Tak už to konečně odpískejte

Nějak se ty zprávy poslední dobou množí, až si člověk říká, jestli tentokrát už náhodou opravdu nejde do tuhého. Čerstvý výrok francouzského prezidenta o tom, že Evropa je před rozpadem, není ničím jiným než přiznáním skutečného stavu věcí. Na mysli nemá pochopitelně Evropu, ale euro. A možná znáte i tenhle vtip: Víte, jak se má euro? No přece tak nějak průměrně. Hůře než včera, ale lépe než zítra.

Dva hráči, kterým na euru stále ještě záleží.Zdroj fotografie: idnes.cz

„Evropou obchází strašidlo, strašidlo rozpadu eurozóny,“ napsal by možná jeden filozof minulých dob, kdyby do toho ještě měl co mluvit. Ti, kterým na existenci eura eminentně záleží, se nerozpakují strašit pověstmi o poklesu hrubých domácích produktů a obří nezaměstnanosti, ke kterým prý nevyhnutelně dojde. Není sporu o tom, že rozpad eura na národní měny přinese spoustě informovaných šejdířů příležitost, jak ty méně informované oškubat. Nejde o nic nového pod sluncem - stejnou příležitost měli například při vstupu Slovenska do eurozóny, kdy výměnný kurs slovenské koruny k euru byl známý dávno předem, zatímco až do data přístupu se se slovenskou korunou standardně obchodovalo jako s každou jinou měnou. Informovaný a majetný se pak mohl na Silvestra 2008 rozhodnout, která měna pro něj momentálně bude výhodnější.

Myslím, že strašení obyvatel států eurozóny i mimo ni je zbytečné. K nějakému otřesu zajisté dojde, přičemž mohou existovat v zásadě dvě alternativy. Jedna má podobu divokého a neřízeného rozpadu, na kterém opravdu vydělají spekulanti a prodělají středně velké a menší firmy, potažmo pak prostí občané. Mnohem méně bolestná je jistě varianta rozdělení řízeného. V podstatě by se, tak jako se kdysi dohodly na spojení, státy měly dohodnout na scénáři klidného rozdělení. Situaci bych přirovnal k rozvodu - každému je jasné, že je nevyhnutelný, jde jen o to, jak kulturně se dokážeme rozejít. Tratí každý, neboť taková věc nemá vítězů, jen více či méně poražených. Čím více se však odkládá, tím náklady rostou. Finanční i jiné. V případě eura je pak nutné připočíst náklady ryze technické, spojené s okolkováním starých bankovek a tiskem a distribucí nového oběživa. Svět či Evropu opět nic nového nečeká, zkušenosti již máme - rozpadla se kdysi rakousko-uherská měna, přežili jsme. Připadá-li vám tento příklad až příliš archaický, půjdeme po časové ose dále. Rozpadl se sovětský rubl a jugoslávský dinár, nové státy přežily hůře, ale troufám si odhadovat, že jejich potíže byly způsobené jinými faktory. V jednom případě hospodářstvím zdecimovaným komunistickými pořádky a ve druhém případě proběhlou válkou. Rozpadla se i československá koruna - a ptám se, kdo z čtenářů pocítil větší újmu, než že musel zajít buď do banky staré peníze vyměnit za nové, nebo na poštu, aby si za celkem přijatelný poplatek svoje peníze poslal na vlastní adresu.

Jistě, objem ekonomiky rozpadlého Československa nelze srovnávat s objemem ekonomiky států stále ještě živořící eurozóny. Čím více však odpovědní lidé dokáží přiblížit její rozdělení jen oné technické záležitosti, tím lépe pro všechny. Když už jsou veřejnosti předhazována strašidelná čísla, kolik nás bude rozdělení stát, měl by také někdo seriózně říci, kolik nás bude stát prodlužování agónie, v níž se euro nyní nachází. Pokud platí předpoklad, že nic nejde udržet navěky, pak nás čeká neřízený rozpad eura, jenž bude vždy dražší než jeho pokojné rozdělení. Ať už bude průběh jakýkoliv, faktem je, že zodpovědné nadnárodní společnosti a banky se na rozpad eura připravují. Je to krok logický a prozíravý, neboť štěstí přeje připraveným. Nezodpovědné by naopak bylo zavírání očí před realitou. Některé státy se pak zamýšlejí nad problémy ryze praktickými, jako například nad otázkami, kde budou tisknout svoje nové národní peníze.

Společná měna, které tak rádi dávají přívlastek „evropská“, byla šita na míru především Německu, za kterým se hodně daleko krčí Francie a pak široko daleko nikdo. Je to logické - silný hráč prostě bude mít vždy silné slovo, a v souladu se všemi přírodními zákony se nebude chtít ohlížet na hráče malé, z logiky věci slabší. Slovo Malty nemůže mít stejnou váhu jako slovo Německa, to je zcela přirozené. Pak je ale nepřirozené se jakkoliv spojovat, přesněji řečeno hnát se do ekonomického vazalství malých na velkých.

Dobře, zkusili jsme si to, nepovedlo se, pojďme si to přiznat a poradit se, jak zpět. Asi takový by měl být scénář nadcházejícího summitu Evropské unie. Je označován za klíčový, ale to už trochu budí úsměv. Poslední dobou je totiž každý její summit klíčový. A stejně jako v případě těch minulých věřím, že i tentokrát jeho účastníci historickou šanci na radikální řez jednoduše promrhají. Do jakých slov svůj verdikt zaobalí, je koneckonců jedno. Jejich slovník až příliš připomíná naše časy již naštěstí minulé - doteď to nešlo (z objektivních příčin), ale my už dnes víme, jak na to, takže nebude-li nám nějaký vnitřní nepřítel házet klacky pod nohy, bude ode dneška lépe. Nepřipomíná vám to něco?

Nevěřím tedy, že euro skončí tak rychle a lehce, že by se to stalo v řádu týdnů či měsíců. Na to ho někteří až příliš milují, v horším a pravděpodobnějším případě se domnívají, že z něj lze ještě něco vycucnout. Ale kdyby náhodou - neporadil by mi někdo, co si pak mám počít s těmi osmdesáti eury a třiceti čtyřmi centy, jež se mi válí doma?