Sobota v Szombathely

Szombathely je zhruba osmdesátitisícové město na severozápadě Maďarska, nedaleko jeho hranice s Rakouskem. Název odkazuje na středověké trhy konané vždy v sobotu (ta se řekne maďarsky „szombat“). Z naznačené po

Pravda, orientace v něm není díky systému jednosměrných ulic a chyb v googlovské mapě napoprvé zrovna snadná. Slabším povahám by nepřidalo ani rozmarné dubnové počasí, kdy se příjemné slunečné chvilky střídaly s deštěm. Bylo tomu tak skoro po celý den v pravidelných, snad půlhodinových intervalech. V podvečer se

počasí naštěstí umoudřilo, takže se již od šesti, tedy dvě hodiny před začátkem, začali před místní sportovní halou scházet první návštěvníci koncertu. V půl sedmé, kdy jsem na místo též dorazil, tu bylo nějakých 200 lidí. O vstupenky nešlo, ty byly dávno vyprodané, v sázce tak bylo pouze získání nějaké divácky atraktivní pozice.

Před kotlem jsme dali přednost místům k pohodlnému sezení. Koncert začal téměř přesně v osm, úvod obstaral klávesista László Benkő, načež držel asi pětiminutovou řeč k divákům. Pak už nastoupil symfonický orchestr ve velmi komorním obsazení, Benkő se vrátil za klávesy, tato sestava byla posílena bubeníkem Ferencem Debreczenim, spolu s nimi byl na jevišti ještě další klávesista.

Zahrát si se symfoňákem zatoužila už nejedna rocková skupina, v tomto ohledu Omega nevynalezla celkem nic nového, navíc její orchestr byl spíše větší komorní soubor. První část koncertu, rozděleného do tří samostatných oddílů, nesla název Szimfónia, a když už tedy symfonie, tak na úvod celkem logicky padla volba na skladbu Nyitány (Předehra) z alba Csillagok útján, kterou otvírá úvodní motiv Beethovenovy Symfonie č. 5. Následovaly čistě orchestrální úpravy převážně "velkoplošných" skladeb z období, kdy se Omega věnovala space-rocku. K nim si divák mohl prohlédnout dobové záběry Omegy, promítané na několik pláten nad jevištěm. Orchestr pod srozumitelným dirigentovým řízením hrál bezchybně, opět se potvrdilo, že kvalitní hudební materiál snese jakoukoliv dobře udělanou úpravu. Za nejodvážnější transkripci musím považovat jejich provedení svižné písně Nem tudom a neved, z níž zůstala jen hlavní jednoduchá melodie a úvodní motiv. Aranžmá Gammapolis pak srolovalo podlahovou krytinu v hale. A ač to možná nebylo plánováno od začátku, orchestr byl doplněn smíšeným sborem diváctva, které všechny skladby pochopitelně po pár taktech poznávalo. Neplatilo to ale obecně, na několika hloučcích bylo vidět a posléze i slyšet, že jim koncert Omegy v této podobě zrovna dvakrát nesedí. Jejich smůla...

K první malé záhadě došlo ve chvíli, kdy nastupovala sestava ke druhé části večera zvané Rapszódia. Jako jediný další člen Omegy totiž přišel pouze János Kóbor. Orchestr zůstal, přibyl ještě další kytarista a jakási mladá baskytaristka, která nejprve upoutala svým zjevem, zpestřeným červeným příčeskem a umělecky roztrhanými nohavicemi, později pak i precizní hrou. Důvod toho, proč byli dva členové skupiny nahrazeni hosty, mi však zůstane zřejmě už navždy utajený. Mimochodem, Kóbor přišel ve stejném kostýmu, ve kterém je k vidění na DVD s koncertem ze září 1999! Pokud jej nemá zručně přešitý, tiše mu závidím - o něco podobného bych se totiž jen marně pokoušel... Koncert pokračoval ve stejném duchu, v jakém se odehrávala i jeho první část. Přibyl pochopitelně Kóborův zpěv, a účinkující sestava pochopitelně přidala na tvrdosti. K malému selhání došlo ve skladbě Napot hoztam, csillagot - Kóbor, který jinak během večera svůj hlas dovedl do očekávaných výšek, měl v některých pasážích lehké intonační problémy, a před koncem druhé sloky se mu povedlo přehodit lehkou a těžkou dobu. Vše se naštěstí rychle srovnalo.

Záhadu hned několikerou představoval host, který přišel v půlce bloku. Nejprve jsme se chvilku dohadovali, jakého že je vlastně pohlaví, pak mě ale zpražil rytmický sampl, při kterém mi naskočila jediná možná asociace: Dan Nekonečný! Až tak drsné překvapení se však nekonalo. Následovaly dva kousky v podání Kóbora a tohoto záhadného zjevení, ve kterých se všichni přítomní snažili hudebně naprosto cizí styl aspoň vzdáleně přiblížit rockovému zvuku. Marně, pro mě to bylo deset minut nudy a jednoznačně nejslabší část večera. Kontrast nemohl být větší, když se pak - naštěstí - všechno vrátilo do předešlých kolejí. Na tuto epizodku celkem rychle a rád zapomínám.

Když už jsem se obával, že uvidím pouze tři pětiny Omegy, odešel orchestr a konečně se osobně dostavili i pánové Mihály a Molnár. Začala třetí část nazvaná Nosztalgia, ve které již kompletní Omega předvedla koncert v klasické podobě, byť z časových důvodů pochopitelně kratší než obvykle. Jako první padla na diváky nefalšovaná ruská zima v písni Léna, načež následoval jeden hit za druhým. Z

oněch "velkoplošných" písní byla pro tento blok ponechána Tízezer lépés, zazněla i vypalovačka Addig élj. Jediné vybočení představoval sólový příspěvek Mihálye, který sice není bůhvíjaký zpěvák, ale jeho píseň Jégmadár se pořád pohybovala ve stylových mezích koncertu. Petróleum lámpa vše oficiálně zakončila a Omega poprvé opustila jeviště. Ne na dlouho. Na jeviště se dokonce znovu rozesadili i symfonici, aby pak spolu s kompletní Omegou předvedli "naprosto nečekaný přídavek", totiž píseň Gyöngyhajú lány. Skupina pak opět vyklidila pozice, tentokrát se nechávala vytleskávat o něco déle. Přídavek číslo dvě, už opět bez orchestru, byl však mile drze šokující - Régi csibészek, singlovka z roku 1969, téměř odrhovačka, která se nevešla na album 10.000 lépés.

Po ní se už na jevišti začal pohybovat technický personál, diváci zároveň houfně opouštěli svá místa. Pár stovek posledních se však dočkalo milého překvapení, když se Omega ještě jednou vrátila, aby té zbylé hrstce ještě zahrála! Díky tomu jsem udělal i pár fotek z velmi příjemné vzdálenosti, jen klávesák Benkő zůstal skrytý za jedním ze sloupů. A jelikož bubeníci mívají tu smůlu, že jsou za svou soupravou vidět jen málo, i Ference Debreczeniho lze z fotky spíše jen tušit. Omega pro tento zcela nečekaný přídavek zvolila píseň Ezüst eső z desky Gammapolis. Loučí se slovy "na shledanou v roce 2062", takže oslava půlstoletí je jí viditelně málo.

Byl to přídavek už doopravdy poslední, Omega z  jeviště odchází definitivně. Hned poté zkouším oslovit někoho z techniků, kteří mi byli v danou chvíli nejblíž, s otázkou, zda by nebylo možné setkání se členy skupiny. Odpovědi se pohybovaly mezi "nevím" a "nebylo". Sekuriťáci jsou nekompromisní, takže ta druhá varianta začíná mít nepříjemně navrch. Bylo nás

tam takových víc, co se nechtěli jen tak vzdát, přesto se někteří nechali odradit velmi snadno. A my vytrvalí jsme byli opět odměněni: jako první přišel Benkő. Když si vystojím frontu za těmi, kteří si všimli rychleji, nabízím mu k podpisu svůj CD singl, zakoupený těsně před koncertem. Následoval Mihály, kterého vystřídal Debreczeni. Jejich podpisy též přibývají na obalu mého cédéčka. Žádný z nich neprotestuje proti focení, ostatně nikdo nezasáhl ani při koncertu samotném, a to ani proti amatérským kameramanům, kteří si dokázali natočit snad celý koncert.

Molnár a Kóbor přicházejí spolu. Jako první mě v té chvíli napadá, že kdyby náhodou nesetrvali potřebnou dobu, nemusel bych získat autogramy od obou. Rozhoduji se tedy logicky nejprve pro Kóbora, ale nakonec mi zbyde dostatek času i na podpis Molnárův. Ten, věrný svému takřka aristokratickému vzhledu, dostavil se i sem v nezbytné šále, a na svém podpisu si dává záležet jako žádný jiný člen skupiny.

Pětici podpisů už mám kompletní, vracím se do hloučku před Kóborem. Když vidím, jak se s některými přítomnými fotí, oslovím omegáckého frontmana se žádostí o totéž. Moje nedokonalá maďarština celkem pochopitelně upoutá jeho pozornost a ptá se mě,

odkud že jsem přijel. Po mé odpovědi zaujme profesionální pozici, v kterémžto smyslu cosi v žertu poznamená. Přidávám ještě pár slov a chválím koncert. János Kóbor děkuje, dokonce si potřásáme rukama. Já na oplátku děkuji též. Bylo to výborné, včetně této nečekaně prodloužené večerky.

Fotografie:

© Jaroslav Babel, 2012