Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Třikrát tři noci (8.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

8. kapitola: Kousky Říma (22. září 2023)

Snídani jsem si domluvil na tradiční osmou hodinu. Nejsme na terase, ale pod střechou, ale jinak se vůbec nic nezměnilo. Vlastně nevím, proč se změnil tenhle technický detail. Chladněji než při mojí poslední návštěvě je totiž jen nepatrně. 

Stejně jako tehdy se projdu asi čtvrthodinu k jízdenkovému automatu. To je mimo jiné příležitost pro pár dalších fotek z Vörösmartyho ulice.

Mimochodem, na názvy ulic si dejte v Budapešti pozor, pokud si budete třeba objednávat taxíka. Zatímco v českých obcích se až na pár prozatím pozůstalých výjimek nevyskytují dvě ulice téhož názvu, v Budapešti je to naopak docela běžné. Vörösmartyho ulice je v Budapešti nejméně pětkrát. Když ale uvedete ještě číslo okresu, je záměna vyloučena. 

Je devět, a oficiálně poslední letní den začíná hezky zostra. Jestli je voda v téhle kašně pitná, to si netroufám odhadnout, ale k opláchnutí se hodí docela určitě.

Když už jsem včera zůstal doma, kupuji si jízdenku jen čtyřiadvacetihodinovou. I kdybych zítra potřeboval druhou, pořád něco málo ušetřím. Od července jízdné podražilo, dnes platím 2200 forintů. Nevím v tuhle chvíli, kolik stojí jednotlivá jízda, ale předpokládám, že poměrově by to mělo vyjít zhruba stejně. Později zjistím, že je tomu skutečně tak: obyčejná jednoduchá jízdenka stojí 450 forintů. 

Každou příhodu se snažím dokumentovat nejenom slovem, ale i fotkou. Leč nastanou občas situace, kdy na to druhé prostě čas není. Po nich zůstává jen otisk v paměti, o který se s vámi teď podělím. Jedno drobné překvapení mě totiž ještě čeká.

Na konečnou HÉVu jsou to dvě stanice. Ta první je občasná, v červenci ji vlaky vždy projížděly. Je docela narváno, stojím hned u dveří. Ohlašování stanic moc pozornosti nevěnuji, proč taky, však tu nejedu poprvé. Vlak zastaví. Vystoupím jako první, se mnou jen pár lidí. Dveře se zavřou, stihnu se sotva rozhlédnout... a sakra, tady to neznám! Udělám krok k zavřeným dveřím vlaku, asi dost výmluvný - a dveře se zase otevřou. Není čas váhat, rychle naskakuji (doslova) zpátky. Ušetřím tím dost času, další vlak jede za půl hodiny. Za tu dobu bych na konečnou asi tak jako tak došel. Takhle tam jsem za pár minut, a když míjím čelo vlaku, pošlu do kabiny pozdrav a poděkování.

Z tramvaje číslo 2 vystoupím na zastávce Vigadó tér, a i když je tato vedena jak přestup na metro, hezky se projdete. Čtvrt kilometru určitě. To je vhodná příležitost udělat malou odbočku z trasy. Váci utca čili Vácká ulice. Budapešťské obchodní centrum, plné nejrůznějších světoznámých obchodních značek, ale též ulice plná kaváren a podobných podniků, kde si můžete na chvíli sednout. Při tom všem cvrkotu, co tu panuje, působí ulice místy až nečekaně klidně. 

Když už jsem na takto známém místě, povíme si, jak jsou v Budapešti označeny ulice. Všechny cedule vypadají stejně. Největší je samozřejmě název ulice, případně náměstí. Nad ním je uveden městský okres (kerület), v tomto případě V., a též název čtvrti. To jsou právě ty údaje důležité k tomu, abychom  případně rozlišili ulice s týmž názvem. Všechny ulice v Budapešti pak mají na jedné straně domy s lichými čísly, na druhé se sudými. Šipka pod názvem ulice je nástrojem prostým, ale při hledání konkrétního čísla velmi šikovným.

Usedám na chvíli také. Místo si najdu v jednom podniku hned na začátku ulice, přiléhajícím k náměstí, které se jmenuje - to byste neřekli - Vörösmartyho (maďarsky Vörösmarty tér).

To už by snad stálo za pár zmínek. Mihály Vörösmarty ([miháj]) byl významný básník a spisovatel první poloviny 19. století. Z jeho díla zmíním pouze jedinou věc, a to báseň Szózat ([sózat], překládáno jako Výzva). Svého času byla zhudebněná podoba básně kandidátkou na maďarskou hymnu, a dodnes je za jakousi druhou hymnu považována. Byť tedy není státním symbolem ve smyslu zákona, požívá stejné vážnosti.

Pomník na náměstí, odhalený v roce 1908, významu básníkově odpovídá. Mohutné sousoší, inspirované samozřejmě básní Szózat, je společným dílem tří sochařů. Vörösmartyho obklopují dvojice lidí zpívajících  citace z básně. Pomník ovlivnil dějiny náměstí více, než by se mohlo na první pohled zdát. Někdejší staré domy, jež k němu tvořily pozadí, nepřipadaly správě města důstojné. A tak byly prostě zbourány. 

Na protější straně Vörösmartyho náměstí je stejnojmenná stanice nejstarší linky budapešťského metra. Původně sice pod jiným názvem, ale i tak je Vörösmarty tér konečnou stanicí od samého počátku, to jest od roku 1896. A omlouvám se za malou nepřesnost, na fotce je totiž schodiště určené k výstupu ze stanice. Jenže prostor před tím správným si obsadila skupina japonských turistů, poslouchá nějaký výklad a nezdá se, že by se v brzké době pohnula. 

Mířím do Národního muzea. Z toho plyne, že se tím metrem zas tak moc nesvezu. Tři stanice s jedním přestupem. 

Na modré lince číslo 3 vystupuji na Kalvínově náměstí (Kálvin tér). Muzeum je při výstupu trochu skryto, ale netřeba se ničeho děsit. Reformovaný kostel na Kalvínově náměstí (tak se přesně jmenuje, maďarsky Kálvin téri református templom) přehlédnout nejde, a když vám padne do oka, stačí udělat čelem vzad. 

V roce 1802 věnoval Ferenc Széchényi, otec Istvána Széchényiho, maďarskému národu sbírku rukopisů, knih, obrazů, tiskopisů, mincí a dalších starožitných předmětů, které se do té doby nacházely na zámku v Nagycenku. Tímto aktem po právní stránce vzniklo Maďarské národní muzeum (Magyar nemzeti múzeum) jako instituce, ovšem stejně jako to české nemělo zpočátku vlastní budovu. Exponáty vystavovalo na několika místech v Budapešti. Klasicistní budova s výraznými antickými prvky byla postavena mezi roky 1837-1847.

Vstupenka do všech expozic stojí 3500 forintů (v přepočtu 221 korun). Docela rád se schovám. Sice je asi tři čtvrtě na jedenáct, ale zatažená obloha už teď dokázala vytvořit ten nepříjemný pocit, že se pohybujete v prádelně. Muzeum je naproti tomu příjemně klimatizované. 

Nalézají se tu sbírky mapující v podstatě celou historii Maďarska. Nejatraktivnější jsou však expozice věnující se období starého Říma. Pro nás o to víc, že nic takového doma nemáme. V roce 2019 získalo Národní muzeum právo vystavovat kolekci zvanou Poklad Seuso (maďarsky Seuso kincs), pocházející z let 350-450.

Název kolekce získala po jménu, vyrytém na jednom z táců. Kým Seuso byl, to netušíme, ale šlo nejspíš o zámožného i vlivného člověka. Poklad totiž tvoří souprava stříbrných táců, džbánků a dalších předmětů, jako třeba lahvička na parfém. To si nemohl v Římě dovolit jen tak někdo. 

Všechny kusy byly vyrobeny ze stříbra o ryzosti 95 % a více, díky tomu zůstaly skvěle zachovány. S neobyčejnou pečlivostí byly vyčištěny a vyleštěny, takže vystavené a správně nasvícené vypadají opravdu velkolepě.

Pro Maďarsko se jedná doslova o rodinné stříbro. Poklad byl nalezen v polovině 70. let 20. století někde mezi Balatonem a Székesfehérvárem. Mladík, jenž poklad našel, si to nenechal pro sebe. A zřejmě to ho stálo život. Oficiálně byla jeho smrt z konce roku 1980 uzavřena jako sebevražda. Vyšetřování ale zcela ignorovalo fakt, že se nenašel ani jediný kus ze soupravy, o jejíž existenci věděl snad každý z okolí. Poklad se pak ještě v 80. letech objevil v jedné londýnské soukromé sbírce, kterou se někdy v roce 2006 její majitel rozhodl prodat.

Jenže to neměl tak jednoduché. Maďarsko se snažilo u mezinárodního soudu prokázat, že poklad pochází z jeho území, čímž by jej získalo bezplatně. Ač soud vzal v úvahu některé důkazy, konstatoval, že jakýkoliv opravdu pádný chybí, a byl nucen maďarské nároky zamítnout. Na druhou stranu vznikla obrovská nejistota - případný kupec si nemohl být jistý, že Maďarsko nějaký důkaz časem neobjeví. A tak byl poklad rázem prakticky neprodejný. 

V nastalé situaci učinilo Maďarsko londýnskému držiteli pokladu nabídku, kterou protistrana přijala. Návrat pokladu domů stál něco přes 13 miliard forintů. Skutečná hodnota je však vyčíslitelná jen velmi těžko, a tak věřím, že zabezpečení pokladu závisí i na jiném než jen lidském faktoru. 

V sousedství této expozice je Széchényiho sál (maďarsky Széchényi terem) věnovaný zakladateli muzea. Vznikl z iniciativy budapešťských ženských spolků, které prý na jeho zřízení vybraly necelých třicet tisíc forintů (neznám přesně kurzovou historii, ale troufám si odhadnout, že forint tehdy a dnes byl něco docela jiného). Obrovskou portrétní olejomalbu objednali v roce 1823 synové István, Lajos a Pál u vídeňského malíře Johanna Endera, v podstatě dvorního malíře rodu Széchényiů, za 300 zlatých. A jak může rok napovědět, obraz vznikl dříve než budova muzea. Nábytek a obložení jsou dílem budínského truhláře, který ovšem pracoval dle návrhů architektů. Kromě rámu na obraz jsou jeho součástí knihovny ukrývající část nejstarších sbírek muzea. O tom už byla řeč v úvodu. Nejmladší částí sálu je obložení stropu s erby 64 maďarských žup, na které se Maďarsko dělilo před první světovou válkou. Száchényiho sál byl veřejnosti otevřen v roce 1865. 

Sbírka skla, porcelánu a keramiky v sousední místnosti je nejen bohatou ukázkou lidového umění. Její součástí jsou i předměty z majetku slavných osobností - politiků, panovníků, vědců, literátů. Počet kusů jsem se nikde nedočetl, ale musí jich být několik tisíc. 

V lesku stříbrných táců leccos bledne, to je pravda, ale málo platné, muzeum musí být národní nejen podle názvu. Nejstarší předměty maďarské historie pocházejí ještě z dob před příchodem do Karpatské kotliny. Mezi roky 830 a 840 se Maďaři nacházeli v oblasti Azovského moře a Krymu. 

Na to časově navazuje expozice v patře, z podstaty věci rozsáhlá, mapující historii od Arpádovců až po moderní dějiny. 

Podrobný popis by byl na samostatnou publikaci o muzeu a ne na kapitolu z cestovního deníku, takže jej s dovolením vynechám. Stačí potkat někoho známého - a samozřejmě, mezi významnými maďarskými panovníky nemůže chybět Zikmund Lucemburský.

Maďarská historie nutně zahrnuje i země, které dnes už k Maďarsku nepatří. Toto pozdně gotické dřevěné posezení pro městské konšely bylo zhotoveno v roce 1483 a pochází ze sakristie kostela sv. Jiljí v Bardejově. 

Galerie vládců přechází až do temných dob, kde ji vystřídá galerie mocipánů a pohlavárů, a nakonec potkáte Brežněva s Kádárem. Trochu fujtajbl, ale k historii patří i tohle. 

Je čas opět sejít dolů, ovšem přízemí stačí tak akorát na krátkou zastávku v bufetu.

Chce to ještě níž. V podzemí muzea je protipól nebo doplněk, jak chcete, k Seuzově pokladu. 

Římské lapidárium shromažďuje sarkofágy a další kamenné předměty pocházející z celé římské provincie Pannonia. 

Římané si jako hranici impéria celkem chytře zvolili pravý břeh širokého toku Dunaje, poskytující přirozenou ochranu před germánskými kmeny. Pannonia sahala na jedné straně až k Vídni, na jihu k ní patřila dnešní území Srbska, Chorvatska i Slovinska. Z uvedeného plyne jeden detail, totiž že římské památky byly přeneseny přes řeku, neboť Národní muzeum se nachází v Pešti.

Největší plochu v lapidáriu zaujímá velmi dobře zachovaná podlahová mozaika z konce 2. století pocházející z Nemesvámose, obce ležící jižně od Veszprému.

Při troše snahy i dobré vůle na ní najdeme cosi, co barevně připomíná českou vlajku.

Kamenných desek je tu spousta, a popis všeho by byl opět nadlouho. Vyberu jednu s reliéfem zobrazujícím všeobecně známý příběh. Perseus zabíjí Medúzu, a jak známo, nesměl jí pohlédnout do očí, jinak by zkameněl. Obraz Medúzy byl však neškodný, a tak si Perseus pomáhá štítem, který mu slouží jako zrcadlo. Nález pochází z okolí Pécse. 

Kolem jedné hodiny se přesouvám dál. Opět metrem, opět s jedním přestupem. Vystupuji ve stanici červené linky číslo 2 Batthyány tér.

Jsem na budínské straně Dunaje. Horko je na dnešní datum snad až neuvěřitelné, ale mraky jsou z velké části pryč a s nimi zmizelo i to nepříjemné dusno. Léto se prostě rozhodlo jet až do samého konce a dnes slibuje opět atakovat tropickou třicítku.

Mohu pokračovat tramvají, ale vyberu si variantu pěší. Mám před sebou sotva dva kilometry, což se dá, a navíc mám po pravé ruce přes řeku Országház...

... a o chvíli později Markétin most (Margit híd). Obojí v pohledech pro mě dosud neviděných,...

... most navíc v závěru s odbočkou na Markétin ostrov (maďarsky Margit sziget), která je pohledu z centra přirozeně skryta. 

Na úrovni jižního cípu Markétina ostrova je Park Elvise Presleyho (maďarsky celkem nepřekvapivě Elvis Presley park). V roce 2011 tak Budapešť snad i trochu opožděně, ale přece jen poděkovala králi rokenrolu za podporu, kterou Maďarsku veřejně vyjádřil po poraženém povstání v roce 1956. Učinil tak v jednom svém televizním vystoupení, načež zorganizoval sbírku, která vynesla okolo šesti miliónů dolarů. Peníze věnoval na podporu Maďarů, kteří v počtu asi čtvrt miliónu utíkali převážně do Rakouska a Británie. Jsou prostě věci, které by si Maďarsko mělo zrovna teď nahlas připomínat.

Park je to docela obyčejný, naprosto ničím výjimečný, což by zase až tak nevadilo. Ty figurky uprostřed jezírka snad mají upomínat na Elvisovy pohybové kreace,...

... ale potvrzení svého dojmu na místě samém hledám marně. Oprýskaná budova v sousedství nevypadá nijak vábně, a to ještě netuším, že jsem prakticky v cíli.

Tak tohle jsou Léčebné lázně sv. Lukáše (maďarsky Szent Lukács gyógyfürdő [sent lukáč ďóďfürdő]). Na místě raně starověkých lázní byla v roce 1884 vybudována dodnes fungující nemocnice, jejíž bazény jsou otevřeny veřejnosti. Vstupenky jsou pouze celodenní, ale stojí 4200 forintů, tedy asi 265 korun. To je na dnešní poměry cena velmi příznivá. Co je ale rozhodně důležité: vstupenku žádejte u okýnka pokladny, a nikoliv u okýnka kartotéky, kde se ohlašují pacienti. Vypadají totiž lehce podobně. 

Jsou to takové nízkonákladové lázně, které mají nejlepší roky za sebou. Každý katalog je zobrazí spíš lákavě, a podobné fotky si nakonec uděláte sami, neboť pohled z výšky leccos skryje,...

... navíc tato strana nemocniční budovy patří k těm vizuálně lepším částem. Zblízka to ovšem místy vypadá, jako by se tu zastavil čas před pár desítkami let. Přinejmenším. Musím přiznat, že posilovna na střeše je nová, na druhou stranu nepatří k místům, kde by byl bůhvíjaký nával. 

Termální bazény tu mají také, však je to přece nemocnice. Ale dost malé, až bych se nebál říct stísněné. Voda teplá čtyřicet stupňů a k tomu strašný kravál, na kterém se svou měrou podílejí všichni přítomní - tak přesně tohle opravdu nechcete. Víc než pár minut tu nedám. 

Lázně Szent Lukács dodržují zvyk nosit v plaveckých bazénech čepici. Dosud jsem se vždy obešel bez ní, ba přímo jsem se jí vyhýbal, ale tady by zbývaly jen ty termální bazény, čili bych v podstatě neměl kam jít.  A tak tedy zainvestuji 2000 forintů a jednu si koupím. Aspoň ladí s barvou osušky. 

Jinak ale nevypadá zrovna jako z největších. Styl "jarmulka" mi na hlavě nedrží, a tak zkusím styl "pytel". Zapraská ve švech, a tak jen doufám, že to nebude mít vliv na funkci. Fajn, zatím ta věc drží pohromadě, i když nějakou závratnou životnost nepředpokládám. Proteď mám ale snad vyřešeno.

V červenci a v srpnu vlezu do všeho, takže dnes bych nemusel, ale v tomhle počasí se dá zvládnout i voda o 22 stupních. Tenhle bazén má i další výhody: těch 74 lidí v něm není ani náhodou, a nepadá do něj listí. Ta třicítka dnes klidně padnout mohla, jenže pokud ano, opět to nemám jak doložit. Jako obvykle jsem zahlédl jen jeden stupeň pod ní. 

Ke konci svého pobytu nacházím i bazén, které mu stejně jako v jiných lázních říkají "zážitkový" (maďarsky élménymedence [elméň-]). Prostě nějaké to bublání, víření, masírování a obvyklý kolotoč. 

Odcházím v půl páté. Objevím jeden podstatně kulturněji vyhlížející vchod, který teď použiju jako východ. Při cestě sem prakticky nebyla šance jej objevit, je totiž ukrytý mezi křídly budovy, v podstatě uvnitř areálu. 

Cestou k metru mám pro změnu vlevo opět Parlament. Jeho odtud viditelná strana je západní, a v tomhle podvečerním světle vypadá snad ještě lépe. Takže se omlouvám, ale budu se teď trochu opakovat.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.

Autor: Jaroslav Babel | čtvrtek 16.11.2023 19:56 | karma článku: 15,44 | přečteno: 156x
  • Další články autora

Jaroslav Babel

Beze ztrát (5.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

14.5.2024 v 21:05 | Karma: 8,43 | Přečteno: 110x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

12.5.2024 v 9:57 | Karma: 10,14 | Přečteno: 146x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (3.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

6.5.2024 v 22:11 | Karma: 9,26 | Přečteno: 122x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

3.5.2024 v 15:34 | Karma: 11,00 | Přečteno: 178x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

27.4.2024 v 22:40 | Karma: 12,35 | Přečteno: 206x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Rusko nabízí unesené ukrajinské děti k adopci přímo na vládních stránkách

12. června 2024  16:25

Rusko na vládních stránkách nabízí adopci dětí unesených z Ukrajiny. Vyplývá to ze zjištění, která...

Čaputová přijela do Prahy na rozlučku. Cítila jsem se tu jako doma, řekla Pavlovi

12. června 2024  7:41,  aktualizováno  16:16

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová ve středu zahájila svou poslední návštěvu Česka jako hlava...

Paličkou ženu praštil do čela, pak jí probodl tvář. Za pokus o vraždu dostal 18 let

12. června 2024  16:12

Osmnáctiletý trest za pokus o vraždu obdržel dvaapadesátiletý Vítězslav Š., který v břeclavském...

Česko koupí až 77 tanků za 52 miliard, připojí se k německému nákupu

12. června 2024  8:33,  aktualizováno  16:09

Vláda na středečním jednání na návrh ministryně obrany Jany Černochové rozhodla o pořízení hlavních...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 12,28
  • Průměrná čtenost 1319x
Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné.