Třetí cesta do Büku (1.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké. 

1. kapitola: Znovu na cestě (26. srpna 2018)

Den začíná velmi brzy. Budík se sice má ozvat o páté ráno, ale probouzím se už po třetí hodině. Krátce po čtvrté už jsem na cestě. Rozednění mě zastihne na tradiční zastávce v Českých Budějovicích. Od té doby lehce poprchává, ale vzhledem k předpovědi počasí nemohu být překvapen. Uvažuji sice o návštěvě Freistadtu za denního světla, ale kvůli dešti ji vynechám – zmoknout podruhé během dvou měsíců v tom samém městě mi přijde trochu nadbytečné. Jediný důvod pro zdejší zastávku spočívá v zakoupení rakouské dálniční známky. 

Na dálnici vjíždím hned za městem, ale příliš si ji neužiji. Už u blízkého Neumarktu je totiž uzavřen jeden z tunelů, a tak musím do města. Spoléhám na značenou objížďku, která mě sice dovede do jakéhosi Pregartenu, ale tam na další křižovatce najednou značení chybí.

Navigace mě tvrdošíjně vrací na dálnici, jenže to znamená se spíše vracet, takže zkouším věřit dojmu, že bych si těch pár kilometrů mohl přece jen ušetřit. Co se směru týče, musím dát jen na vlastní odhad. Taktika držet se proudu ostatních aut záhy selže, neboť proud se záhy rozpustí, a na jakýchsi okreskách jsem už víceméně osamocen. Po nějaké chvíli se ocitám na silnici vedoucí do nechvalně proslulého Mauthausenu.

Odbočka k bývalému táboru znamená asi dvoukilometrovou zajížďku po úzké a klikaté cestě přes jakýsi kopec. Všudypřítomné směrovky a koneckonců i název ulice Erinnerungsstraße (česky Ulice vzpomínek) dávají tušit, že tentokrát směr ztratit nemohu. Napadá mě, jak to tu měli ti náckové dobře ukryté.

Místo působí dost ponuře i dnes. Ani neuvažuji o tom, že bych čekal na otevření památníku, do nějž zbývá asi hodina a půl. Náladě nakonec nepřidá ani momentální počasí – tmavé mraky slibují, že pršet bude ještě hodně dlouho. Není se čemu divit, jsme přece v Rakousku.

Ani ne čtvrthodina, strávená na placeném parkovišti bez placení, mi pochopitelně projde. Odjíždím. Úzkými uličkami v obci se nechám dovést ke břehu Dunaje, k dálnici na Vídeň je to odtud jen kousek. Mimo jiné tak vynechám její úsek u Lince, který mě na jaře vyšel lehce dráž, než je nezbytně nutné (v podstatě to už víte, zmínil jsem se). Navíc zjišťuji, že objížďka přes Mauthausen sice znamenala co do vzdálenosti o necelých dvacet ujetých kilometrů méně, vzhledem ke krátké zastávce u tábora byla však co do času naprosto bezvýznamná.

Zbylé cestě přes Rakousko se příliš věnovat nebudu z toho prostého důvodu, že se během ní nepřihodilo nic nečekaného a všechny přestávky na ní byly už plánované.

Jediným překvapením snad může být zrekonstruovaný, asi pětatřicet kilometrú dlouhý úsek dálnice A1, na kterém je rychlost zvýšena na 140 kilometrů za hodinu, tedy nad limit v Rakousku obecně platný. Jak se dá zjistit na internetu, jedná se o testovací provoz, spuštěný od 1. srpna.

Těsně před polednem jsem na maďarské hranici. Do cíle je to odtud kolem šedesáti kilometrů. V Büku je mi přidělen stejný pokoj jako na začátku léta. Od majitele opět dostávám malou slevu, tentokrát ušetřím okolo dvou a půl tisíce forintů. Slevu nechci zadarmo, jak by řekl klasik, ale snad abych si ji náležitě užil, jsou odmítnuty veškeré moje pokusy byť i o drobnou diškreci. 

Je fajn bydlet ve svém. A tak si tu zařizuji i malou knihovnu s odbornou literaturou. Pravda, na učebnici dojde jen po chvilkách po večerech, a to ještě ne po všech, ale slovník se občas hodí. 

Bük, můj „letní druhý domov“, se zatím tváří lehce zamračeně, ale předpověď počasí je velmi příjemná. Od zítřka má být polojasno a během týdne mají teploty atakovat třicítku. Což je milý kontrast k dnešku, kdy maximum zůstalo pod dvacítkou a déšť hrozí i teď.

V Büku si ještě nakoupím na zítřejší snídani, pak se mi navzdory několika cestou vypitým kafím povede usnout. Bylo to sice lehce neplánované, alespoň však budu mít více sil při večerní návštěvě restaurace. 

Probudím se k večeru, který je lehce slunečný, a tedy velmi příjemný. Dokonce se dá říct, že i poměrně teplý. Odcházím, tentokrát opět již zcela plánovaně, do restaurace Fehérló na nějakou tu specialitu, pochopitelně následovanou vínem. Některé věci jsou prostě v čase neměnné.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.