Zpráva o Velké cestě (5.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

5. kapitola: Sobota v Koperu (1. července 2017)

Protože jsem v hotelu odmítl trochu předražené snídaně, snažím se ranní jídlo pořídit nějak přijatelně ve městě. A samosebou doufám, že se mi moje rozhodnutí vyplatí. Dávám si ranní procházku městem a na Titově náměstí nacházím snídani za neuvěřitelné 1 euro a 13 centů, a to včetně pití. Když už jsem na hlavním koperském náměstí, nabídnu další, tentokrát trochu netradiční pohled na Prétorský palác.

V Koperu rozhodně nejsem poprvé, ale ještě nikdy mě nenapadlo vyjít po schodišti Prétorského paláce na ochoz, ze kterého je krásně vidět na protilehlý palác Loža (italsky Loggia) s gotickými lomenými oblouky, postavený v roce 1462. Od roku 1846 je v něm navíc provozována nejstarší istrijská kavárna.

Vlevo od Lodžie, alespoň tedy z pohledu na ochozu Prétorského paláce, je Verdiho ulice (slovinsky Verdijeva ulica, italsky Via Giuseppe Verdi). Nádherně a ještě pořád docela nově upravená ulička vede rovnou ke koperskému přístavu. Stačí nedbat jejího konce, pokračovat dál v jejím směru, a můžeme pozorovat lodě z plošiny, zřejmě vybudované speciálně k tomuto účelu. Je to něco podobného, jako když chodíte pozorovat třeba letadla startující z ruzyňského letiště. Lodě jsou nepochybně klidnější podívanou, za stejný časový úsek jich uvidíte podstatně méně. 

Po snídani spojené s prohlídkou další části města scházím uličkou zvanou Belveder do prostoru okolo městské pláže. Ulička si svoje jméno vysloužila patrně výhledem na přístav a možná i na pláž.

Obracím směrem k hotelu. V sobotním dopoledni se veškeré volné prostranství zaplnilo trhovci, nabízejícími skutečně všechno možné. V podstatě by šlo zařídit si tady celou domácnost, pokud by vám tedy nevadilo, že některé kousky spotřební elektroniky jsou hodně retro a patří spíše do muzea. 

Koupit lze věci užitečné, vkusné i nevkusné, věci jisté sběratelské hodnoty i vyslovené blbiny. Koupíte tu oblečení, patrně obnošené, nábytek, zrcadla, ubrusy, kabelky i různé další tašky, nádobí, cédéčka i gramofonové desky s hudbou jugoslávské éry i se světovou rockovou klasikou. Mezi knihami si vyberete mezi domácí i světovou beletrií, reprezentovanou například Hemingwayem, Balzacem a k mému potěšení i Čapkem. Sběratelé si mohou vybrat mezi poštovními známkami či starými platidly prakticky z celého světa. Za 10 eur tu jeden člověk nabízel papírovou československou desetikorunu s Oravskou přehradou na rubové straně, a za 17 eur kulatou prvorepublikovou dvacetikorunu. Domácnost je možné si dovybavit i svatými obrázky nebo portréty Josipa Broze-Tita – což nakonec vyjde u některých nastejno.

Vrcholem všeho jsou ale nahaté Barbíny, některé v plavkách, jiné s růžovýma spoďárkama u kolínek. Tohle prostě musím vyfotit. Vzhledem k fotografovanému objektu jsem ale trochu na rozpacích, jak k celé věci přistoupit. Volím jistý kompromis mezi nápadným a skrytým postupem, a to mě nakonec trochu mrzí. Než se totiž k fotce konečně rozhoupu, tak tu nejlepší Barbínu fakt někdo koupil...

Sobota začíná být mimo jiné dosti horká, a tak mířím rychle na pláž. Cestou k ní se snažím o nějaký netradiční pohled na marinu. Nakonec vybírám průhled dvěma oblouky budovy zvané Taverna, sloužící dříve jako skladiště soli, dnes jako dějiště kulturních akcí. Ač mezitím fungovala též jako krytá městská tržnice, v časech novodobých trhů zeje prázdnotou.

Na pláži se zdržím i přes poledne, dnes mimořádně horké. Dám si tu jen něco malého a čas řádného oběda odsouvám až někdy na třetí hodinu.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.