Z podzimu do léta (6.)

Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.

6. kapitola: Háčky v maďarštině (4. června 2021)

Máme před sebou poslední kapitolu této "generálky na léto". Cestou domů se budeme věnovat tématu jazykovědnému. Tentokrát nebude řeč o nějakých nástrahách, tématem budou háčky docela jiné. Než se k nim dostaneme, zastavíme se na rakouské hranici. Kontroly tam probíhají, ale s českou registrační značkou stačí říct, že jedete "nach Hause", tedy domů, a jste vpuštěni. Jen to chce vystát malou frontu.

Na závěr bude rozhodně více textu než obrázků, ale toho se nelekejte. Nakonec, obrázky se lidstvo dorozumívalo před tisíci let, písmo je zkrátka na vyšší úrovni. A k odbornému pojednání se hodí přece jen lépe. Úvodem k tématu vám prozradím malé tajemství: maďarština nemá žádné měkké a tvrdé i/y. Možná leckdo z vás už viděl nějaký maďarský text a namítne, že ypsilony se to v něm jen hemží. To nepopírám. 

Vezměme si takovou jednoduchou větu: Bródy György egy nyulat az úton egy lyuk mellett látott. Pomiňme teď, že je to nesmysl hovořící o tom, že nějaký Jirka Bródy viděl na silnici vedle díry zajíce. Jako vzorová nám tato věta poslouží velmi dobře, neboť ypsilonů je v ní požehnaně. To, čemu my říkáme "tvrdé y", není v maďarštině samostatnou hláskou, ale součástí spřežky. A plní v ní právě tu funkci, kterou bychom čekali od háčku. Takže [ť] se píše spřežkou "ty", [ň] se zapíše jako "ny". Nějaký historický vývoj zřejmě zapříčinil, že vyslovované [ď] se píše jako "gy". Měkké [ľ] se zapisovalo jako "ly", ale jeho výslovnost se časem zjednodušila na [j]. Z toho důvodu má dnes maďarština pro hlásku [j] dva různé zápisy, neboť písmeno "j" pochopitelně používá také. Jak se které slovo píše, to si prostě musíte zapamatovat. Žádné pravidlo na to není, vše je opět dáno historicky. 

Maďarský pravopis je fonetický, a při znalosti několika málo pravidel by nemělo činit potíže přečíst jakékoliv slovo. U písmene "y" existuje jediná výjimka, a to jsou stará, většinou šlechtická příjmení. Maďarští šlechtici zpravidla nepoužívali nějakou obdobu německého "von" (už proto ne, že v maďarštině předložky neexistují), ale svoje jména si pravopisně ozvláštňovali. Jednou z takových obvyklých zvláštností bylo u příjmení docela běžné koncové -i, které si měnili na -y. Proto pana Bródyho z naší vzorové věty čtěte přesně tak, jak jeho jméno vidíte. Tady bychom asi neváhali, ale třeba u příjmení Vörösmarty, jež nosil významný básník a spisovatel devatenáctého století, bychom se mohli ve výslovnosti zmýlit docela snadno. Mnoho Maďarů taková příjmení nosí v nezměněné podobě dodnes.

Pokud vám z toho všeho trochu vyhládlo, můžeme se cestou zastavit na malé občerstvení. V rakouské restauraci u dálnice chtěli původně potvrzení o negativním testu, ale spokojili se samozřejmě i s očkováním. Na jídelním lístku měli mimo jiné ham and eggs, což čeština krásně zkomolila na hemenex. To, co mi donesli, více než obsahem překvapilo formou. 

Z uvedeného jste už asi pochopili, že maďarština háček jako diakritické znaménko nezná. Maďaři totiž neměli žádného Husa, který by spřežky odstranil. Často se stalo, že když Maďaři nějakou věc neznali, přebrali pro ni pojmenování z jiných jazyků. Pro maďarštinu nepotřebný háček se tedy maďarsky řekne skutečně "hácsek".

Uvést se to dá jako zajímavost, ale to slovo nám dobře poslouží k ilustraci dalšího jazykového jevu. Písmeno "y" totiž není jediným maďarským háčkem. Ke změkčování sykavek maďarština používá písmeno "s". Někde tady je třeba hledat logiku na první pohled podivné věci, že v maďarštině se "s" čte jako [š], zatímco [s] zapisujeme spřežkou "sz". Totiž to "s" je opět součástí spřežky, v níž změkčuje předchozí sykavku. Patrně snaha o jednoduchost zapříčinila, že pro zápis hlásky [š] nám postačí jediné písmeno "s" (zdvojené "ss" se pochopitelně jako kterákoliv jiná zdvojená souhláska vyskytuje, ale značí se jím jako vždy prodloužená výslovnost). 

Neměkčené [s] se zapisuje jako "sz", neboť "z" na druhém místě spřežky znamená pravý opak písmene "s", tedy tvrdou výslovnost. Písmeno "z" může tvořit i základ spřežky, spojení "zs" pak čteme jako [ž]. A obyčejné [z] se opět zapisuje jen jedním písmenem. Chceme-li zapsat [č], použijeme spřežku "cs". Starý maďarský pravopis dokonce pro [c] používal zápis "cz", ale to "z" se časem jako docela zbytečné vytratilo. Spřežku "cz" opět najdete v některých příjmeních. 

Závěrem si dovolím odbočit z tématu a uvést na pravou míru jednu velmi rozšířenou pověru o tom, jak se maďarsky řekne, že neumíte maďarsky. Především je potřeba použít neurčité časování, jelikož na slovesu nezávisí předmět, ale příslovečné určení způsobu. Takže nikoliv "nem tudom", nýbrž "nem tudok". A "maďarsky" se maďarsky řekne "magyarul". Tedy zaprvé žádné dlouhé "á", zadruhé zcela jiná přípona. To všeobecně zažité [maďárom] je holý nesmysl. Snad by takové slovo mohlo teoreticky existovat s krátkým "a" - ovšem "magyarom" by znamenalo "můj Maďar". Neumím si představit kloudnou větu, ve které by bylo lze takové spojení využít. A že ta úvodní vzorová byla hodně přitažená za vlasy. Takže ještě jednou a vcelku: "neumím maďarsky" se řekne "nem tudok magyarul".

Ani to dlouho netrvalo a jsme doma. Rakousko se dalo projet i s tou polední pauzou za tři a půl hodiny, ale na cestě od hranic do středních Čech se obrňte trochou trpělivosti. Už před Budějovicemi se v odpolední dopravní špičce spíše popojíždí. Následují uzavírky a další omezení, kvůli nimž se poslední třetina cesty nepříjemně protáhne. Něco po šesté večer mám konečně za sebou kompletních 1338 kilometrů. Bude-li doba i nadále cestování nakloněna, opravdu se neloučím nadlouho.