Ukradený zlatý hattrick(?)

„Vítej, zlatý hattricku!“ křičel do mikrofonu komentátor Robert Záruba večer 13. května 2001 jen okamžik poté, co po 10 minutách a 38 sekundách prodloužení finálového zápasu mistrovství světa v ledním hokeji dal David Moravec

Hokejová historie má tuto otázku jednoznačnou odpověď, pochopitelně kladnou. Vraťme se však o několik desetiletí zpět. V 70. letech 20. století vyhráli Čechoslováci šampionát hned několikrát. Poprvé v roce 1972 na domácím ledě, když se z titulu radovali po dlouhých 23 letech. Kromě sportovních důvodů tu sehrála svou roli též politika - úspěšné mužstvo 40. let bylo po dvou mistrovských titulech z let 1947 a 1949 a olympijském stříbru z roku 1948 rozprášeno a pozavíráno. Dodnes jsme jediným týmem v historii, který na příští mistrovství nepřijel obhajovat své zlaté medaile.

Krátce poté nastoupil na světovou hokejovou scénu Sovětský svaz. Čechoslováci, kteří zastoupeni klubem LTC Praha v Moskvě jen o pár let dříve Rusy tuto hru učili, se mistrovství světa nezúčastnili ani v roce 1951. Další roky jsme, zatímco naši nejlepší hráči seděli v komunistických lágrech, mohli vyslat v podstatě jen béčkový tým, a světový hokej nám nadlouho ujel. Až v 70. letech konečně dorostla hráčská generace, která dohnala suverénní sovětskou sbornou a dokázala s ní na mezinárodní scéně držet krok. Naši vyhráli mistrovství světa 1976 v Katovicích a 1977 ve Vídni. O rok později se světová elita představila v Praze. Československá reprezentace prošla suverénně základní skupinou, kde vyhrála všech 7 zápasů včetně toho se SSSR. Po trochu divokém průběhu se skóre zastavilo na stavu 6:4 pro nás. První čtyřka postoupila do finálové skupiny, kde se utkala systémem každý s každým, přičemž se ovšem započítávaly všechny výsledky ze skupiny základní. Sovětské mužstvo během celého turnaje natřílelo více gólů než československé, což nakonec spolurozhodovalo. Sice jich také o něco více dostalo, ale v součtu všech zápasů mělo rozdíl branek lepší. Před posledním zápasem jsme před SSSR vedli o dva body se skóre 51:20 (tedy s bilancí +31), zatímco u sborné činil rozdíl branek +35 při celkovém součtu 60:25. V případě rovnosti bodů rozhodovala bilance vzájemných zápasů. Jelikož jsme ten první o dvě branky vyhráli, matematika byla jasná: prohrajeme-li o gól, zůstáváme na prvním místě. Při větším rozdílu bude při rovnosti bodů mistrem mužstvo SSSR díky lepšímu celkovému skóre.

Rusové a národy s nimi navěky spojené začali onoho 14. května 1978 lépe: necelou minutu před první sirénou dal na 1:0 Balderis, ve 38. minutě zvýšil na potřebných 2:0 Petrov. Ještě před koncem druhé třetiny však došlo k situaci, která dodnes není jednoznačně vysvětlena: Martinec (č. 10) ujíždí na sovětskou branku, zezadu ho nestíhá Vasiljev. Ten nakonec volí poslední a krajní řešení, kdy v pádu Martincovi strčí pod nohy hokejku. Faulovaný Martinec, který stále veze puk na čepeli své hole, padá též. Puk posílá před Treťjaka nebo kamsi pod něj. Martinec v poloze na boku objede sovětskou branku ze svého pohledu vlevo, zatímco Treťjak skončí prakticky celým tělem za brankovou čárou. Puk v té chvíli vidět není. Záběr hlavní kamery na okamžik lehce zakryl jeden z projíždějících sovětských hráčů (23), ale ve škvíře mezi jeho tělem a levou rukou se na okamžik mihne kritický úsek brankové čáry, přičemž zcela jasně vidíme, že tam puk není. Jakmile se hráč dostává na úroveň tyčky a celá scéna se opět odkryje, puk se náhle na brankové čáře vynoří. Není v klidu, ale pomalu se pohybuje směrem od čáry do hřiště. Po několika centimetrech, kdy je celým (nebo téměř celým) objemem opět v hřišti, se zastavuje, načež ho Treťjak přikrývá lapačkou.

Americký rozhodčí Kenneth Pierce nejprve uznává gól. Pak se ale jde poradit s brankovým rozhodčím. Sportovní hala bouří. Podle toho, jak to o mnoho let později popisoval brankář Jiří Holeček, se s brankovým rozhodčím přes plexisklo navzájem neslyšeli. Jediné, co si Pierce z jejich krátkého rozhovoru odnesl, bylo vrtění hlavou. To, že brankový rozhodčí tímto lehkým gestem doprovázel slova „neviděl jsem to“, zůstalo hlavnímu rozhodčímu skryto v burácení pražského obecenstva. V domnění, že kolega za sovětskou brankou vrtěním hlavy vyjadřuje odpověď na otázku, zda byl puk v brance, Pierce Martincův gól odvolal (jeho prvotní verdikt i pohled, který mu po odvolání gólu věnoval František Kaberle, můžete vidět na dalších obrázcích).

Ve třetí třetině sborná brzy zvýšila na 3:0. Jedenáct a čtvrt minuty zbývalo do konce zápasu, když Ivan Hlinka snížil. Ač hala skandovala „ještě jeden“, žádný z našich střeleckých pokusů v sovětské síti již neskončil. O možnost prvního historického zlatého hattricku tak tehdy naše reprezentace přišla.

Prohlédněme si pořádně obrázky vystříhané ze záběrů tehdejší Československé televize, jimiž jsem se snažil zobrazit kritickou situaci tak rozfázovaně, jak to jen šlo. Vidíme tam to, co jsem popisoval o pár odstavců výše. Dnes, kdy je dalším činovníkem zápasu rozhodčí u videa, by byla situace zcela jiná. Pierce v roce 1978 žádnou možnost zavolat kolegovi neměl a situaci dojížděl zleva od mantinelu. Troufám si tvrdit, že správné bylo jeho původní rozhodnutí.

Pokud totiž puk vyjíždí z brankové čáry směrem do hřiště, musel na ni také odněkud přijet. Treťjak se podle mého nenachází v situaci, kdy by držel puk na čáře (to je ta situace za tělem hráče číslo 23) a později by jej třeba z ní postrčil. Jediná možnost, odkud mohl puk na čáru přijet, je zpoza ní, tedy z branky. Podle pravidel platných tehdy i dnes musí být puk za brankovou čárou celým svým objemem. Snímek, kdy je za sovětským hráčem vidět část čáry, odhaluje též prostor, kam by se puk vešel, patrně byl však ještě dále, totiž pod Treťjakovým betonem nebo tělem. Velmi pravděpodobně se tedy jednalo o regulérní gól.

Je samozřejmě otázkou, jak by se zápas dále vyvíjel - do jeho konce zbývalo ještě přibližně 21 minut. Vezmeme-li v úvahu všechny další góly, které padly, pak mohl skončit naší prohrou 2:3, což byl stav, který by nám k zisku titulu stačil. Existuje-li nějaké hokejové nebe, dozvíme se pravdu až v něm. Do té doby nám musí stačit staré, ne moc kvalitní obrázky a spousta dohadů. Jak již jsem napsal, můj názor je, že puk v brance byl. Nelze jednoznačně rozhodnout, zda by nám tento gól k zisku titulu stačil, přesto pocit, že nám tehdy bylo něco upřeno, mám už od chvíle, kdy jsem celou situaci viděl v přímém přenosu.

Na zlatý hattrick si český hokej musel počkat až do roku 2001 - tedy shodou drobných okolností opět 23 let. Historie je však někdy krutě ironická: česká reprezentace své tři tituly v řadě získala v letech 1999, 2000 a 2001. Mezinárodní hokejová federace se však na přelomu tisíciletí rozhodla vyměnit letitou trofej za novou. Čímž se stalo, že tři po sobě jdoucí štítky s nápisem „CZECH REPUBLIC“ na žádném podstavci nenajdete. Na rozdíl od sedmdesátých let však tento hattrick alespoň v hokejové historii zapsán je.

(Fotografie byly převzaty z DVD Hokej v Srdci – Srdce v hokeji, vydala Česká televize v roce 2003.)