S virem v zádech II. (9.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

9. kapitola: Split ze země i z výšky (31. srpna 2020)

Split je se 178 tisíci obyvatel druhé největší chorvatské město. Bydlím trochu stranou od centra, což má tu výhodu, že je tu relativně klidno, na druhou stranu mám vše zajímavé trochu z ruky.

Jako první nelze navštívit nic jiného než Diokleciánův palác (Dioklecijanova palača), vystavěný římským císařem ve 4. století jako komplex obytných vil, vojenských i správních budov, chrámů a kdovíčeho ještě. Dodnes zůstal dobře zachován v plném půdorysu čítajícím obdélník 215 metrů dlouhý a 180 metrů široký.

Chorvati rádi říkají, že palác je starší než sám Split, ale to je jen půlka pravdy. Ta druhá je taková, že někdy v 7. století, když nejen Dalmácii obsadili Avaři, uchýlilo se místní obyvatelstvo za zdi paláce. Tím začala jeho proměna v město, jež se pak rozrůstalo okolo palácových zdí. A to je vlastně současný Split.

Skoro se nechce věřit, že uprostřed antické památky se též bydlí, ale opravdu je to tak. Samozřejmě je tu též nespočetně hotelů,...

... kaváren,...

... tržnice...

... a spousta uliček, někdy opravdu velmi úzkých.

To vše je skryto za starými zdmi někdejšího paláce.

Jednu náhodně vybranou kavárnu navštívím. Ceny nemá cenu řešit, draho je tu neuvěřitelně, kola tu vyjde v přepočtu na 128 korun. A bohatší jste o jeden poznatek: nápoje tu moc nechladí, ale přinesou vám plnou sklenici ledu. Zchlaďte či zmrazte se dle libosti. Místo citrónu pak dávají plátek pomeranče, což vypadá přinejmenším zajímavě.

Rozhodně ne středem geometrickým, společenským však rozhodně ano, je náměstí Peristil.

Stojí tu Katedrála Sv. Domnia (Katedrala Svetog Dujme), nejstarší nepřetržitě sloužící křesťanský chrám na světě. Jeho historie je zajímavá i trochu propletená, jak ostatně bývá často jejím zvykem.

Císař Dioklecián měl jakousi zálibu v pronásledování křesťanů. Jednou z jeho obětí byl právě Domnius, první biskup v římské provincii Dalmatia. Dioklecián ho nechal popravit zřejmě roku 304, následujícího roku se jako první římský císař ze zdravotních důvodů vzdal moci. Své roky dožil ve svém paláci, zemřel někdy mezi roky 312 a 316. Ještě předtím tu nechal zřídit svoje mauzoleum,...

... které kupodivu křesťané později nezničili. Pouze jej přestavěli na katedrálu zasvěcenou právě Domniovi. Její stavební částí tak zůstalo mauzoleum císaře, který jej nechal popravit.  

Na šedesát metrů vysokou zvonici se dá vystoupat za 30 kun. Schodiště je úzké, jen malý kousek ho vede venku...

... (upozorňuji, že hned za tímto kouskem je trochu snížený podhled), a pak už se stoupá po plechovém schodišti uvnitř obvodu zvonice.

Pohled dolů středem věže nemusí dělat každému dobře, vnitřek je naštěstí rozdělen hodinovým strojem, takže koukat shora do šedesátimetrové díry nemusíte.

Výhled ze šedesátimetrové výšky nemůže zklamat žádným směrem. Můžete si vybrat, zda dáte přednost pohledu na splitský přístav,...

... na vrch Telegrin s lesem Marjan,...

... na vzdálené panorama hor Dinara...

nebo budete obdivovat architekturu oblouků zvonice...

... či sebe sama za to, že jste sem vyšplhali.

Horko je velké v každém případě a záhy zatoužíte po nějakém tom občerstvení. Výhled sám napovídá, že by to neměl být problém, potíž je ovšem najít na zemi konkrétní objekt, který si případně z té výšky vyhlédnete - ta síť uliček je pro neznalého skutečné bludiště. Přehled, který mám shora, dole zcela ztrácím. A tak se mi podaří narazit na pár zajímavých drobností, například na římskou podlahovou mozaiku...

... a později i na krytou tržnici v těsném sousedství Peristilu. Záhy seznávám, že projít ji znamená nalézt pohodlnou a přímou cestu ven z paláce.

Ve městě panuje chaos nejen společenský, o nic lepší to není ani na silnicích. Místní tu předpisy moc neřeší, z pruhu do pruhu se řadí razantně, z vedlejších ulic na hlavní vjíždějí podobným způsobem. Neprojedete-li křižovatku na oranžovou, troubí na vás, protože oni by to projeli a vy je zdržujete. Proto je snad lepší hledat i v té tlačenici něco pozitivního.

Když pod lehkým tlakem okolí trochu slevíte ze svých zásad, nemusí se to vždy vyplatit. To si takhle jedu toho posledního srpnového dne po poledni ven ze Splitu. Na přivaděči k dálnici je osmdesátka, pak šedesátka. Rozhodně prudce nebrzdím, prostě nechám auto samo zpomalit. Náhle přede mě udělá myšku nějaká oktávka, takže teď už opravdu přibrzdit musím. Najednou se jí za zadním sklem rozbliká nápis "STOP POLICIJA", gesto ruky mi ze staženého okýnka ukáže, abych auto následoval, a vedou mě na nejbližší výjezd.

Prý mi na té šedesátce naměřili 72 km/h. To je snad i docela možné, k naštvání je ale fakt, že mě za tou šedesátkou předjelo dost aut s chorvatskými značkami, která logicky musela jet ještě rychleji. Jestli jsem byl vybrán coby cizinec, těžko říct. Lehčí o 250 kun tedy po chvíli jedu dál.

Mezi Splitem a Trogirem se zvedá pohoří Dinara. Ve výšce 477 metrů nad mořem je tu průsmyk Malačka (za tip na výlet děkuji stálému čtenářovi Lukášovi, pozn. aut.). Nezdá se to moc, ale jelikož je tam třeba vystoupat skoro od nuly, je to převýšení slušné.

Silnice jsou k němu úzké a točité jak v Alpách. Čekáte, že v takové výšce bude chladněji, a také že ano: místo dvaatřiceti je tu jen sedmadvacet stupňů.

V průsmyku Malačka je zbudován pomník obětem chorvatské války za nezávislost (chorvatsky zvané Domovinski rat), jež pocházely z blízkého města Kaštela. Přímá kamenná cesta začíná u silnice a vede až k monumentálnímu kříži. Po jejích stranách jsou kamenné desky se jmény obětí, občas také lavička pro ty, kteří to třeba do toho kopce na jeden zátah nezvládnou.

Pomník nechalo v roce 1999 zbudovat město Kaštela spolu s několika obcemi v okolí.

Je odtud ovšem také úžasný výhled na Split a na ostrov Čiovo, za ním je pak vidět ostrov Šolta. Jako na dlani máte splitské letiště.

Na levé straně za poloostrovem s vrchem Telegrin, jenž patří ke Splitu, lze tušit ostrov Brač. 

Je již odpoledne, nejvyšší čas na pozdní oběd. Náhodně na cestě zastavím u restaurace zvané Mamut. Dám si čevabčiči, hranolky odmítám a nahrazuji je salátem.

Ceny tu mají celkem přijatelné a zdejší kuchyni mohu podle tohoto jednoho vzorku pochválit. Předchozí zmínka o tom, že nápoje moc nechladí a dají vám horu ledu, tu dostává zcela nový rozměr.

Ač je celý den skoro zataženo, slibovaný déšť se alespoň prozatím nedostavuje. Moře je dokonce zcela klidné, a tak se odvážím mnohem dál než včera. Navíc je pořád teplo, i v podvečer vydrží teplota na třicítce. 

Hlad dnes večer nějak nemám, do jednoho z barů na pobřeží však zajdu aspoň na víno.

Se setměním se však zatáhne ještě víc. S deštěm přichází i bouřka. S vínem, dnes výjimečně bílým, se nakonec musím přesunout pod stříšku. O tom, že bych tu vydržel, než se to nejhorší přežene, nemá cenu ani uvažovat. Číšníci totiž začnou záhy kasírovat a podnik v podstatě zavírají. Domů se tedy opět vracím promoklý.