Zemanův půlrok

Včera, 10. ledna, tomu bylo přesně půl roku, co se naše republika nalézá mimo demokratické poměry. Právě včera totiž uplynulo půl roku od okamžiku, kdy byla jmenována vláda Jiřího Rusnoka, v historii první česká vláda vzniklá bez dohody a podpory politických stran.

Nechybělo mnoho a Miloš Zeman se mohl radovat - jeho mimoústavní experiment totiž nebyl smeten ze stolu a jeho vláda byla nakonec poražena jen velmi těsně. Ano, jeho vláda. Jiří Rusnok, který se v této komedii propůjčil k roli premiéra, zastává spíše funkci hradního mluvčího.

Půl roku existence vlády bez důvěry Poslanecké sněmovny je dostatečným důvodem k malému zamyšlení. Především, jak už bylo řečeno, nic takového v novodobé historii našeho státu nepamatujeme. A onen půlrok nám také dokázal, že před autokratickými choutkami kohokoliv není imunní žádný systém. Ano, Zemanova vláda důvěru nezískala, ale nikterak jí to nebránilo v tom, aby provedla snad nejrozsáhlejší personální čistky v našich dějinách. Hned několik členů této "apolitické vlády odborníků" pak kandidovalo v předčasných parlamentních volbách za stranu, jíž prezident republiky propůjčil svoje jméno a zařídil předvolební kampaň zdarma. Byť v nich byli Zeman a jeho klika na hlavu poraženi, stále jsou to oni, kdo v tomto státě drží kormidlo. Zemanovi přitom nevyšlo tehdy nic - nejen že prohrál ve volbách, ale nevyšel mu ani pokus o roztržení sociální demokracie. Buďme za to rádi: tento pokus mohl být cestou, jak do parlamentu dostat Zemanovce. Klika okolo Haška se mohla se sociálními demokraty rozloučit a následně podat u Zemanovců členské přihlášky. 

Zeman otestoval Ústavu, a ta, jak se zdá, vydrží opravdu dost. Zcela v souladu s jejími ustanoveními nyní úřaduje vláda v demisi, jenže Ústava podle mě v žádném případě nepředpokládala její teď už více než půlroční existenci. Máme dva a půl měsíce po volbách, ale Zeman se dosud choval tak, jako by vlastně žádné nebyly. Prezident přitom nemůže argumentovat proběhlou krizí v sociální demokracii. Byl totiž tím, kdo se rozhodující měrou zasloužil o její vyvolání, když zorganizoval slavnou lánskou schůzku s haškovci, zatímco předseda Sobotka byl vtipně uklizen do televizního studia. Sobotka to tehdy ustál - a to i díky demonstraci, které se zcela jistě nezúčastnili pouze jeho voliči. Alespoň malé části národa došlo, že tady nejde už jen o Sobotku. Tím, že se předseda sociálních demokratů nakonec dočkal pověření k jednání o nové vládě, však zdaleka nevyhrál vše. I když by teoreticky všechny trumfy měly být na jeho straně, fakticky musí opět čekat, co provede Zeman. Ten zatím směřuje vše patrně jedinému cíli: aby jeho vláda úřadovala co nejdéle. Donedávna také nic nenasvědčovalo tomu, že by se brzy měla pakovat. Aktuální prezidentův slib, že Bohuslava Sobotku jmenuje premiérem 17. ledna, je po volbách jeho vůbec první krok, který směřuje k nové vládě. Soudně uvažující člověk si však nutně musí klást otázku, proč Sobotka premiérem již několik dnů není. 

Nelze vynechat otázku, co Miloš Zeman chystá. To, jak nechává kandidáta na premiéra lidově řečeno vycukat, svědčí o tom, že se s prohrou nesmíří tak jednoduše. Mnohé o jeho dalších krocích naznačuje už jeho záměr kádrovat ministerské adepty po stránce odbornosti, tedy něco, co prezidentu republiky naprosto nepřísluší (v této souvislosti by ostatně udělal nejlépe, kdyby zavřel ústa a vzpomněl si na plejádu odborníků, kterým pomohl do svých vlád). Výhrady může jmenovat libovolné, ale řečmi sotva překryje ty pravé důvody, jež jsou veřejně dávno známé: Zaorálek ho nevolil prezidentem, Dienstbier kandidoval proti němu, Chovanec vykecal lánskou schůzku... Jmenování premiéra není totéž co jmenování vlády, čili tu můžeme mít brzy stav, kdy budeme mít předsedu vlády bez ministrů. Tuto situaci známe po každých volbách, jde o to, na kolik týdnů ji Zeman natáhne. A chce-li si potenciální premiér vzít na svá bedra resort, jehož šéfa by třeba Zeman odmítl jmenovat, měl by se psychicky i odborně připravovat na řízení takových tří čtyř ministerstev.

To, že Sobotka alespoň prozatím cosi vyhrál, neznamená žádné světlé zítřky. Jeho podpora byla v určitou chvíli nutná, dávno však již nastoupila realita všedního dne. A tady je potřeba připomenout, koho vlastně Sobotka bere do své vlády. Jediný případ, kdy měl Zeman užít váhu svého úřadu a kandidáta na ministra odmítnout, patrně vyústí do nepěkného konce: byť měl zprvu výhrady k minulosti Andreje Babiše, nyní mu postačí návrh služebního zákona, podle kterého by člen vlády nepotřeboval čisté lustrační osvědčení. Byli jsme mezitím svědkem pozoruhodné právní konstrukce, kdy se chvíli zdálo, že Babiš opravdu ministrem být nemůže, zato místopředsedou vlády ano. Nyní je vše jinak, Babiš míří na ministerstvo financí, a na řadě bude patrně pokus o zrušení lustračního zákona.

Nedělám si iluze, že lustrační zákon vyřeší nebo kdy mohl vyřešit naše vyrovnání se s minulostí. Ale je jedním z mála konkrétních dokladů o tom, že jsme se o to alespoň mohli pokusit. Lustrační zákon by podle mého názoru neměl být rušen nikdy, a to ani tehdy, kdy problém spolupráce či nespolupráce kohokoliv se Státní bezpečností bude vyřešen takříkajíc biologickou cestou. Dovolím si malý příměr: Ústava Spojených států amerických dodnes obsahuje ustanovení, že prezidentem může být buď člověk narozený na území USA, nebo člověk, který byl občanem USA k datu jejich vzniku. Nikoho v USA ani nenapadne, že by toto ustanovení mělo být vypuštěno, byť by takovému člověku dnes muselo být 238 let. Je to zkrátka doklad o historii, doklad o přihlášení se k určitému principu. 

Zpět ale do naší současnosti. Chystaný služební zákon, prošel-li by schvalovacím procesem, je další nepěknou skvrnou v naší legislativě. Tento "lex Babiš", jak se mu také říká, se může stát precedentem, podle kterého se pak bude postupovat i v budoucnu - a to může být cesta do pekel. Když nyní schválíme, že čistého lustračního osvědčení ministrovi netřeba, můžeme klidně někdy příště schválit, že ministrem může být třeba patnáctiletý kluk (nebo analfabet, když se jich Zeman ve svém včerejším projevu tak zastával). Schvalujeme tu prostě zákon pro jednu konkrétní situaci, jednu konkrétní osobu. Navíc, i když bude schválen, předpokládá se jeho platnost od 1. ledna 2015. Znamená to, že téměř rok by měl být Babiš ministrem protiprávně? Je-li opravdu nutností služební zákon mít (a to posouzení nechám na povolanějších), měl by být schválen za jiných okolností.

Je také nutné připomenout, že Sobotka coby budoucí premiér jde do obrovského risku - spojení jeho levicových sociálních demokratů a subjektu, jemuž šéfuje podnikatel z vyšších sfér, lze jen těžko označit za přirozené. Široké politické hnutí navíc bude nečitelné, a nejen Sobotka může být ještě překvapený, kolik a jakých názorů v sobě může ukrývat.

Zeman může stokrát tvrdit, že neudělal jediný krok proti české ústavě. Ano, možná má - alespoň ve věcech spojených s vládnutím - pravdu. Udělal však mnoho kroků proti demokratickým principům a ústavním zvyklostem (které mimochodem označil doslova za zhovadilé). Těch kroků už je tolik, že by mu měly být spočítány za čtyři roky při prezidentských volbách. Nejde jen o kroky spojené se jmenováním vlády, byť ty jsou nejviditelnější, jsou tu i jiné věci. Prezident například může nevyužívat svého práva udělovat milosti, ale nemůže tuto pravomoc delegovat na nikoho jiného, stejně jako nemůže nikomu jinému přenechat pravomoc jmenování profesorů. To jsou zcela zjevně kroky, jimiž se ocitá mimo české zákony. Novoroční projev sice Miloš Zeman přesunul na druhý svátek vánoční, čímž se údajně vymezil vůči Gottwaldovi a jeho nástupcům. Ve skutečnosti však používá jeho metody. Ten se také dostal k moci ústavní cestou, aby Ústavu pak zcela pošlapal. 

K ryze politickým hříchům si přidejme i několik čistě lidských. Prezident Zeman se doteď prakticky nikdy nechoval důstojně, jak by se na hlavu státu slušelo. Typickým znakem jeho chování je hulvátství, pouráží v podstatě kohokoliv kdykoliv. I oslovení "pane Moravče" zní z jeho úst spíše jako "blbče". Ve svých projevech si neodpustí poučení, naposledy včera nám například vyložil význam slova návrh. Samolibost čiší z každého prezidentova projevu, ten vánoční v tom byl příkladem nejmarkantnějším. Navíc, velmi pravděpodobně těžce zápasí s alkoholem - za přezkoumání by v tomto směru stála nejen jeho viróza nad korunovačními klenoty, ale též jeho zranění, jehož původ byl vyložen třikrát jinak (jestli si dobře vzpomínám, tak postupně náraz do zdi, pád přes koberec shrnutý psem a náraz do skříně).

Čtyři roky, které zbývají do konce Zemanova funkčního období, jsou dost dlouhá doba. Zeman svými kroky přímo ohrožuje demokratické principy, na nichž stojí náš stát. Otázkou je, kdy udělat radikální řez a nedemokraticky se chovajícího prezidenta odstranit. Bude-li podána další ústavní žaloba na prezidenta, můžeme vypadat před světem poněkud podivně, ale v tomto případě by své opodstatnění rozhodně měla. Jinak zbývá už jen vyjít do ulic.