Tak oni to myslí vážně

Přesně tato věta mě napadla, když jsem se dočetl, že skupina senátorů je už dostatečně početná na to, aby mohla podat ústavní žalobu na prezidenta republiky Václava Klause. Teď, když pominul prvotní šok (nikoliv však naštvanost), dá se k tomu napsat alespoň pár vět. 

Upřesněme jednu záležitost, totiž jakou cenu může mít snaha odvolávat prezidenta, kterému nutně vyprší mandát dříve, než může být celá prodedura takovým či onakým výsledkem ukončena. Ta věc má totiž širší souvislosti. Příliš zajímavé pro budoucnost není ani případné zabránění takto odsouzenému prezidentovi znovu se ucházet o úřad. Osobně si nemyslím, že by se za 5 let Václav Klaus znovu chtěl zúčastnit prezidentských voleb. I ztrátu prezidentského platu pravděpodobně ekonomicky ustojí, o to bych neměl obavu. Jde o něco jiného - pokořit jej, pokud možno do země zadupat a do historie zapsat jako osobu, která v nejvyšším úřadě zradila svou zemi. Pokud se to nepovede, což je doufám pravděpodobné, veřejně jen alespoň chvíli pranýřovat, zostudit, znemožnit.

Spouštěčem byla tolik omílaná novoroční amnestie. Když bylo jasné, že jde o krok nevratný a že by žaloba na její neplatnost neměla u Ústavního soudu šanci, sáhli Klausovi odpůrci po kalibru mnohem těžším. Svou víru v úspěch demonstrovali výroky, že není účelem prezidenta potrestat, ale stanovit mantinely, v jakých se může příští hlava sátu pohybovat. Z hlediska ústavního práva i všech demokratických principů je takovýto postup směšný. Nevírou ve vlastní úspěch se skupina senátorů sama degradovala na úroveň chronického stěžovatele, který sice nikdy ničeho hmatatelného nedosáhne, ale věčně mu bude vadit větev stromu přes jeho plot, plačící mimino o dvě ulice dál, startování auta pod jeho oknem v pátém patře a nezdravení od sousedovic dětí. Amnestie není tím hlavním, o co tu jde, amnestie je problémem zástupným.

V návrhu žaloby je nabaleno několik dalších Klausových hříchů. Ať to čtu, jak chci, pořád si pod pojmem velezrada představuji něco podstatně jiného, něco diametrálně odlišného. Podle mého názoru k ní v historii republiky došlo jen jedenkrát, a to zvacím dopisem, který vedl k okupaci v srpnu 1968. To byla skutečná zrada státu, která vedla k faktické ztrátě jeho svrchovanosti, narušení ústavních principů a zničení demokracie, která se tehdy začala ve velmi opatrných náznacích klubat. Činu srovnatelného rozsahu ani dosahu se Václav Klaus nedopustil. V případě udělení amnestie pouze využil svého práva daného Ústavou České republiky. Toto právo není nijak a ničím omezeno, s výjimkou nutnosti získání spolupodpisu předsedy vlády. Byť při tom došlo k situaci, kterou lze velmi shovívavě označit za nejasnou, Nečasův podpis na amnestii je, a tudíž je platná. Tak trochu se nabízí úsměvná otázka, proč tedy není žalován i "spolupachatel" premiér. Odpověď je jednoduchá a celou záležitost nakonec dobře charakterizující: v této kauze vůbec nejde o Petra Nečase. I vše další je jen hra s rituálními tanečky - prezident nezveřejnil dostatečně konkrétně autory amnestie, prezident amnestii dostatečně nezdůvodnil a tak dále. Přitom je to jasné: amnestie je prezidentovým krokem kontrasignovaným předsedou vlády, tedy dle práva je autorem amnestie Václav Klaus, přičemž Petr Nečas s ní vyslovil souhlas. Hotovo, tečka. Nikde v Ústavě ani v žádném jiném navazujícím předpisu pak není stanovena povinnost prezidenta amnestii nějak zdůvodňovat či vysvětlovat. Pokud k ní tedy Václav Klaus kdykoliv cokoliv řekl, šel vždy nad rámec svých povinností. To samo o sobě samozřejmě nepředstavuje žádný problém, otázkou však je, jak moc si tím pomohl.

Jak už jsem napsal, v ústavní žalobě je Václavu Klausovi vyčítáno leccos. Snad se lze pozastavit u jeho rezignace na snahu doplnit počet ústavních soudců. Přiznávám, že mě tento přístup zvláště u Václava Klause trochu překvapil, byť jej po senátních odmítnutích jím navrhovaných osob lze když ne omluvit, alespoň pochopit. Na velezradu je to i tak žalostně málo. Jde tu hlavně o pomstu politickému protivníkovi. Něco takového nemá ve státě, který si chce říkat právní, co dělat. Je několik postupných šancí, jak to celé zarazit. Především může přijít k rozumu 28 českých pánů senátorů. Jejich návrh může zamítnout Senát, návrhu pak ještě může nevyhovět Ústavní soud. Bude zajímavé sledovat, kam až ten návrh nakonec doputuje. Pachuť tu už ale zůstane v každém případě.

Jednoduše řečeno, prezident republiky nemůže porušit ústavní principy tím, že využije svého práva, které mu dává Ústava. Toto právo si zaslouží diskusi ve dvou rovinách: především v té, zda není přežitkem z minulosti, kdy bylo výsadou panovníků, a zda tedy má v dnešních právních principech co dělat. Na druhou stranu, jeho zrušením by zmizel nástroj, který dává šanci na nápravu situace, na kterou může být právo ve své striktní podobě krátké. Druhá rovina je ta současná, kdy se Václavu Klausovi vyčítá zahlazení velkých hospodářských kauz minulosti. Ano, ty jsou skutečně zahlazeny. Ale opravdu věříte tomu, že když nebyly dořešeny v osmi letech minulých, že by se tak stalo alespoň v osmi letech budoucích? Já tedy ne. Stejně se to má i s náhradou škody, která byla mnoha lidem způsobena. Jejich šance se rovněž pohybovaly v rovině teorie. Naopak, amnestie jim paradoxně může dát - možná nepatrnou - novou šanci, budou-li se svých práv domáhat v občanských řízeních. Zjednodušeně, může dojít k jakémusi "restartu" jejich oprávněných nároků. A zkrátila-li je skutečně amnestie na jejich právech, je stát povinen jim tuto škodu nahradit. Jak neopomenou někteří připomenout, z našich daní. Nicméně, pokud škodu bude nahrazovat stát, mají ti dávno okradení lidé na její náhradu šanci nepochybně větší, než kdyby totéž žádali po těch, co je v minulosti hanebně okradli. Projevme tedy alespoň trochu solidarity.

Václav Klaus, známý to euroskeptik, po dlouhý čas odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu. Takzvaný euroval pak odmítl podepsat vůbec. Má toto být velezrada? Prezident republiky pro vlastní výhrady svědomí odmítal podepsat dokument, který de facto suverenitu státu omezuje. Musím se smát. Vyvstává tu úsměvná otázka číslo dvě: proč vlastně nebyl Václav Klaus pro velezradu žalován ve chvíli, kdy oznámil, že Lisabonskou smlouvu podepsal?

Téměř na konci svého článku si neodpustím jednu poznámku mimo téma. Doslova mě štve to označování "končící prezident". Milí novináři, schválně, jak dlouho budete naopak Miloše Zemana označovat "začínající prezident"? Je to nejen neuctivé, je to prostě i blbé. Žádného končícího prezidenta nemáme. Do konce dne 7. března 2013 je Václav Klaus prezidentem České republiky, a do té doby je plně nadán všemi právy i povinnostmi, které z této funkce vyplývají. Přesně to vyjádřil svého času Barack Obama, když coby President-elect pravil, že "Amerika má v každé chvíli jen jednoho prezidenta." Mimochodem, je naopak potěšující, jak rychle a správně se v českých podmínkách ujal překlad "zvolený prezident". A není s tím v rozporu ani fakt, že byl "pane prezidente" po skončení mandátu oslovován Václav Havel a dnes je tak oslovován i Miloš Zeman. Z kontextu je prostě jasno.

Jeden ze svých minulých článků jsem začal vtipem, dnes jedním skončím. To se takhle sejdou v restauraci na toaletě dva chlápci a jeden se ptá druhého: "Hele, co ty si myslíš o tom Klausovi?" Ten druhý se trochu vyděsí, dlouho se rozhlíží, jestli tam není ještě někdo další, pak roztočí všechny vodovodní kohoutky, spláchne všechny toalety a do takto nastalého hluku pošeptá: "No já si myslím, že je docela dobrej..."