Týden pochyb s radostným koncem

Příznivci českého biatlonu prožili docela zajímavý týden, ohraničený z jedné strany mistrovstvím světa na Holmenkollenu a z druhé strany závěrečným podnikem světového poháru v Chanty-Mansijsku.

Rozmary počasí nakonec ani neumožnily absolvovat kompletní program, takže poslední trofej spadla Gabriela Soukalové do klína bez boje. Což ani v nejmenším nesnižuje její hodnotu. U sportů konaných pod širým nebem se totiž s neuskutečněním závodu tak trochu musí počítat.

Jestliže hovořím o týdnu pochyb, je třeba hned na úvod říci, že pochyby byly několikerého druhu. Jednak nebylo zcela jasné, zda mistrovství světa bylo vlastně úspěšné nebo ne. Další pochyby předvedla sama vedoucí závodnice světového poháru poté, co se její náskok v čele soutěže trochu povážlivě tenčil. V druhém případě se již ukázalo, že obavy byly zbytečné. K rozptýlení těch prvních bych rád přispěl i tímto svým článkem.

Zklamání z mistrovství světa?

Náš sportovní fanoušek je docela zmlsaný. Jakmile přičichne k medailovým úspěchům, nechce jinak. Přitom se stačí uvědomit, kde byl český biatlon ještě před několika lety. Ve světle tehdejších umístění se letošní mistrovství světa musí nutně jevit jako superúspěšné. Navíc, co by za podobné výsledky dalo třeba takové Rusko, že… Spokojme se tedy s konstatováním, že mistrovství úspěšné bylo a zklamání není na místě.

Výsledky byly navíc ovlivněny mírným rozpadem reprezentačního týmu, jehož příčinou byla nemoc. Ta si svou oběť navíc vyhlédla v mužské i ženské části reprezentace. Byť byl Ondřej Moravec již v době mistrovství světa oficiálně zdráv, do smíšené štafety raději nenastoupil. To je podle mého názoru rozhodující moment, proč naše štafeta nemohla pomýšlet na vyšší umístění. Těžko lze vyčítat Veronice Vítkové vyšší počet dobíjení. Ano, dobíjela vícekrát, ale nakonec to časově hodilo asi tak za jedno trestné kolo, což v relativní bídě celé její sezóny byl asi tak standard, který jsme mohli očekávat. Soukalová na druhém úseku udělala maximum, Šlesingerovi předávala štafetu na medailové pozici. Michal Šlesinger sice nic nepokazil, ale také nic nepřidal. Do budoucna je nepochybně nutné počítat s tím, že výkonnostní zenit už má za sebou. Role finišmana připadla relativně nezkušenému Michalu Krčmářovi, který – alespoň prozatím – finišmanem není. Žertem by snad šlo dodat, že Češi k tomu, aby byli nejlepší, potřebují nutně jednoho Moravce. Hokejisté si nakonec tuto teorii ověřili už v roce 2001.

Na medaili měla zaděláno i štafeta ryze dámská. Nejprve jsme se báli výkonu Jessiky Jislové, která v kategorii dospělých jela štafetu poprvé v životě, když musela zaskočit za nemocnou Evu Puskačíkovou. Svůj úsek ale zvládla na velmi slušnou chvalitebnou. Soukalová pak předvedla další ze svých supervýkonů, naše naděje však pohřbilo fatální selhání Lucie Charvátové na třetím úseku. Ani další skvělý výkon, který následně předvedla na čtvrtém úseku Veronika Vítková, nepomohl k umístění, které jsme v průběhu závodu mohli snad právem očekávat.

Veronice Vítkové vyšlo mistrovství světa až nečekaně dobře. Po velmi nevýrazné sezóně asi více, než sama čekala. Na posledním podniku světového poháru pak upadla zpět do šedého podprůměru, který vyvrcholil jejím odstoupením ze stíhacího závodu. Bohužel, zřejmě nejlepší výkony Gabriely Soukalové se rozpustily v celkově nevýrazných výsledcích štafet. V individuálních závodech na ni dvakrát zbylo tak nepopulární čtvrté místo, které jednou přepustila Vítkové, aby skončila těsně za ní pátá.

Mužský tým na tom letos byl špatně, začátek sezóny jej zastihl totálně z formy a s potížemi se pak potýkal po celý její průběh. Jaroslav Soukup se z marastu nedokázal vyhrabat vůbec, výsledkem bylo jeho přeřazení do druhořadých soutěží, konkrétně do IBU Cupu a na mistrovství Evropy. To je - ve srovnání s vrcholnými soutěžemi - po sportovní stránce téměř o ničem, však také bronzová medaile, kterou Soukup na mistrovství Evropy získal, na něm nijaké pozitivní stopy nezanechala. Po rozpačitém začátku se během zimy jakž takž slibně rozjížděl už zmiňovaný Ondřej Moravec. Zastavila ho chřipková epidemie, a cesta za oceán a zpět v tom stavu, v jakém byl, ho zjevně odrovnala definitivně. To zásadní o Šlesingerovi už asi řečeno bylo, ke aktivům pánské části patří pěkné 5. místo Michala Krčmáře, jež však bylo spíše ojedinělým výstřelkem směrem vzhůru. Pokud bude naplněným příslibem do budoucna, bude to jen dobře.

Trocha historie nikoho nezabije

Biatlon ještě před pár lety zajímal v České republiky jen hrstku zasvěcených, větší pozornosti se mu snad dostalo jen během zimních olympijských her, kdy se v rámci sportovních přenosů občas dostalo právě i na biatlon. Po úspěchu jsme občas sahali, ale už od Sarajeva 1984 – mé první televizní olympiády – slýchám otřepané věty v tom smyslu, že nebýt nevydařené střelby, mohla být i medaile. Jako by si nikdo neuvědomoval, v čem spočívá rozdíl mezi klasickým lyžováním a biatlonem. Mimochodem, na této olympiádě získala jistá Gabriela Svobodová stříbro v běžecké štafetě. Později se rozvedla a vdala se za pana Soukala. Zbytek znáte.

Blízko k medaili měla na olympiádě v Albertville Jiřina Adamíčková. V závěru sprintu jí však došly síly a skončila pátá, 7 sekund od bronzu. Její umístění překonal v Naganu Ivan Masařík, žel o pouhé jedno místo, zároveň však s propastnou ztrátou na stupně vítězů. Na ty jsme si tedy museli počkat poměrně dlouhá léta až do předloňského Soči.

Sport má jméno Gabriela

Pánové jistě prominou, ale symbolem biatlonu v České republice není žádný z nich, ale jejich kolegyně Gabriela Soukalová. Ta upoutává pozornost nejen sportovními výkony, ale i svými eskapádami, při kterých sice trenérům mnohdy vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale u diváků budí zasloužený úsměv. Je skutečnou celebritou v nejlepším smyslu toho slova, neboť má vše dobré, co je k tomu zapotřebí. Shrnuto do čtyř slov je mladá, pěkná, sympatická a úspěšná.

Český biatlon prožíval v olympijském Soči a na mistrovství světa v Kontiolahti jednou obrazně, jednou i doslova zlaté časy. Lidé začali reprezentantům říkat křestními jmény: Gábina či dokonce Gabča, dále Verča nebo Ondra. Mnozí čekali, že medailové hody budou pokračovat. Že všechno nemusí být jako loni a předloni naznačil už průběh sezóny, vlastně jako jediná se z již popisovaného útlumu vymykala právě Gabriela Soukalová. Od počátku zimy bylo jasné, že má na to, aby bojovala o velký kříšťálový glóbus pro vítězku světového poháru. Shodneme se asi na tom, že nebyla suverénkou, která by své soupeřky celou sezónu válcovala. Naopak se stala trpělivou sběratelkou neuvěřitelně vyrovnaných výkonů, což nakonec rozhodlo. Také poctivě odjela všechny podniky světového poháru, aby jí nakonec v celkovém součtu nějaké ty body nechyběly. Byť se zdála po mistrovství už docela vyčerpaná a sama nahlas vyslovila své pochyby o tom, jestli pouť za glóbusem nakonec dovede k úspěšnému cíli, v závodech samotných dokázala zmobilizovat zbytek sil, pravděpodobně i těch morálních. A bylo to nakonec symbolické – opět bez vítězství, ale zajela to, to bylo třeba. K velkému glóbu nakonec přidala ještě tři malé ze čtyř možných, a to je bilance, pro kterou se nabízejí přívlastky jako skvělá, neuvěřitelná či úžasná. Doufejme spolu, že ne neopakovatelná.

Přes všechny úspěchy je třeba přiznat, že naše základna je trochu úzká. Gabriela Soukalová je samozřejmě nenahraditelná, ale totéž, jak ukázala třeba smíšená štafeta na mistrovství světa, platí i o dalších členech týmu. Nemůžeme si dovolit nechat občas někoho odpočinout, chceme-li pomýšlet na úspěch ve všech kategoriích. Možná i zde byla příčina toho, že v posledním závodě na Holmenkollenu Soukalové před finišem došly síly. Nakonec i sám Martin Fourcade si ověřil, že odjet vše naplno opravdu není legrace. Rozdíl byl jen v tom, že on marně sahal po páté zlaté z jednoho mistrovství, zatímco česká výprava po vůbec první a jediné. A ve chvíli, kdy nepřišla, bylo už před závěrečným mužským závodem jasné, že nestane-li se nějaký menší zázrak, jedeme domů bez medaile.

Děvčata z druhého sledu (tedy ta, která se nejmenují Soukalová nebo Vítková) v individuálních závodech nijak zvlášť nezářila, a vždy budeme tak trochu trnout, zda nějakým zásadním způsobem nepokazí ženskou štafetu. Zatímco Jessica Jislová víceméně obstála, u Lucie Charvátové se při kvalitě její střelby vestoje (na kterou se bohužel dá docela spolehlivě vsadit) nabízí otázka, zda by se tato původně klasická lyžařka neměla od biatlonu přesunout zpátky do závodů spadajících pod Mezinárodní lyžařskou federaci.

Sportovně naladěný český národ v sobotu jásal. Posledním, kdo vyhrál světový pohár na sněhu, byl před deseti lety skokan Jakub Janda. Takže si tuhle chvíli užijme, protože až dosud byla dost výjimečná.

Fotografie

Český biatlon, iDnes.