Zimní pozdrav z Büku

(Leden 2023) Neřekli byste, jak těžké je opustit deníkovou formu. Ale nic jiného nezbývá - nového je tentokrát pomálu, a tak účelem tohoto vyprávění je především zprostředkovat náladu. Jinými slovy, hlavní náplní bude pár fotek. 

Prodloužený víkend na přelomu druhé a třetí lednové dekády tedy zhustíme do jedné kapitoly. Zapomeňte na loňský únor s patnácti stupni. Teploty se pohybují kolem nuly, a pokud ji přes den překonávají, tak ne více než o dva dílky. Sníh zatím chybí, ale je to celkem jedno. Velký rozdíl by to totiž nebyl. 

Jánosovy apartmány jsou v lednu poloprázdné. Nějací spolubydlící tu zkraje jsou, ale mám pocit, že se během těch pár dnů vytratili. A píšu sice o pozdravu z Büku, berte ho však v trochu širším kontextu, alespoň zeměpisně. Však dobře víte, jak to s Bükem mám. Zdejší lázně jsou navíc právě jedním z míst, která zavrhuji hned na začátku. Důvodů je víc a vlastně by se daly vyčíst mezi řádky předchozích kapitol. Přednost tedy dostává Sárvár.

Ano, zdejší hrad je pořád stejný. Jen lidí je tu o dost méně, možná i proto, že dovnitř se momentálně podívat nelze. Kdo sem třeba zavítáte, z nějakého pocitu povinnosti asi navštívíte nádvoří, ale tam toho k vidění zase tolik není. Na vše vám postačí tak deset minut a vrátíte se do města. A představte si, že tady je pořád co objevovat. 

To máte tak. Na vjezdu do Sárváru projíždíte křižovatku, na které musíte víc než na cokoliv jiného dávat pozor na přijíždějící auta. Z obou stran, vjíždíte totiž na hlavní silnici. Pak je tu pár stromů, v létě pochopitelně s listím, které též na výhledu nepřidají. A když tohle projedete a objedete, máte před sebou hlavní náměstí, hrad a časem jistě i lázně, takže vám může zůstat i cosi za zády. Szent László király templom, čili kostel zasvěcený maďarskému králi, kterému jsme u nás zvykli říkat Ladislav I., byl postaven v polovině 17. století. Dlouho ale v původní podobě nevydržel: zle byl totiž poničen během Rákocziho protihabsburského povstání na začátku 18. století. Po porážce maďarského boje za nezávislost se nicméně dočkal obnovy v barokním stylu. Znovuotevřen byl v roce 1732. 

Mám štěstí, je otevřeno. Pojďme tedy dál. Klasicky trojlodní stavba je dílem minulosti zcela nedávné - vznikla až při poslední přestavbě kostela, dokončené v roce 1927. 

Je už skoro měsíc po Vánocích, dávno tedy minuli i Tři králové, ale jak se zdá, tady v Sárváru malinko zaspali. Coby ateista tomu zase takový význam nepřikládám, to je pravda, ale trocha té vánoční atmosféry tu prostě zůstala.

Opusťme teď na chvíli Sárvár a pojďme se podívat, co je v Maďarsku nového. Na úvod mám příjemnou zprávu (a nebude takových mnoho), ceny nafty a benzínu od konce října výrazně klesly. Tedy jak pro koho, to je fakt. Po zrušení cenového stropu se už pumpy nemusí hojit na cizincích, a tak litr nafty vyjde něco okolo šestatřiceti korun. Místní naopak v prosinci zažili šok v podobě zvýšení ceny o několik stovek forintů. 

Jinak Maďarsko zdražilo přímo brutálně. Za celodenní vstupenku do sárvárských lázní teď dáte 7200 forintů. Cena platí vždy od pátku do neděle, permanentně od června do září a v některé další vybrané dny. 

A jestli dřív platilo, že zdražení víceméně pokryl pokles kursu forintu, tentokrát to neplatí. Rozdíl se může zdát nepatrný, z říjnových 5,8 stoupl forint na 6,1 haléře, ale při těch tisících je to dost. V přepočtu dáte teď za vstup 440 korun. Když se stihnete trefit do jarního všedního a jinak nevybraného dne, bude vás to stát 5990 forintů. 

Sárvárské lázně jinak fungují bezvadně, ani v lednu neopouštějí nic ze svých zavedených standardů. Teploty kolem dvou stupňů se není třeba bát ani v odkryté části bazénu. Teplá voda vytváří nad hladinou vrstvu ohřátého vzduchu, takže zima vám opravdu nebude. A potom, ten pocit, že jste byli v teplotě blízké bodu mrazu venku ve vodě, přece stojí za to. 

Možná trochu překvapí, že zdejší restaurace drží ceny na úrovni velmi příjemné. Zdejší klasiku pořídíte kolem tří tisícovek, do nichž se v pohodě vejdete i s něčím k pití. Neservírují tu jako v grandhotelu, a i přes snahy zavést různé systémy jde o zařízení stále převážně samoobslužné, ale pořád se tu najíte slušně.

Leden znamená kromě jiného i velmi brzké stmívání. Koupání potmě samosebou není nic nového, ale při teplotě kolem nuly ještě lépe vyniká vrstva horké páry nad vodní hladinou. Snad jen přes léto tu za tmy mají trochu živější osvětlení, ale dnes se šetří všude. 

Vraťme se na chvíli do Büku. Výraznému zvýšení ceny se nevyhnul ani János. Zůstavám ovšem v klidu. Sumu, kterou teď požaduje, jsem na mnoha jiných místech platil už před pár lety. To, co u Jánose pořád najdete, bych v nadsázce označil za skromný komfort. Jinak řečeno jde pořád o skvělý poměr veličin cena a výkon.

Vzhůru vyletěly ceny v obchodech. Oproti loňsku klidně počítejte s 20-25 procenty navíc. I ve světle toho jsou ceny v restauracích pořád slušné. Ani u Fehérló jsem si nějakého výrazného zvýšení nevšiml. Otázkou samozřejmě zůstává, jak tomu bude na startu turistické sezóny. 

Na jedno si ale s klidem vsadím, totiž že výběr specialit zůstane zachován. Stejně jako fakt, že porce, které nevím proč říkají malá, bohatě stačí. 

Anett nakonec potkávám jen jeden večer, ale při vědomí toho, že letos sem ještě moje cesty určitě zamíří, není důvod smutnit. Rozhodně lepší je dát si po večeři něco dobrého k pití. Budete-li tu více dní, patrně to nějak vystřídáte. Takže fotku berte jen jako silně ilustrační. A možná i jako pokus o netradiční pohled na věc, který se ovšem ne úplně povedl.

Stejných 1600 forintů jako loni stojí vstupné do chrámu bohyně Isis v Szombathely. Zákaz fotografování v hlavní expozici platí stále, ale přece jen získávám něco málo navíc. 

Je totiž otevřena hlavní budova chrámu. Vlastně ani nezkoumám, jestli se zrovna v téhle části smí fotit, jelikož tu ale nejsou žádné historické artefakty, věřím, že ano. Najdete tu jen o málo více než Isis ve více podobách. Ale fotky zblízka konečně ukazují, jak vypadá onen nástroj sistrum, který bychom dnes zařadili mezi perkuse. Jelikož sistrum stejně jako Isis pochází ze starého Egytpa, dá se předpokládat, že patří mezi atributy této bohyně odjakživa.

Jestliže jsem si o loňském únoru alespoň naoko stěžoval, že jsem tu pravou zimu v Büku vlastně nepoznal, letos je to jiné. O teplotě, která se kupodivu výrazně nepohybovala ani jedním z obou možných směrů, už řeč byla. A poslední ráno tu dokonce zažiju i sníh. Něco napadlo přes noc, a nějakou dobu má ještě přibývat. 

Cestu domů to samozřejmě zpomalí, na další zdržení si zadělám sám, když neodolám pokušení pořídit pár zimních fotek. Ale ta drobná odbočka za to stojí. Berte ty fotky jen jako srovnávací materiál, o těch místech bylo dost řečeno už v kapitolách více i méně minulých. Tak tedy za zavřenou bránou jistě tušíte zámek v Nagycenku. Přesně ten, který je na forintové pětitisícovce. 

Malým hříchem by bylo neomrknout muzeum lokomotiv, neboť to je v podstatě přes ulici. Jen to dnes o něco víc klouže. 

A sněží pořád, chvílemi víc, chvílemi míň, sněží až na hranice a sněží i v Rakousku, které je jinak známé tím, že tu obvykle prší. 

No a když konečně sněžit přestane, je to už jedno. Přijedete totiž do míst, kde už nasněženo je. Dost možná od včerejška.

Blížíme se totiž k české hranici. A zprávy z domova hovořily o tom, že sněhová nadílka u nás doma přišla o den dříve.

Na samý závěr tedy přidám ještě několik srovnávacích fotek. Vstupem na české území poblíž Nových Hradů se loučím. A i když jsem protentokrát opustil deníkový charakter vyprávění, těch 1122 kilometrů si do svých statistik rád započítám. Koneckonců je to docela hezké číslo.