Tři setkání

Tímto článkem bych rád připomněl významné životní jubileum jedné z největších postav domácí populární hudby, osobnosti, která dávno přesáhla prostor nahrávek a pódií, tedy toho, čemu se hezky česky říká šoubyznys. Tentokrát se odchýlím od obvyklé životopisné formy a nahradím ji hlavně osobním vzpomínáním.

Setkání první

Je těžké přesně definovat dobu, kdy jsem se poprvé setkal s nahrávkou nebo přímo se jménem Marty Kubišové. Vzpomínám si na píseň Volám na shledanou, velmi snivou a též velmi originální verzi tehdy již více než stoletého šlágru La Paloma. Troufám si ji označit za první, kterou jsem kdy zaregistroval, slýchal jsem ji z našeho domácího kotoučového magnetofonu. Muselo to být někdy koncem 70. let, tedy v době, kdy jsem navštěvoval první stupeň základní školy. Postupně ten hlas, který jsem z tehdejšího rozhlasu ani televize neznal, dostal jméno a jeden základní údaj: zakázaná zpěvačka. Což si pochopitelně žádalo další vysvětlení.

Pamatuji i pár situací, kdy se v sousedství objevil singl Marty Kubišové a následně obešel byty všech zájemců. Snad všichni si z něj pořídili nahrávku na magnetofonový pásek. Těch písniček nebylo moc: Angelo, Tajga blues ’69, Oh baby, baby, Loudá se půlměsíc, a samozřejmě došlo i na Modlitbu pro Martu (mimochodem, stylově naprosto z jiného soudku, ale též výborná, byla druhá strana tohoto singlu, Zlej sen v podání Karla Černocha). Pravděpodobně coby zvídavé dítě prepubertálního věku mě zaujala také Lampa…

Vybaven základními znalostmi o osmašedesátém roce a s ním spojeném osudu Marty Kubišové jsem přešel ze školy základní na střední. Bolševik sice skomíral, ale v polovině let osmdesátých jsme to asi ani moc netušili. Stejně tak nikdo nevěděl, že nahrávky Marty Kubišové nebudou zapovězené navždy. Občas mezi sousedy proběhl nějaký ten starý singl, který už jsme znali. Modlitbu pro Martu jsem později slyšel z rádia. Emigroval totiž Matuška, načež mu Svobodná Evropa okamžitě věnovala pořad, v jehož rámci zazněl i tento snímek. A tím by historie prvního setkání mohla skončit.

Setkání druhé

Odehrálo se snad v prvním týdnu po 17. listopadu 1989. Televize tehdy běžela od rána do večera, a v jakémsi hluchém místě, kdy se zrovna nekonal žádný přenos z Václaváku nebo z Letné, kdy se nečetlo žádné zásadní prohlášení, Československá televize odvysílala černobílý klip: v kočáře taženém koňmi jede Marta Kubišová a zpívá S nebývalou ochotou. Píseň vpravdě pro tuto ani jinou dobu nijak zásadní, ale jistý symbol tam je: Marta Kubišová opět začala oficiálně existovat, a ten kočár s koňmi představoval triumfální příjezd, který si rozhodně zasloužila. Tehdy jsem Martu Kubišovou poprvé viděl, nepočítám-li fotku z jakéhosi hudebního magazínu ze šedesátých let, který jsme měli doma. Jaká byla tehdy kvalita fotek na novinovém papíře, o tom by mohli vyprávět i další pamětníci…

Následovalo rychle vydané album Songy a balady, výběrová deska Lampa, na singlu se spolu s Modlitbou pro Martu objevila nahrávka Hej, Jude, snad nejlepší domácí verze beatlesácké písně, pokud bychom za měřítko vzali věrnou podobu s originálem. Marta Kubišová se vrátila na koncertní pódia a zhruba rok a půl po Listopadu i do nahrávacího studia, aby se přihlásila s novou deskou Někdy si zpívám. Její titulní píseň je alegorií oněch téměř dvaceti let, kdy byla Marta Kubišová zakázaná, a snad stojí za to zmínit, že autorem tohoto textu je Jiří Suchý. Asi málo známým faktem je však skutečnost, že Marta Kubišová se do studia vrátila již dříve: Fero Fenič si ji vybral pro nahrávku Z proroctví Izaiášova do svého filmu Zvláštní bytosti. Když ji přivedl do studia, nikdo jim prý nevěnoval pozornost, protože Martu Kubišovou nikdo nepoznal. Dokud nezazpívala. V tu chvíli přítomným došlo, o koho jde, a po prvotním zděšení všichni ze zákulisí odešli, aby u toho nebyli, aby nic neviděli ani neslyšeli. Zvukaři však ke své práci přistoupili profesionálně a nahrávka byla úspěšně dokončena. Bylo 16. listopadu 1989, a nikdo netušil, že už zítra to praskne…

Setkání třetí

Setkání třetí se uskutečnilo v minulosti zcela nedávné. V roce 2008 vyšlo DVD Příběh, dojel jsem si pro něj v prvních dnech po vydání. Krátce nato jsem byl poprvé v Divadle Ungelt a Martu Kubišovou jsem viděl na vlastní oči. K ještě bližšímu setkání došlo hned po skončení recitálu Já jsem já v divadelním klubu, kde jsem si dovolil Martu Kubišovou vyrušit u kafča s cigaretkou a požádat o podpis na obal DVD. Setkání to bylo velmi příjemné a překvapivé vlastně více pro Martu Kubišovou. „Jé, vy už máte DVDčko?“ zeptala se mě. „A jak dlouho?“ Měl jsem ho v té době asi tři týdny. „To ho máte dýl jak já, já jsem ho dostala teprve včera.“ Následně si prolistovala booklet, aby zjistila, jaké že do něj vybrali fotky. Nakonec byla celkem spokojená. Zeptala se mě na jméno, a jak mi čelní stranu bookletu popsala, můžete vidět na přiloženém obrázku. 

Ještě trocha historie i současnosti

Marta Kubišová je nejen majitelkou hlasu hlubokého rozsahem i obsahem, jemného i drsného, a když chce, tak i krásně nakřáplého. Díky postojům, které zastávala, ji komunistický režim připravil o pěvecky nejlepší léta: když musela skončit, bylo jí sedmadvacet a nějaký ten měsíc. Její konec se skládal z několika až drsně logických kroků: nejdříve zmizela z rádia i televize, na jevišti stála naposledy v lednu 1970. Do studia ještě chvíli směla, a tak vyšla ještě jedna malá deska. Náklad další byl sešrotovaný, poslední nahrávky z června 1970 už nebyly ani vylisované. V archivu Supraphonu je prý dodnes základ písně, ke kterému Marta Kubišová svůj zpěv už přidat nestihla. 

Když se mohla vrátit, bylo jí čerstvých sedmačtyřicet. Čistě z hudebního hlediska nešlo pokračovat tam, kde v právě skončených šedesátých letech přestala. S námitkami, že po revoluci už to není ono, nesouhlasím. Nikdo dnes nezpívá ani nehraje stejně jako tehdy. I díky tomu, že Marta Kubišová je dnes kromě zpěvačky i nesporným symbolem, znají dnes lidé více nahrávky z její první kariéry. A to i přes fakt, že ta druhá je už několikanásobně delší. Minimálně alba Někdy si zpívám (1991), Songy a nálady (1993) nebo Řeka vůní (1995) rozhodně za poslech stojí. Zatím poslední album Marty Kubišové pochází z roku 2005 a nové už prý neplánuje: "Já už žádnou studiovou desku vydávat nebudu. Nevyplatí se to, byla by to škoda práce i peněz. V rádiích stejně hrají jen moje staré hity. A potom se album s čistě novinkovým repertoárem nemá šanci prodat v takovém množství, aby na sebe vůbec vydělalo." Supraphon mezitím potvrzuje svou obchodní politiku a na trh vrhá během krátké doby už několikátý výběr - po kompilacích Příběh / To nejlepší a Vyznání / Zlatá kolekce je aktuálně na trhu komplet Zlatá šedesátá. Jako novinky přináší několik raritních snímků a písní dosud nevydaných. Nepodařilo se však zajistit práva pro digitální prodej písně Hej, Jude - pro její zakoupení tedy musíte investovat do fyzického nosiče. 

Byť recitál Marty Kubišové S nebývalou ochotou s komorní kapelou na komorním jevišti Ungeltu rozhodně má své kouzlo, já sám doufám, že se ještě někdy postaví na jeviště s kapelou "řádnou". Hostování na koncertech Václava Neckáře bylo důkazem, že by to rozhodně stálo za to. 

Konec bude skromný, ale ze srdce, a vzhledem k datu pochopitelně i aktuální: Paní Kubišová, všechno nejlepší!