Všude dobře, v Büku nejlíp (4.)

Sto deset dní to trvalo, než jsem se opět vydal do Büku. Cesta to byla trochu neplánovaná, ale to se tak někdy stává. Kdo máte chuť se rozhlédnout po dalším kousku nejen západního Maďarska, jste vítáni.

4. kapitola: Římské muzeum v Szombathely (25. května 2022)

Podle předpovědi mělo ráno pršet, ale počasí se zřejmě vybláznilo už v noci. Ráno v Büku je polojasné a příjemně teplé.

V Szombathely je třeba být v deset, ale jedu trochu s předstihem. Nakonec se to hodí. Za parkování chtějí ve městě 400 forintů na hodinu. Naházím do automatu 280, tedy všechny mince, které mám. Otázka, proč ještě nikoho nenapadlo, že by zdejší parkovací automaty přijímaly i bankovky, je sice v tuhle chvíli možná na místě, zcela určitě však zbytečná. Situaci je třeba řešit. Za těch zaplacených dvaačtyřicet minut stíhám ledovou kávu v sousedství synagogy,...

... jinými slovy rozměnit dvoutisícovku při placení. Nakonec paní z kavárny přesvědčím, aby mi za drobné vyměnila ještě jeden tisíc. Platím další tři hodiny parkování a doufám, že to bude stačit. 

Nevím, jak si u bohyně, jež je bytostí stálou, v čase představit jakýsi přerod. Byla-li by Isis ovšem ženou světskou a současnou, dalo by se mluvit o úspěšné dámě, která se postupně vypracovala. Začínala totiž jako bohyně téměř bezvýznamná, postupně však nabyla významu téměř kosmického. Její kult přecházel z jedné kultury do druhé: poprvé se objevil ve starém Egyptě, odkud se přenesl do Athén. Nakonec jej převzala i Římská říše.

Chrámů zasvěcených Isis bylo mnoho. Maďarsko se od našich zemí liší mimo jiné tím, že na jeho území nalézáme římské památky. Tedy jen na části, Římané nepřešli Dunaj, jenž byl přirozenou ochranou jejich hranice. 

Jeden z chrámů Isis byl i v místech, kde dnes leží město Szombathely. Za římských dob se tu ovšem nacházelo město Savaria, založené kolem roku 45. O čtyři století později jej zničilo zemětřesení, a je velmi pravděpodobné, že za oběť mu padl i chrám bohyně Isis. Jeho základy byly objeveny v 60. letech 20. století. Archeologické a restaurátorské práce pak trvaly několik desítek let.

Dnes na místě někdejšího chrámu stojí jeho částečná replika, dokončená v roce 2010 a dokonale kopírující původní půdorys. Vše dostalo název Iseum Savariense - druhá část je jasná, ta odkazuje na starověké město. Ta první vznikla složením jména Isis se slovem "museum". Vstupné do areálu je 1600 forintů, na prohlídku si vyčleňte aspoň hodinu.

Začít můžete už před muzeem - najdete tu třeba sochu Isis. Pravda, těch postav je tam víc, takže Isis je ta uprostřed. Poznáte ji podle hudebního nástroje zvaného sistrum, který drží v ruce. Přesněji řečeno, poznali byste ji podle toho nástroje. Fotka totiž vyšla tak, že sotva postřehnete, že Isis něco drží. 

Na chodníku před vchodem do muzea najdete mapu, ukazující Řím v době jeho největšího územního rozmachu.

Od pokladny mě posílají po schodech dolů, je tam expozice, ze které se dá dozvědět, jak probíhaly vykopávky, a také něco o týmu lidí, který je prováděl.

Model chrámu sice možná na chvíli zaujme, ale protože ho za okamžik uvidím v přirozené velikosti, jdu dál. Pod sklem je tu část podlahové mozaiky. Skoro se na to sklo bojím šlápnout, ale bez obav. Uneslo mě.

Pak už nezbývá než vyjít ven. Ocitám se přímo před chrámem, přesněji před jeho novodobou replikou. Ale měřítko je tentokrát 1:1, takže kam se hrabe model. Díky zachování půdorysu máte přesnou představu, jak chrám asi vypadal. Stavba to musela být impozantní. Obnovena je vstupní terasa se schody, sloupy tu obsahují části nalezené při vykopávkách.

Nakonec se ale ještě nakrátko vracím ke vstupní budově. Upoutá mě totiž jakýsi sloup, na první pohled ovšem nejde o stavební prvek. Je to nalezený kus kamenného mezníku, označujícího vzdálenost od Říma, tedy myšleno tentokrát od města. Zachovala se část obsahující číslice DCLXXV, takže víme, že z Říma do Savarie to bylo 675 mil, tedy římských. Jedna prý měřila 1483 metrů, takže v kilometrech to dělá skoro rovnou tisícovku. Ze současných map se dá ověřit, že to skutečně sedí. 

Obracím se zpět k nádvoří chrámu. Na něm bylo v podstatě vše, co takový chrám k životu potřeboval: studna, sloužící samozřejmě jako zdroj vody k napojení žíznících, ale též k účelům rituálním,...

... dále třeba sluneční hodiny,...

... a především pódium sloužící k provádění kultovních obřadů.

Kompletně znovuvystavěna byla hlavní budova, ale do té se nedostanu. Což nevadí, vše zajímavé je v bočních křídlech.

Expozice obsahuje mnoho nalezených artefaktů, vše s dokonalým popisem v řeči maďarské, anglické a německé. Bohužel je v této části muzea zakázáno fotografování, což tu pár lidí hlídá. Čistě z principu, potají a narychlo zpoza rohu udělám dvě fotky, z nichž použitelná je jedna. Drobnosti jako šperky, mince a podobně tedy neuvidíte, pár kousků z původního chrámu však ano. A snad i získáte aspoň částečnou představu o tom, jak celá expozice vypadá.

Zajímavé věci jsou naštěstí i vně budovy. Blížící se poledne ovšem dává nejprve příležitost ocenit starověkého stavitele. Mezi hlavní chrámovou budovou a postranními křídly dal vzniknout jen úzkým uličkám, jež i v horku poskytují stín. Vlastně jen v tom stínu se teď dá pobýt delší čas.

Zpět ovšem k těm zajímavostem. Část vodovodu je dost možná to jediné, co z chrámu dodnes zůstalo na svém místě.

Naprosto bezpečně to platí o kousku římské silnice, která vedla v sousedství chrámu podél jednoho z jeho křídel. Budovu chrámu tato ulice v podstatě uzavírala z jihozápadní strany.

V muzeu nakonec strávím asi hodinu a čtvrt, ale ze Szombathely zatím nespěchám. Mám přece zaplacené to parkování. Jenže je neuvěřitelné dusno, a tak procházku po okolí nakonec omezím na místní synagogu, postavenou v roce 1881 vídeňským architektem Ludwigem Schönem. Ze židovské obce, jež před druhou světovou válkou čítala více než dva a půl tisíce členů, zbyla necelá stovka. Snaha pokračovat po válce v tradicích existovala, ale na údržbu synagogy prostředky už zkrátka nebyly. Zbylí členové obce byli nuceni synagogu v roce 1968 odprodat státu. 

Stočím pohled na blízký kruhový objezd. Ten vám částí římského sloupu dává najevo, kam přijíždíte. Ač historie Savarie a Szomabathely souvisí místem, ale těžko už něčím jiným, město se často označuje za nejstarší v Maďarsku.

Sedám si do restaurace, ale hlad zatím nemám. Oběd odkládám na později, dám si jen něco k pití.

Něco málo přes půl hodiny pak zabere přesun do Sárváru.

Hlavní sezóna začíná v lázních 1. června, takže tu posledních pár dnů platí levnější vstupné 4200 forintů (k tomu letnímu bude třeba přidat sedm set navíc). Oběd pořizuji komplet za 3350 forintů, je to takový standard, ale chutná. A musím jedním dechem dodat, že mnohem lépe než v Büku. 

Co se týká plaveckého bazénu, jsou v Sárváru o krok dál než v Büku. Zbývá už jen odstranit pásky bránící vstupu. Pozornému oku čtenářovu neuniklo, že z protější budovy zmizel displej, ukazující  krom dalšího teplotu vody. Můj únorový předpoklad o jeho nefunkčnosti byl tedy zřejmě správný. Jinak funguje přesně stejně vše, co fungovalo v únoru.

V půl páté konečně přijde to, co přijít muselo.

Déšť je chvílemi silný, takže v odkrytém bazénu zůstávají jen ti, kterým voda shora nevadí. Patřím mezi takové. Také se dost ochladí, ale když jsem to zvládl v únoru v patnácti stupních, zvládnu to i v květnu v devatenácti.

Nakonec tu vydržím asi do půl sedmé, na večeři chci být doma. V Büku už jen mrholí, i když zataženo je pořád.

U Fehérló samosebou fungují jen uvnitř. V rámci průzkumu dosud neznámých položek jídelního lístku si dávám roštěnou s cibulovými kroužky a hranolky.

Jednotvárnost posléze zaháním i nápoji, víno nahrazuji Aperol Spritzem. U Fehérló dnes zůstávám déle než v jiné dny. Nějak tu volnou středu (volnou teď myslím po stránce hokejové) využít musím.