S virem v zádech II. (8.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

8. kapitola: Šest set sedmdesát kilometrů k Jadranu (30. srpna 2020) 

To ráno se už není s kým loučit. Z Büku odjíždím ještě skoro za tmy, ale okolo šesté u Szombathely se rozední. O pět minut později to pochopí i navigace a přepne z nočního módu na denní. Po osmé hodině jsem na hranicích, takže jen dám papír (ten, který mi předevčírem vytiskla paní na úřadě v Büku) za okno a jede se dál.

Zdržení není prakticky žádné, jen přede mnou rychle odbaví jedno auto. Do Chorvatska vjíždím ve čtvrt na devět.

Návštěva Chorvatska je způsob, jak ještě letos vidět moře, když do Slovinska nemohu. A protože koronaviru končí v Maďarsku prázdniny 1. září, je zároveň dobré před ním někam ujet. Chorvatsko se jeví jako dobrá volba, protože tady si virus prázdniny prodloužil až do sedmého.

Krátce za hranicí začíná placená dálnice. Zastavíte v mýtné bráně, po stisku tlačítka dostanete lístek s údajem, kde jste na dálnici vjeli. Zaplatíte při výjezdu.

Je to jednoduché, snad jediná složitá věc může být najít to tlačítko. Ono to zařízení už má viditelná léta. Naštěstí ale funguje.

První kuny vydám o chvilku později. Času je totiž dost, udělám si tedy delší přestávku. Sjíždím z dálnice do župního města Varaždinu.

Možná symbolicky, rozhodně však náhodou trefím jako první významnou budovu ve městě právě sídlo župy (Županijska palača). Formálně stojí na Františkánském náměstí (Franjevački trg), jenže jde spíš o ne moc širokou ulici. Takže pořídit slušnou fotku je úkol velmi nesnadný.

V rozhledu brání Františkánský kostel sv. Jana Křtitele (Franjevačka crkva svetog Ivana Krstitelja) s přilehlým klášterem, barokní budova postavená okolo roku 1650 na místě někdejšího středověkého kostela. Zajímavé je, že věž je starší než kostel, byla postavena už v roce 1641. S výškou 54 a půl metru je ve Varaždinu nejvyšší. 

Centrum města tvoří Náměstí krále Tomislava (Trg kralja Tomislava), pojmenované po prvním chorvatském králi. Vlastně byl po většinu své osmnáctileté vlády knížetem, králem byl korunován v roce 925. Tohoto titulu si mohl užívat pouhé 3 roky. Za jeho vlády mělo Chorvatsko územně největší rozsah, kromě dnešních chorvatských území k němu patřila i Bosna. 

K hlavnímu náměstí patří obvykle i radnice. Varaždinská stojí na svém místě už od roku 1523. Od svého původního vzhledu se ale značně liší, největší změnu představovala přestavba z roku 1791, nutná po předchozím požáru. Tehdy také přibyla radnici věž.

Informační panel na jejím průčelí upomíná mimo jiné na návštěvu panovníka v roce 1852. Asi není třeba vysvětlovat, kdo se skrývá pod jménem Franjo Josip I.

Jedním z cílů jeho tehdejší návštěvy byl hrad, budovaný mezi 13. a 19. stoletím. Stojí vlastně nedaleko centra, z náměstí jste tam za pět minut.

Val, ze kterého je hrad vidět vůbec nejlépe, vznikl ve století šestnáctém, stejně jako dvojitý vodní příkop.

Na hradě probíhají zrovna nějaké slavnosti vína, což sice vypadá lákavě, ale na víno je mezi devátou a desátou ráno brzy. Asi i pro pořadatele, neboť vše je v tuto dobu opuštěné. Vstoupím do jedněch pootevřených dveří a ocitám se v místě, kde asi všechno víno skladují.

No jo, zase jsem vlezl někam, kam jsem neměl... Ale když už, zkouším pokračovat. Dál než na nádvoří se studnou se ovšem nedostanu.

Vracím se na náměstí, zastavím se aspoň na malé občerstvení. No, spíš na mlsku. Zákusek zvaný kremšnita, mající původ ve slovinském Bledu, byl jistě dobrou volbou, spoušť však byla až příliš pomalá.

V cestě pokračuji okolo tři čtvrtě na jedenáct. Pořád mi zbývá něco málo pod pět set kilometrů.

Během nich dojde na občerstvení, přičemž na dálnici nečekám zrovna žádný zázrak a beru prostě to, co je zrovna po ruce,...

... i skoro hodinová přestávka, kdy prostě vypnu a spím. Déle se nedalo, je horko.

A snad také nadešel pomalu čas odtajnit cíl cesty.

Za dálničním tunelem Sveti Rok...

... vidím poprvé moře, ale jelikož jde o úzký a daleko vybíhající záliv, je to nadlouho vše. Na další pohled si musím počkat přes dvě hodiny.

Ve třičtvrtě na pět konečně sjíždím z dálnice. Čeká mě však ještě asi patnáct kilometrů dálničního přivaděče.

Ve Splitu jsem po páté hodině. Adresu, na které mám příštích pár dní pobývat, nacházím celkem snadno, ale v recepci nikdo není a telefon dlouho nikdo nebere.

Dovolám se na pátý pokus, což mě připraví asi o půl hodiny. Nikdo ovšem nepřijde, všechny instrukce dostávám po telefonu. Karta, kterou si odemknu apartmán, je ukryta v požárním hydrantu. 

Ubytování je jinak luxusní, dokonce s výhledem na moře. Někde tam dole tuším pláž.

A opravdu tam je, fotky od sebe dělí pár desítek minut a dost možná i řádově stejně výškových metrů. Vlny vypadají divoce, nejdřív přemýšlím, jestli to vůbec půjde zvládnout. Ale koupou se i jiní, tak do toho jdu také. Dlouhá cesta k moři je tak úspěšně završena.

Večeře je dnes typicky chorvatská: tradiční těstoviny zvané pljukanci, původně pocházející z Istrie. K tomu na kostičky pokrájené hovězí, sýr a miska salátu. A to jsem si chtěl dát něco menšího. Předem se ovšem ujišťuji, že se tu dá platit kartou. Restaurace opravdu není z nejlevnějších, a v tom rychlém vybalování jsem si zapomněl přidat do peněženky nějaké ty kuny navíc. Výběr mi navíc chvíli trvá - názvy jídel zní vesměs záhadně, takže ke slovu přijde i vyhledávání na internetu, abych tušil, co si to vlastně mohu dát. 

Vítr sem asi přihnal mraky. Ještě než dojím, začne pršet. Myšlenky jít se podívat někam dál do města tím pádem z plánů pro dnešní večer škrtám.