Šílenství kolem amnestie

Prezidentská amnestie, vyhlášená počátkem tohoto roku, vyvolává vášně. Skoro se zdá, že jich postupem času přibývá. Střízlivých pohledů na věc je jako šafránu. Podle Ústavy české republiky má prezident právo vyhlásit amnestii i udělit milost. Je to zásah do soudního systému, to bezesporu. Prominout trest lze jen člověku, který se provinil a trest by si tedy zasloužil. Tam, kde je vina, trest být má. Existuje však i institut odpuštění. To následné lidské je na každém z nás. Existuje však i jedno mimořádné, představované právem daným hlavě státu.

Právo zastavovat trestní stíhání nebo udílet milost je bezpochyby pozůstatkem z dob minulých, bývalo výsadou panovníka. Dnes, kdy máme republiku, se toto právo přeneslo na prezidenta. Václav Klaus tedy neudělal nic jiného, než že využil práva daného mu Ústavou. Bude-li teoreticky chtít zítra propustit všechny vězně a zastavit veškerá trestní stíhání, může tak učinit a nemusí nikomu podat ani slovo vysvětlení (věřím spolu s vámi, že tak neučiní). Místo toho se pokusil dát novou šanci několika tisícům lidí. Že si jí mnozí z nich považovali tak málo, že už jsou znovu na cestě do kriminálu, je jiná věc. Nevypovídá to nic o prezidentovi, vypovídá to o těch, kteří mu jeho dar doslova hodili pod nohy.

Václav Klaus použil svého práva vyhlásit amnestii vůbec poprvé během svého téměř desetiletého prezidentování. Předchozí byla vyhlášena před 15 lety, ještě za doby Václava Havla. Vezměme to třeba čistě matematicky - není to zrátka zase tak moc. Havlova první amnestie byla tak kontroverzní, že druhá  z roku 1993 byla raději jen symbolická, tu třetí z roku 1998 lze nazvat amnestií malého rozsahu. Byl to Havel, kdo pustil z vězení vrahy a násilníky, ne Klaus. Zatímco Havlovo udílení milostí se stalo pojmem, Klaus je v tomto ohledu opatrný šetřílek. Václav Havel amnestiemi oslavoval vlastní zvolení do funkce, Václav Klaus tak učinil u příležitosti výročí státu. Jenže lidská paměť je krátká, Havlova amnestie z ledna 1990 už není zrovna žhavé téma. Zato kopnout si do současného prezidenta je skoro módním trendem. Aktuální sundavání jeho portrétů ve školách a úřadech je ubohost. Svědčí o úrovni naší úcty k autoritám obecně, ale to by bylo za okraj tohoto tématu.

Má-li kdokoliv jakékoliv právo, je skoro neúctou k zákonu mu využití tohoto práva vyčítat. Samozřejmě, diskuse o tom, zda by prezidentovi nemělo být právo udělovat milosti a vyhlašovat amnestie omezeno nebo dokonce odebráno, je naprosto legitimní. Dokud však existuje, musíme počítat s tím, že bude občas využito. Ostatně, prezidentští kandidáti vesměs Klausovu amnestii kritizují, takže změna by nemusela být tak nereálná. Nediskutujme tedy o smyslu, rozsahu nebo oprávněnosti této jedné amestie (z právního hlediska oprávněná je, a není tedy co řešit), diskutujme o tom, zda je vhodné prezidentovi do budoucna toto právo ponechat.

Je nepochybné, že určitá část amnestovaných se do vězení vrátí. Je to jistota lidská i matematická. Skutečným kriminálníkům nepomůže, odpuštění je hoden jen ten, kdo si jej zaslouží. Mezi amnestovanými se - doufám - najdou i tací, kteří si budou vážit této zcela ojedinělé šance, která se nebude třeba již nikdy opakovat. My bezúhonní, kteří jsme novoroční dar shůry nedostali, buďme rádi za to, že jsme jej nepotřebovali.