskou zpěvačku Zsuzsu Koncz, bylo mi jasné, že si něco podobného musím prožít znovu. A tak jsem se počátkem dubna 2011 vydal na jižní břeh Balatonu, do Siófoku, abych do sebe vstřebal dávku pozitivní energie, kterou tato dáma rozdává.

Jarba © 2011

Píšu-li dáma, myslím to v tom nejlepším smyslu toho slova. Ač se příliš nesluší u ženy zdůrazňovat její věk, snad mi v tomto případě bude prominuto. Zsuzsa Koncz je nesmírně elegantní a v osobním kontaktu milá. Kromě toho všeho je i těsně po své pětašedesátce opravdu pohledná. A na jevišti to rozbalí tak, že zástupkyně mnohem mladších generací jí mohou její elán jen závidět. 

Už pár let obstarává starty koncertů titulní píseň jednoho z jejích nejúspěšnějších alb Ég és föld között. Podobenství života plného lásky a boje si získalo příznivce stejně jako nejstarší písně, kterých hned vzápětí následuje celá řada: Rohan az idő, o trochu mladší 1964 a pro mě docela překvapivě Valaki kell, hogy szeressen. Poměrně brzo následoval snad největší hit Valahol egy lány z alba Kis virág, který si zpěvačka obvykle schovává ke konci koncertů.

Značnou část programu logicky tvořily písně z aktuálního alba 37, které se ukazují být stejně životaschopné jako ty klasické. Za všechny uvedu Üzenet az égből a Még itt vagyok, které album otvírají. To vše bylo prokládáno písničkami staršími, z nichž zařazení některých (Előszó - részletek, Kértész leszek či Jelbeszéd) mě potěšilo i z toho důvodu, že na minulém koncertě jsem je neslyšel.

První zklidnění přinesla píseň Nekem az ég, první ze zhudebněných básní maďarských klasiků. Zsuzsa Koncz během koncertu potřebuje vydechnout, a tak občas pobaví diváky svým vyprávěním. Jen pár vět a jede se dál. Pravidelně jsou zmiňováni i autoři písní. Jména Jánose Bródyho a László Tolcsvaye dominují, společnost jim tvoří klasici poezie včetně básnické modly Atilly Józsefa.

Během rychlejších písní je Zsuzsa Koncz skutečně ve svém živlu. Dvěma skoky přeběhne jeviště, svou přízeň rozdává jak do první řady, tak do té poslední, děkuje div ne každému osobně, jednu chvíli ji vidíte na pravé straně jeviště a vzápětí je zase na levé.

Uprostřed koncertu je krátká přestávka, během ní Zsuzsa Koncz vymění slušivý kostýmek za trochu odvážnější, ale stejně elegantní modýlek, a vystoupení pokračuje ve stejném duchu, kde před pauzou skončilo. Kapela podává bezchybný a sympatický výkon. Klávesák Gábor Závodi, který obstarává zvuk desek (včetně reedic starých alb), tomu všemu šéfuje, kytarista Zoltán Márothy neudělá snad jedinou chybu a bubeníkovi Sándoru Tibovi je za tu jednu drobnou v dobrém a spíš naoko vyčiněno. A basák Miklós Lengyelfi rozdává úsměvy na všechny strany, aniž se přitom pohne ze svého místa.

Dalším hudebním překvapením je pro mě zařazení písně od Fonográfu Level a távolból, kterou Zsuzsa Koncz na své desce nikdy neměla. Byť se aranžmá od originálu podstatně lišilo, píseň byla předvedena s viditelnou chutí.

Občas se snaží lidé z prvních řad o pár fotek. Nikdo z protagonistů proti tomu nic nemá, ale světelné podmínky nejsou pro focení zrovna ideální, takže to chce dobrý přístroj. Publikum je dávno vtaženo do hry - někdy odzpívá samo celé pasáže (Ne vágj ki minden fát), jindy s ním Zsuzsa nacvičí sbory (A város fölött). Při kultovní fonográfské záležitosti Jöjj, kedvesem pak skupina na chvíli ztichne úplně - jen bicí drží základní rytmus, nad kterým se nese chorál obecenstva. Samozřejmě jsou to triky vyzkoušené a dávno prověřené, ale zažít je osobně je mnohem působivější než vše sledovat jen na DVD. Při Mama, kérlek naopak tichne publikum, aby znovu ožilo při svižnějších kouscích.

Na úplný závěr se Zsuzsa Koncz nechá párkrát vytleskat zpět, prvním přídavkem je kdysi zakázaná Ha én rózsa volnék. Po ní publikum vstává a dlouho tleská vstoje. A právě před touto písní se mi podařilo Zsuzse podat růži. Následuje několik odchodů a příchodů a pár úklon celé kapely, a pak už je tu neodvratné finále v podobě písně Miért hagytuk, hogy így legyen.

Poté se několik lidí odhodlá a zamíří za kapelou do zákulisí. Zatímco před dvěma lety jsem měl to štěstí, že zájemců o podpis bylo jen pár a mohlo dojít k osobnímu kontaktu, tentokrát manažer sbírá od lidí materiály k podpisu a odnáší je do šatny. Mezitím kolem procházejí členové doprovodné skupiny a od zástupu asi třiceti lidí se jim dostává gratulací i poděkování. Nakonec ze dveří vykoukne i Zsuzsa, ale stojím dost daleko, a tak na potřesení rukou tentokrát nedošlo. Větší část dveří svým objemem zaujímá manažer a zřejmě bodygard v jedné osobě. Poté, co lidé dostanou zpět podepsané obaly od cédéček, pomalu se rozcházejí, ale rozhoduji se ještě vytrvat. V budově zůstáváme s přítelkyní poslední a dočkáme se - Zsuzsa Koncz, již v civilu, vychází. Děkuji a gratuluji, co mi moje síly v maďarštině stačí. Zsuzsa Koncz naopak děkuje nám oběma a srdečně nám potřásá rukama. Odvažuji se požádat o společnou fotku. V Zsuzse se projeví ženská - po koncertě si připadá neupravená, ale rukou jen lehce upraví vlasy a se žádostí, abychom si pospíšili, se staví vedle mě. Přítelkyně stiská spoušť, Zsuzsa Koncz nám ještě jednou podává ruce a loučíme se. Viszontlátásra - tedy na shledanou.

Tento text je psán člověkem, který se obdivem k Zsuzse Koncz rozhodně netají. Kdo by měl štěstí a viděl někdy její koncert na vlastní oči, pochopil by. Těm ostatním doporučuji jako povinné minimum prvních pět desek. Maďarština je pochopitelně výhodou, neboť texty jsou důležitou součástí písní, ale není bezpodmínečně nutná. Nadšená byla i moje přítelkyně, která maďarsky umí pozdravit a částečně rozluštit jídelní lístek.