Za desetník

Karty jsou rozdány - tímto už dosti ohraným souslovím je označována situace, kdy voliči odvolili a komise jejich hlasy posčítaly. Zkusím ho trochu aktualizovat a svůj článek zarámuji příměry z jedné populární karetní hry.

Uhraných sto sedm v červených by byla situace, kdy by pevná vládní koalice měla ústavní většinu, dokázala očistit stát od korupce, schválila potřebné zákony bez přílepků a zajistila hospodářský růst a k novým volbám bychom šli v říjnu 2017. Jenže to nás téměř jistě nečeká.

Je jedno, jste-li rudý, modrý nebo zelený, pravý nebo levý - čistě matematicky nelze sestavit přirozenou a funkční většinovou koalici, ať už by její směřování mělo být jakékoliv. Sociální demokracie vyhrála, ale vyhrála tak těsně, že jí je to vlastně houby platné. Sobotkovy dny v jejím čele jsou sečteny, a jestliže jsem v létě psal o tom, že Sobotka premiérem nebude, troufnu si tuto předpověď zopakovat (s tou možností, že do křesla třeba epizodně usedne). Zemanovým oblíbencem není, a prohrál i se svým rivalem a hradní pátou kolonou Haškem.

Nezveličoval bych ani druhé místo hnutí ANO - čistě technicky vzato je jejich výsledek úspěchem a tento spolek lze označit za skokana roku. Ale je mu to asi tolik platné jako Sobotkovi místo první. Budou-li dodrženy alespoň nějaké předvolební sliby, blíží se koaliční potenciál tohoto politického subjektu limitně nule. Psát o nějakém faktickém vítězství je tedy hodně nadnesené. Po euforii nad skvělým volebním výsledkem může velmi rychle přijít fáze vystřízlivění. ANO je navíc volebním slepencem, kde jsou důležití Andrej Babiš a možná ještě Martin Stropnický. Zbytek je stafáž, nečitelná co do politické orientace. Babiš pak zaujímá nechutnou pozici korouhvičky, když ráno do vlády nepůjde (proč tedy ale šel do voleb?) a večer je o ní připraven vyjednávat. Některými lidmi zmiňovaná teoretická koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL by byla jen slepencem číslo 2, a jak moc se bude chtít nejen lidovcům riskovat účast ve vládě, navíc za účasti Babiše, jemuž nelze věřit minulost, budoucnost či nos mezi očima, toť dosud nezodpovězená otázka. A stojí-li naše politická budoucnost opravdu na rozhodnutí komunisty a estébáka, pak nechť při nás stojí všichni svatí.

Přes to všechno je dobře, že se volby konečně uskutečnily - měly být prostředkem, jak ukončit Zemanův legislativní experiment s neústavní vládou. Bohužel, rozložení sil naznačuje, že jednání o nové vládě, povedou-li vůbec k nějakému alespoň dočasnému výsledku, budou složitá a především dlouhá. Vláda SPOZ, vládnoucí již 4 a půl měsíce bez důvěry sněmovny, tak na svých pozicích ještě nějaký ten měsíc zůstane. Bude tak muset pokračovat v procesu schvalování státního rozpočtu, a jelikož hrozí, že tento bude novou sněmovnou odmítnutý, bude podle Ústavy povinna podat svou druhou demisi a může vesele vládnout dál.

Bez ohledu na to, jak dlouho ještě bude Jiří Rusnok sedět ve Strakově akademii, je propad vládního hradního hnutí ve volbách dobrou zprávou. Až na jedno a půl procenta dali ostatní účastníci voleb najevo, že ústavní experimet spojený s vládou personálních smrští se jim nezamlouvá až tak, jak si Miloš Zeman představoval. Volební čísla jsou jasná, a jejich vypovídací hodnota je větší než cena času, po který budou současní ministři teď už vlastně donuceni okolnostmi ještě sedět na svých židlích.

Druhou dobrou zprávou je konec Sobotkova nápadu na menšinovou jednobarevnou sociálně demokratickou vládu s podporou komunistů. Čím více se součet komunistických a sociálně demokratických poslanců vzdaloval od čísla 101, tím bylo u obrazovky lépe, a konečných 83 je velmi pěkným výsledkem, který tento nápad odsouvá do oblasti nereálných úvah. Jedinou šancí pro něj je, že se Babiš na podpoře vlády ČSSD domluví se svými bývalými kumpány z KSČ. Mimochodem, vidět ve večerní debatě sedět vedle sebe dva komouše a estébáky zároveň, to je zážitek, kterému se vyrovná snad jen to, když komunisté v televizních vystoupeních poučují o parlamentní demokracii.

ČSSD doplatila na neexistenci jasného lídra - Sobotka jím prostě není, a nechal si až nechutně šlapat na paty Zemanem a potažmo Haškem. Stejný problém, samozřejmě kromě jiných, měla i ODS - Kuba při vší úctě charisma lídra nemá, coby předseda strany nakonec nebyl nominován ani na případného premiéra. Kandidátkou na tuto pozici byla staronově zvolena Miroslava Němcová, ale než tato její ambice dojde případného naplnění, bude si muset ještě nějaký čas počkat.

Měly-li zmíněné strany dva lídry, pak přeborníkem v tomto ohledu jsou Zemanovci. Předsedu vlastně nikdo nezná, o čelní pozice soupeří vyhozený kariérista Šlouf a zálusk si na ně dělá prezidentův kancléř. Prezident se snažil, jak mohl: straně propůjčil své jméno, kampani propůjčil tvář svou i tvář první slečny, jeho cestování po krajích českých bylo de facto kampaní zdarma - promiňte, kampaní z veřejných prostředků, ale nic nepomohlo. Porážka musí bolet o to víc, pro odpůrce je o to sladší. Jen ty peníze do státního rozpočtu už asi nikdo nevrátí.

Nejspokojenější nakonec mohou být v TOP 09. Své si získali, na vládní posty snad ani nepomýšleli, a pokles oproti minulým volbám snad nejtrefněji komentoval sám předseda Karel Schwarzenberg: "Spolu přistiženi, spolu pověšeni." Spokojenost zavládla i v táboře lidovců, ale trocha střízlivosti by byla na místě i v jejich případě - předseda Bělobrádek sice vystupuje jako slušný člověk a povedlo se mu to, co zatím nikomu - stranu volbami vyřazenou ze sněmovního života vrátil zpět do poslaneckých lavic. Zisk KDU-ČSL ale není nikterak pronikavý, řečeno sportovní terminologií nedokázal Bělobrádek o moc více, než v první lize zachránit nováčka soutěže.

Radost neskrýval ani kandidát na cokoliv Tomio Okamura, populista, který do vlády nepůjde - samozřejmě, nač vládní zodpovědnost, když z opozičních lavic se kritizuje vždy lépe. Svého partnera pro nabízenou podporu si teprve bude hledat, nakonec bude zajímavé, kdo mu slíbí protlačit zákon o obecném referendu. Abychom si rozuměli, proti referendu naprosto nic nemám, jen zákon o něm schválený za této situace bude ústupkem, který vlastně nic nestojí. A první politický kšeft pro Úsvit je tak na obzoru.

Z ostatních stran lze snad zmínit ještě Stranu zelených. Podle mého laického názoru tu jistá šance na překonání pěti procent byla, proč se tak nestalo, není otázka pro mě, ale pro samotné zelené. Jak se svou nynější pozicí naloží, záleží jen a jen na nich. Dobrý základ včera dali možná číselně, ale už ne svým projevem - jejich radost nad ziskem tří procent, kterýžto jim zaručil pravidelný příspěvek ze státní kasy, snad mohla být méně okatá.

Hlas lidu - hlas boží, říkávalo se. Nad součtem voleb můžeme nadávat nebo se radovat, to podle svých preferencí. Vysloveně jásat však bude sotvakdo. Sněmovna je rozdrobená jako nikdy předtím, což nedává valné šance sestavit vládu, která vydrží celé plánované volební období. Sedm stran rozhodně není zárukou, že se podaří vylicitovat alespoň sedmu. Všichni se snaží tvářit důležitě, že právě na jejich hlasech vše podstatné nyní visí, ale problém je v tom, že opravdu skoro všichni. Vzpomeneme-li na matematickou poučku o krácení, jsou všichni opět na stejné úrovni. Hra zvaná mariáš zná i situaci, že nikdo nemá dobrý list, a tak se zaplatí po desetníku za nesehranou hru a karty se prostě složí a rozdá se znovu. Parlamentní strany se nepochybně budou snažit vytřískat ze svých včera získaných pozic maximum, ale období nestability se tím jen prodlouží. Za sebe si troufám odhadnout, že tato sněmovna se řádného konce svého volebního období nedočká.