Z podzimu do léta (2.)

Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.

2. kapitola: Jánosháza: pomníky, památky a památníky (31. května 2021)

Chceme-li začít historii města zvaného Jánosháza skutečně od začátku, nemůžeme vynechat ves Karakó v jeho sousedství. Právě tady sídlil Joannes Ormuzd de Varsány, člen starého šlechtického rodu. Vesnice mu brzy byla malá, a tak koupil sousední panství. To bylo někdy ve 13. století. 

V Karakó dnes žije s bídou 200 obyvatel, ale zaujme třeba tím, že kostel tu mají prakticky na okraji vsi. A pak třeba starou hasičskou stříkačkou.

Pondělní ráno zastihlo ves v naprostém klidu, ze kterého můj příjezd nevytrhl ani těch pár stálých obyvatel, a dokonce ani ty dočasné.

Joannesem v sousedství vsi založené město nese od samého začátku jeho jméno, časem samozřejmě pomaďarštěné. Název Jánosháza přeložený do češtiny pak neznamená nic jiného než Janův dům. 

Jméno pak místu zůstalo i dobách, kdy panství měnilo majitele. Nejprve patřilo šlechtickému rodu Erdődy, pak se v rámci nějakého majetkového vypořádání stal spolumajitelem jistý hrabě Choron. Obě jména mimochodem nese i místní zámek.

Dvouapůltisícová Jánosháza je klidné městečko na pomezí tří žup Vas, Veszprém a Zala. Ctí historii, o čemž svědčí množství pomníků i památníků. A v souladu s křesťanskými tradicemi jsou tu kromě ryze světských i ty druhé. Z těch prvně jmenovaných nelze přehlédnout pomník obětem první světové války.

Pokud by vás zajímal ten sotva viditelný nápis zblízka, zde jej máte. 

Věnování samotné je psané větším písmem ve spodní části. Ta drobnější věta nahoře praví, že zemřít za vlast je největší štěstí na tomto světě. Je to poslední věta básně Sándora Petőfiho Honvéd. Revoluční básník a politik Petőfi jistě patří k maďarským modlám, já sám však mám o štěstí představu docela odlišnou. 

K pomníku těsně přiléhají válečné hroby rudoarmějců. Obojí najdeme v parku v centru města.  

Kousek odtud je první z objektů církevních. Kaple sv. Vendelína (Szent Vendel kápolna) je ukryta mezi stromy a nenašel jsem způsob, jak ji vyfotit, aby byla vidět víc než jen trochu.

Sousedí s pomníkem připomínajícím oběti povstání v šestapadesátém roce. 

Nejvýznamnější památka je bohužel nepřístupná. Zámek Erdődy-Choron, prvně zmíněný už v roce 1510, sloužil na konci druhé světové války jako lazaret a pak v něm na nějaký čas zůstala Rudá armáda. Podle toho taky dopadl. Zbytek dokonaly časy komunistické vlády. Na začátku 90. let byl zámek zdevastovaný, mobiliář skončil bůhvíkde. V docela nedávné minulosti dostal aspoň novou střechu, tak se snad blýská na lepší časy. A ani zámek se nefotí nijak snadno, k přijatelné fotce dopomůže díra ve zdi. 

V přístupu k zámku vám zabrání zamčená brána, v bližším pohledu zase vysoká zeď (pozornému čtenáři neunikne zmíněná díra). Obojí též ve stavu dost neutěšeném.

Kostel sv. Jana Křtitele (Keresztelő Szent János templom) naproti tomu září novotou. Od zámku je v podstatě přes ulici, jen na mírně vyvýšeném místě.

Jeho vnitřek vyfotím jen přes zavřené dveře, neboť jak je v Maďarsku zjevně zvykem, až na výjimky jsou tu kostely zamčené. Ty prosklené dveře jsou navíc opatřeny drátěnou mříží, která na fotce možná trochu ruší, vyhnout se jí však nedalo.

Ta mírná výška stačí k opravdu pěknému výhledu na zámek. A ano, říkal jsem přes ulici. Ta je ovšem mezi oběma stavbami trochu zařízlá do terénu.

Cestou zpět do centra minu ještě Sloup Svaté trojice (Szentháromság oszlop), stojící poblíž oněch dvou nejvýznamnějších budov.

Mnohem větší moji pozornost však upoutá o kus dál stylová autobusová zastávka, vytvořená ze staré čerpací stanice někdejšího státem řízeného podniku Áfor (z nějž mimochodem v 90. letech vznikla společnost MOL, dnes známá i u nás). Vše kompletně dochované včetně budky, kde se kdysi kasírovalo. Asi jen obtížně si lze všimnout, že tu staví autobus číslo 92.

Maďarsko je v těchto místech opravdu placaté, kam až oko dohlédne.

Kopec se i tady občas najde, jako například vyhaslá sopka Ság-hegy. Na ni jsem lezl loni, letos ji jen míjím v uctivé vzdálenosti. 

Mířím do Celldömölku. Ač ráno bylo velmi studené (7°C jsem v Büku myslím ještě nezažil, takže vlastně svého druhu rekord), už během dopoledne se výrazně otepluje a skončí to na rovné dvacítce. To tady už několik týdnů neměli. Do lázní zvaných Vulkán je to jen deset patnáct minut jízdy.

Lidí tu je, že byste je spočítali na prstech ruky. A tak to tady je teď všude.

Pro těch pár návštěvníků klid, ale provozovatelé všeho se doslova modlí, aby konečně sezóna nějak začala. Její start samozřejmě odložil koronavirus. Už od poloviny měsíce mohou sice přijet návštěvníci alespoň z některých států, ale teď zase vysloveně nepřeje počasí. Těm několika návštěvníkům, kteří zatím spíše marně vyhlížejí nějaký zásadní obrat, se dostává služeb v míře řekněme základní. Občerstvení tu funguje, ale sortiment je ještě omezenější než obvykle. Tentokrát jim to snad i prominete.

Venkovní bazény se v lázních (míněno všeobecně, nejen zde) otvírají obvykle poslední víkend před 1. květnem. Letos  je prostě všechno jinak, na otevření je tu zkrátka málo lidí i málo stupňů.