S virem v zádech II. (7.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

7. kapitola: Splacený dluh (29. srpna 2020)

Zatímco u nás doma vítr před pár dny lámal ploty a větve, tady v Büku bych o ničem takovém neměl ani tušení, nebýt tedy zpráv z domova. Noc na dnešek byla navíc horká, teplota nespadla pod 20 stupňů. Proto doufám, že po pár letech bude možné splatit si jeden malý dluh v podobě návštěvy muzea lokomotiv. Když jsem byl na místě před asi třemi roky při první návštěvě Nagycenku, do prostoru muzea nebyl vstup možný. Shodou okolností též po vichřici, která tenkrát zasáhla jak tento kout Maďarska, tak třeba jižní Čechy

Při odjezdu potkávám Jánose. Ze včerejšího rozhodnutí Orbánovy vlády o uzavření hranic není dvakrát do smíchu ani jemu. V září měl mít skoro plný dům, a to teď padá. Sezóna, která se přece jenom rozběhla, tak zřejmě předčasně skončí, a Jánosovy apartmány, do kterých právě něco zainvestoval, budou prázdné. Ani já nad novým stavem věcí zrovna nejásám. Je sice pravda, že v září trávím v Büku minimálně času a vždy jde o přesah ze srpna, ale představa, že mám zakázaný přístup na svoje oblíbené místo, se mi vůbec nelíbí. Ani jeden z nás však na daném stavu věcí nemůže pranic změnit. Záhy tedy vyrážím na cestu.

Nagycenk leží od Büku asi půl hodiny cesty směrem na Sopron. Místo je to jistě významné, v mnohém spojené s osobou hraběte Istvána Széchenyiho. Ten se mimo mnohé další činnosti zasloužil o rozvoj vlakové dopravy v Maďarsku. Ne náhodou nese tedy místní muzeum lokomotiv právě jeho jméno.

Muzeum pod širým nebem vlastně v maďarštině označují jako skanzen. Na nevelké ploše tu stojí několik strojů, většinou pamatujících ještě habsburské mocnářství.

Za těch pár let to tu doznalo několika změn. Kamsi zmizel vagón u parkoviště, plnící roli poutače. Jen prázdné koleje napovídají, že by tu cosi stát mohlo. Přibyla vrata a plot, provoz se omezil na letní svátky, soboty a neděle plus několik zvlášť vyjmenovaných dnů. Žádný z těch, kdy pobývám ve zdejším kraji, mezi nimi není. Ale naštěstí je dnes sobota. 

K muzeu či skanzenu patří i krátká úzkokolejná dráha (však jí také říkají Kisvasút [kišvašút], tedy Malá železnice, možná taky právě Úzkokolejka) o rozchodu 760 milimetrů, začínající ve stanici Kastély ([kaštéj], tedy Zámek.

Jezdí po ní historický vláček z roku 1923. Ve vybrané dny je dokonce tažený parní lokomotivou, dnes ovšem tolik štěstí nemám a musím se spokojit s dieslovou. 

Trať je dlouhá 3600 metrů. Je na ní sice pět zastávek, ale od doby, co hlavním účelem trati není pravidelná doprava, staví kromě konečných jen v jedné, zvané Barátság, tedy Přátelství. Primárně z toho důvodu, že jde o zastávku úvraťovou. Svezou vás tu za symbolický peníz: zpáteční jízdenka vyjde na 1050 forintů a je v ní obsažena i prohlídka skanzenu. Oproti téměř stoletému vlaku je trať poměrně mladá - vybudována byla ve dvou fázích mezi roky 1970 a 1972.

Vyjíždíme přesně ve slibovaných 9:20. Cesta jedním směrem zabere podle jízdního řádu rovných 25 minut. Výmluvnější než jakýkoliv popis bude pár obrázků, takže chvíli beze slov.

V konečné stanici Fertőboz můžete přestoupit na vlak společnosti GySEV (což je zkratka za Győr-Sopron-Ebenfurti Vasút), ovšem jedině po zakoupení další jízdenky. 

Samozřejmě volím návrat, i když vzdálenost mezi oběma krajními stanicemi je taková, že by se v pohodě dala ujít pěšky. Ušetřím tím ale čas, který mohu využít k prohlídce historických lokomotiv (a pro přesnost, též několika vagónů). Stroje jsou to krásné, vesměs zrenovované někdy v 90. letech, a snad u každého je kromě roku výroby známé i výrobní číslo.

Takříkajíc první na ráně je vlastně jedna z nejnovějších lokomotiv, i když byla vyrobena v roce 1923. Lesníkům na jihu župy Zala sloužila prý až do roku 1973.

I zdejší muzejní exponáty jezdily po kolejích o rozchodu 760 mm, takže se zhusta jedná o stroje, které sloužily v průmyslu či jiných odvětvích hospodářství. Například lokomotiva z roku 1915 byla využívána v hliníkových dolech.

Ono se řekne snadno, že lézt na plot je zakázáno,...

... ale když je to jediné místo, odkud pořádně vyfotíte nejstarší kousek, totiž parní lokomotivu vyrobenou ve Wiener Neustadtu v roce 1870, musí zákazy aspoň v rozumné míře stranou.

Jestliže chceme vidět i něco, co bylo určeno k přepravě lidí, musíme se spokojit s vagónem, údajně jediným úzkorozchodným v celém Maďarsku, kde byla místa i pro 1. třídu. Polstrované sedačky, které uvádí popis, vidět nemůžete, neboť dovnitř se nesmí. Bohužel chybí údaje o období, kdy se tento vagón používal.

Jelikož jistě není účelem vyprávění uvádět popis všech vystavených lokomotiv, spokojme se na závěr se žánrovým obrázkem.

Za přídavek pak může být považováno dětské hřiště, tvary vlaků zřetelně inspirované. Nejzajímavější na této fotce bude asi fakt, že se podařilo aspoň část prostoru vyfotit bez návštěvníků. Což chvíli čekání i jistou dávku štěstí vyžadovalo.

Mezi polednem a jednou hodinou se přemísťuji do Sárváru. Nejzajímavější je příjezd samotný: je sobota a všechna parkoviště kolem lázní jsou doslova narvána. Zkouším štěstí o pár set metrů vedle. Je tam jakési parkoviště, u vjezdu zvednutá závora. Možná patří k nějakému hotelu, nevím. Prostě vjedu a víc neřeším, načež se závora za mnou zavře. Vzhledem k tomu, že teplota atakuje tropickou hranici (jíž nakonec během odpoledne dosáhne), nic v tuto chvíli neřeším a jdu do lázní. Spoléhám prostě na to, že vše se nějak vyřeší při odjezdu.

Kromě sezónního letního vchodu nabídnu ze sárvárských lázní jen plavecký bazén. Všechno důležité už jste beztak viděli, bazén na obrázku pro dnešek vyhrává jako nejoblíbenější objekt. V tom vedru se není co divit.

Při odjezdu šlo nakonec všechno až nečekaně hladce. Jako jediný rozumný způsob mi připadá sednout do auta a rozjet se. Jakmile jsem se přiblížil k výjezdu, závora se prostě zvedla. Projel jsem raději tak rychle, že nezbyl čas ani na fotodokumemtaci.

Větší překvapení mě čekalo v Büku. Je tu viditelně po dešti, teplota o deset stupňů níž. Což je při vzdálenosti obou míst, jež činí po silnici rovných 27 kilometrů, přinejmenším zajímavé.

Poslední večer u Fehérló je trochu zvláštní. Dnes je plno, ale až doběhnou současné pobyty, za týden tu nemusí sedět nikdo. Loučíme se s jakousi nadějí, že celé to šílenství snad jednou skončí a zase se někdy uvidíme.