Tři zámky (1.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat. 

1. kapitola: Vitorazské zastavení (23. ledna 2024)

Ne že bych snad chtěl překonat loňských 15854 kilometrů. Ale někdy začít musím, tak proč tedy ne zrovna teď. Ty trojky se mi tak nějak opakují, ale co nadělám. Nebudou to ale jen ony tři zmíněné zámky. Jak ještě uvidíte, čekají mě opět tři noci v Büku. Zatím jsem však na samém startu, který proběhne přesně dvě minuty před čtvrt na deset. A snad aby byla zase trochu změna, zkouším dnes už mnohokrát vyjetou cestu přes Příbram a Písek.

Staveniště dálnice D4 mezi těmito dvěma městy nic moc příjemného není, ale aspoň uvidím, kam tu práce postoupily. Jede se sedmdesátkou, často i padesátkou, občas v koloně, takže na všechny značky v takové chvíli klidně zapomeňte. Bláto vám za chvíli zafláká okna tak, že moc nevidíte. Nakonec ale jsem v Českých Budějovicích za obvyklé dvě hodiny,...

... a stejně obvykle probíhá i zdejší zastávka.

Po ní pokračuji směrem na Trhové Sviny, o pár kilometrů dál za Novými Hrady přejíždím do Rakouska. Vlastně ještě ne, zaparkuji totiž kousek před hranicí, před bývalou celnicí.

Před hranicí se krátce zastavím. Je tu kousek železné opony, i když jde vlastně jen o její novodobou repliku, postavenou až v roce 2013, tedy dlouho po jejím pádu.

Nápad projít se aspoň kousek po hranici vlevo od silnice vzdávám hodně brzy. Je tu rovina, odkrytý terén, a vítr takový, že se to prostě nedá. Zvládnu jen ten sotva stometrový úsek, kdy hranice kopíruje silnici, a pak se vracím. Docela snadno tak splním podmínku, již si dávám spíše z rozmaru, a sice do Rakouska pěšky vůbec nevkročit.

Hranici tedy překonám až o chvíli později v autě, pěkně schován před větrem. Jedním dechem ale musím dodat, že zase tak nepříjemně není. Je tři čtvrtě na jednu, obloha je střídavě modrá a šedá, takže jí občas projdou i sluneční paprsky. 

A to se právě teď náramně hodí. Deset nebo jedenáct kilometrů od hranice je totiž dvouapůltisícové město Weitra ([vajtra]), nebo chcete-li česky Vitoraz. Město náležející kdysi Českému království se stalo součástí Rakouska v roce 1278, v roce prohrané bitvy na Moravském poli. A i když se zmíněný střet odehrál poměrně daleko odtud směrem na východ, ztráta Vitoraze byla v příčinné souvislosti s ním.

Od názvu města se odvozuje jméno Vitorazska (německy Weitraer Gebiet), historického území, jehož část byla v roce 1920 na základě poválečných mírových smluv přičleněna k Československu. Dá se klidně říct, že byla po 642 letech vrácena Čechám. Město Weitra spolu s asi třemi čtvrtinami Vitorazska ovšem zůstalo rakouské. 

Parkování najdu brzy, na malém náměstí kousek od centra, dalo by se říct i kousek pod ním. Nic jako parkovací automat tu nemají, a tak odcházím s jakýmsi přesvědčením, že se tu za parkování neplatí. Neprozradím snad příliš, když potvrdím, že se tento předpoklad ukáže být správným.

Centrum, to je Staré Město (německy Altstadt), jehož podstatnou část zabírá Radniční náměstí (německy Rathausplatz), neuvěřitelně protáhlé, dokonce až do míst, odkud nemáte o nějaké radnici ani potuchy. Což je celkem jedno - zatím se dá všímat zdejších měšťanských domů, postavených vesměs kolem roku 1600.

Radnice z roku 1893 uzavírá trojúhelníkové prostranství, které konečně vypadá jako skutečné náměstí. Pomník, který v popředí snad aspoň tušíte, je věnován místním obětem obou světových válek.

Nepřehlédnutelné jsou na náměstí minimálně dva další objekty: rokokový Sloup sv. Trojice (německy Dreifaltigkeitssäule) z poloviny 18. století...

... a budova bývalého pivovaru, nápadná svými sgrafity, jež pocházejí z roku 1580.

Součástí mohutného městského opevnění byly i dvě brány, z nichž se dodnes dochovala jedna, zvaná Horní (německy Oberes Tor) nebo též Světelská. Druhý název je odvozen od města Světlá (německy Zwettl, tedy Zwettler Tor). Brána pochází z roku 1526, poslední stavební úpravy, během nichž byly mimo jiné zřízeny průchody pro pěší, prodělala v roce 1967.

Brána nepochybně zaujme už při pohledu ze Starého Města, v jejím případě však doporučuji historické jádro na chvíli opustit a bránu si prohlédnout i ze strany vnější.

Poměrně zachovalý je systém městských hradeb. Přesná doba jejich vzniku známá není, ale jsou doloženy už v roce 1292. Ty na jižní straně města se dají obejít po jedné z hlavních ulic, severní opevnění hradu pak po uličkách úzkých, v obou případech v místě zasypaných příkopů.

Nejjižnější část Starého Města zaujímá návrší se zámkem. Renesanční stavba vznikla koncem 16. století na základech někdejšího hradu, během své historie prodělala přestavbu barokní, rokokovou, a po značných válečných škodách i novodobou.

Jen od průchodu v hradbách je třeba překonat asi dvacetimetrové převýšení. A i když teploměr ukazoval něco málo nad nulou, po těch kamenech to místy trochu klouže.

Dnes zámek slouží jako muzeum a kulturní centrum. Nic z toho neuvidím, neboť až do konce dubna  je zavřeno. Navíc je dnes úterý, což je stejně vždy zavírací den. Zkouším tedy zámek vyfotit aspoň zvenku, ale odstoupit od něj není kam, svoje dělá i ten podhled.

Rozumnou fotku tu prostě neudělám. Svým způsobem je možná nejlepší ta z dálky, pořízená ještě předtím, než jsem vůbec dojel do města. Už zmíněná výška aspoň skýtá pěkný výhled na Staré Město. Menší věž patří radnici, ta mnohem nápadnější pak Farnímu kostelu sv. Petra a Pavla (německy Pfarrkirche Peter und Paul).

Zamíříte-li od zámku k Radničnímu náměstí Zámeckou uličkou (německy Schlossgasse), můžete absolvovat malý kurs češtiny. Blízkost českých zemí je tu znát, svou roli hraje jistě i historická spřízněnost. Jen ten výběr slov je trochu zvláštní, těžko je možné považovat je za běžná, na každý pád je to docela milé.

Po spodním okraji náměstí scházím zpátky k autu. Je něco po druhé hodině, musím jet dál. Velký kus cesty mám pořád před sebou.

Ještě musím koupit dálniční známku. Po troše hledání si jako ideální místo dovoluji doporučit pumpu asi pětapadesát kilometrů od Vitoraze u obce se špatně vyslovitelným názvem Gföhl. V podstatě ani nemusíte sjíždět ze silnice B57, která vás pak už brzy dovede k rychlostní silnici S33. Ta už je samozřejmě placená. Desetidenní známka stojí letos 11 a půl eura, to je oproti loňsku docela skok.

Někde před Vídní přichází soumrak, a když v půl šesté přijíždím do Maďarska, je už skoro tma.

Zdrží mě kolona v Šoproni, ale na to už jsem taky zvyklý. Obchod v Büku zavírá v sedm, stíhám.

Už to tak chodí, že u Jánose se při příjezdu formalitami nezdržujeme. Přidělený pokoj číslo 10 zabydlím rychle, topení topí, pro jistotu malinko přidám a odcházím přes ulici k Fehérló. 

Anett už tu nepracuje, což mě trochu mrzí. Sáhnu po menu dosud nevyzkoušeném, a zklamán rozhodně nejsem. Závitek z kuřecích prsou je plněný tvarohovou pěnou s pórkem, podávaný je s čerstvým zeleninovým salátem a hromádkou hranolek.

Nepovím vám, čím to je, ale pravidelně si zapomínám říct o menší porci. Ale i s tou větší za 5290 forintů (asi 340 korun) se popasuji celkem snadno. Ta menší by stála 3700, ale co už. Navrch přidám ještě dvojku Zweigeltu, čímž mám pro dnešek program splněný. První ze tří nocí může začít.  

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.