Všude dobře, v Büku nejlíp (5.)

Sto deset dní to trvalo, než jsem se opět vydal do Büku. Cesta to byla trochu neplánovaná, ale to se tak někdy stává. Kdo máte chuť se rozhlédnout po dalším kousku nejen západního Maďarska, jste vítáni.

5. kapitola: Opatský kostel v Jáku (26. května 2022)

Opatský kostel v dvouapůltisícové obci Ják patří mezi nejvýznamnější stavby v románském stylu. Jsou v Maďarsku mnohem starší budovy, to je fakt, a ani co do velikosti není jákský kostel největší, ale svým provedením a umístěním patří ke stavbám nejvelkolepějším - a svého druhu symbolickým. Prý je vidět až z desetikilometrové vzdálenosti. Zhruba tolik je to do Jáku ze Szombathely, ale na téhle cestě byste kostel vyhlíželi marně. Patrně je tedy vidět z jiné strany.  

Povede se mi vyjet snad i nečekaně brzy, ale je to jen dobře. Čtvrtfinále našich hokejistů s Německem je na programu v 15:20, s tím se pohnout nedá, takže program musím chtě nechtě trochu zhustit. 

Na okraji obce stavím v půl desáté, a než se ke kostelu vydám, porozhlížím se po kávě. Jenže restaurace, kterou míjím, otvírá až v jedenáct. Jenže se před ní motá natolik dost lidí (rozuměj personálu), abych na sebe upozornil pozdravem. Jsem dotázán, jestli si něco dám. Vida, vyšlo to. Káva není problém, a nastává postupný výměnný obchod. Za ochotu se odměním poměrně bohatým dýškem, za které mi po chvíli donesou navíc sodovku. A takhle to tu občas chodí.

Obec Ják, nazývaná pravděpodobně podle rodového jména prvních majitelů, leží jen asi tři nebo čtyři kilometry od hranic s Rakouskem. Tenhle fakt tu ale sotva zaznamenáte. K sousedům odtud totiž žádná cesta nevede. V obci je klid, umocněný navíc všedním dopolednem. Hlavní náměstí Ják nemá. Jakýsi rozšířený prostor, plnící roli centra, tu najdete, ale úředně jde jen o křižovatku. Věnuji jí jeden pohled zpět. 

Vlastně až někde od ní je vidět kostel. A dost možná překvapí, že převýšení k němu činí pouhých 14 metrů. 

Úzký chodník vedle silnice, po němž je třeba vystoupat, napovídá, že mapy nelžou. Nahoře jsem za pět minut, počítáno od předchozí fotky.

Brzy seznám, že kostel je zčásti pod lešením - a přilehlá kaple zcela. Kostel vypadá majestátně i tak, to je pravda, ovšem o vstupní portál jsem ochuzen.

Mám ale štěstí v jiné věci: na rozdíl od mnohých jiných staveb tohoto druhu není zamčeno, a mohu  tedy dovnitř.

Předpokládá se, že kostel, zasvěcený sv. Jiří (Szent György templom), byl založen kolem roku 1220. Možná tento odhad potvrzuje (vlastně i zpřesňuje) poznámka, kterou kdosi v polovině 17. století zanechal na okraji jedné listiny. Bez dalšího vysvětlení je tam výpočet 1651–1214=437. Zcela jisté to není, ale může jít o určení tehdejšího stáří kostela. Mohlo by se jednat o rok započetí stavby, neboť víme, že první zdejší opat byl zvolen v roce 1223. Žádný jiný údaj o stáří kostela neexistuje, veškeré odhady se opírají o architektonické prvky.

Kostel byl vybudován jako trojlodní bazilika s několika apsidami. Toto základní schéma bylo zachováno dodnes, i když kostel prodělal několik přestaveb. Vnitřní část je rozdělena sloupovím, přičemž na jedné straně jsou sloupy obnovené, na druhé v původním stavu. Pevně doufám, že to tak zůstane i po rekonstrukci.

Oltářní fresky, dnes už málo čitelné, jsou datovány kolem roku 1705. Oltář získal dnešní podobu během 18. století. 

Jeho součástí původně byla i socha Panny Marie, pocházející z 15. století. Dnes se nachází v jednom z bočních chórů kostela.

Proti oltáři je mohutná empora s varhanami. Právě sem vede hlavní vchod, momentálně nepřístupný. 

Oko návštěvníkovo těžko postřehne skutečnost, že stavba je geometricky nesouměrná. Přičítá se to právě mnoha přestavbám. O těch ovšem najdete důkazy na první pohled. Původní okna se do nové podoby nehodila, a tak byla v době renesance zazděna. Na několika místech pak objevíme lomený oblouk, typický pro sloh gotický. 

Stěny působí stroze, světla do kostela proniká jen málo, ale právě to dodává místu na atmosféře. Stejně jako zbytky původních fresek, do nichž ruka restaurátora patrně nikdy nesáhla. Postavy zakladatele kostela Martina Jáka a jeho doprovodu v nich už pouze tušíme. Máte-li pocit, že se tu zastavil čas, opak je pravdou - právě tady je vidět, jak čas pomalu, ale neúprosně pracuje.

Pozornosti rovněž zřejmě ujde, že se jedná o kostel neorientovaný. Odchylka jeho osy od směru západ-východ představuje 25 obloukových stupňů. 

Venku zkouším udělat pár fotek, na nichž by lešení nebylo vidět. Tím pádem do záběru dostanu jen část kostela, zde konkrétně část s kněžištěm.

Druhou možností je lešení prostě ignorovat a pozornost odpoutat tím, že kostel schovám za stromy. Těch fotek nakonec mám docela dost, ale tohle na ukázku stačí.

Odjíždím před jedenáctou hodinou. Kolona před Szombathely můj příjezd do lázní v Büku trochu zdrží, ale v poledne jsem na místě. 

And the winner is... Rovnou mohu vyhlásit vítěze soutěže o nejhorší jídlo, které jsem kdy dostal v Maďarsku. Ta krabice je to nejmenší. Vše je bez chuti, tuhé a vysušené tak, že plastikový příbor neodolá. O důvod víc skončit v půlce.

Pak už ale jde vše jen lépe. Nejdřív si aspoň trochu spravím chuť malým ovocným salátem,...

... a protože teploměr vystoupá až na 26 stupňů, je voda příjemným odpoledním programem. Ani se mi nechce končit tak brzy, ale kolem třetí musím. Čtvrtfinále hokejového mistrovství světa nepočká, to už bylo řečeno v úvodu. Sleduji jej sice s německým komentářem, ale to vůbec nevadí.

Základy jazyka stačí, a i kdybych snad nerozuměl vůbec nic, stačí se řídit jednoduchou poučkou: když bude komentátor smutnit, mohu mít radost já. A nakonec jí mám vrchovatě. Po skvělém výsledku odcházím k Fehérló a dávám si tamní klasiku.

Malá verze postačí, dnes se vracím k tradici a končím opět vínem. 

Tady by mohlo dnešní vyprávění končit, ale přichází ještě takový malý přílepek. Poté, co skončí večerní čtvrtfinálové zápasy a nějak mě zrovna nebaví dělat poznámky z dneška, zajedu na jeden maďarský zpravodajský server. Ani nevím proč, nedělám to často, spíše vůbec. Moje maďarština mi stačí k tomu, abych pochopil, že ráj pro řidiče o půlnoci skončí. Alespoň tedy pro ty zahraniční. Odhaduji, že ty dvě decky jsem už musel v pohodě odbourat, a kolem jedenácté se vydávám k nejbližší otevřené pumpě, od Büku vzdálené asi 11 kilometrů. Vzhledem k tomu, že tankování jsem poslední dva dny zanedbával, bohatě se vyplatí i tohle. Čekám třetí v řadě, dva přede mnou jsou též cizinci. Jestli je to jen shoda okolností, nebo se také nějak doslechli, nezkoumám. Do půlnoci v pohodě stíhám nejen dotankovat, ale i dojet zpátky do Büku.