Z podzimu do léta (5.)

Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.

5. kapitola: Nejen o češtině v Büku (3. června 2021)

V Maďarsku, alespoň v této jeho části, se s naším rodným jazykem setkáte poměrně často. Za normálních časů pochopitelně i díky krajanům, jichž tu bývá požehnaně, ale o tom zrovna řeč nebude. Maďaři totiž už dávno zjistili, že naučit se alespoň základní komunikaci v češtině může být výhodné. Mimo jiné tím překonávají i částečný strach Čechů z toho, že se tu nedomluví. Ten však není na místě. Ostatně, mnoho lidí bylo v různých exotických krajích - a kolik z nich přitom umělo místní jazyk? Tady se navíc dá spolehnout i na němčinu, tu ovládají snad všichni Maďaři, mnozí mladí hovoří bez problémů anglicky, a ti starší si zase vzpomenou na ruštinu. Tu se totiž učili ve škole úplně stejně povinně jako my. A i když vztahy s Ruskem byly stejně jako v našem případě mnohdy problematické, pokud narazíte na člověka, který rusky umí, nebude mezi vámi žádný problém. Jak vidíte, možností je tu spousta.

Češtinu tu často potkáte v psané podobě. Český jídelní lístek není především v lázeňských městech žádnou výjimkou. Taky hned poznáte, kdo se spolehl na strýčka Googla a kdo se snažil ovládnout aspoň základy. A pak jsou tu různé nápisy. Úroveň je nejrůznější - od otrockých překladů z němčiny...

... až po bezchybné věty. Zde v Büku jsou mimochodem ty čtyři varianty seřazeny přesně podle frekvence, v níž se tu s jednotlivými jazyky setkáte. Angličtina je tu spíš jako pomocný komunikační jazyk, rodilé mluvčí byste tu týdně spočítali na prstech ruky.

Maďaři samozřejmě vědí, že ten jejich jazyk je pro ostatní těžký, takže jsou celí pryč z toho, když na ně někdo maďarsky promluví víc než pozdrav a poděkování. Takže jsem občas asi trochu ve výhodě. 

Nevím, jestli mi maďarština pomohla dnes dopoledne u vchodu do lázní. Po předchozí zkušenosti na stejném místě jsem očekával, že vstup bude spíše formalitou.

Nejen mě se však ujala zcela jiná skupinka dam než předevčírem. Důkladnější a obezřetnější. Problémy už tu má jakási česká čtveřice, jejíž členové nemají očkovací certifikát, kromě potvrzení o očkování mají však i nějakou modrou kartu, která by měla ke vstupu opravňovat. Je jim ale v tuhle chvíli platná asi jako mně ten certifikát. Argumentuji, že předevčírem jsem byl se stejným papírem bez problémů vpuštěn - takže ano, maďarština se nakonec přece jen hodila. Získám totiž alespoň místo v jakémsi meziprostoru mezi vchodem a pokladnou, zatímco skupinka krajanů stále čeká u vchodu.

Možná je jejich oprávnění ke vstupu konzultováno stejně jako to moje po telefonu. A tady se vyskytne vše, na co jen můžete v dané situaci pomyslet. Chvíli to na druhém konci nikdo nebere, a jakmile slyším do telefonu říkat "nem tudod?", tedy "nevíš?", je jasné, že protistrana bude teprve shánět někoho, kdo ví. Nakonec jsem vpuštěn, a také u pokladny mě čeká nová zkušenost - moje karta je tentokrát přijata bez problémů. Skupinka krajanů při mém odchodu stále čeká, za celou dobu svého pobytu jsem ji v lázních nezahlédl. Což nemusí nic znamenat, areál je velký a i když je návštěvnost trochu větší než minule,...

... pořád se tu lidi spíš hledají než potkávají. I přesto, že je dnes teplo doslova letní, některé bazény chvílemi zejí prázdnotou. Dokonce i ty, které jsou jindy v centru všeho dění. 

Jinak tu vše funguje zatím tak na půl plynu - jediná otevřená jídelna dnes spíš nestíhá, ač narváno před ní opravdu není. Po půlhodině se připomínám s objednávkou, nakonec se dočkám. Talíře zrušili a jídla rozdávají na papírových podnosech.

Svůj program podřizuji tomu hokejovému, o přestávce odpoledních zápasů se přesouvám do apartmánu.

Mezi zápasy se stihnu najíst u Fehérló, samosebou i rozloučit, i když tentokrát ne nadlouho. Dávám si grilovaný sýr s borůvkami. Ten už jsem tu vyzkoušel, kombinace je to zajímavá, od posledně vylepšená tím, že krokety plní jablkem se skořicí. Chutná to opravdu dobře.

Ještě před naším večerním zápasem stíhám popovídat s Anett. Restaurace je poloprázdná (to "polo-" je tam jen díky mně), takže má čas. Snaží se také naučit trochu česky, a případné návštěvníky mohu ujistit, že docela rozumí. I u ní si ověřuji teorii, že jestliže je kvůli své odlišnosti maďarština pro každého cizince těžká, pak pro Maďara je těžký jakýkoliv jiný jazyk. Úplnou náhodou se tak večer vracím k tématu, které jsem dopoledne zvolil pro tuhle kapitolu. No a to naše čtvrtfinále... kdo se trochu zajímá o hokej, v tuhle chvíli už ví, že to nedopadlo. Takže další program mám s našimi hokejisty stejný. Taky zítra jedu domů.