Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.
6. kapitola: Den v Büku (28. srpna 2020)
Navzdory večerní zatažené obloze je dnes po ránu příjemně. U nás známá poučka o chladných ránech po svaté Anně v těchto končinách neplatí, dokonce i teď na konci léta je tu celkem teplo: po sedmé ráno je 17 °C a jde to nahoru. V osm u snídaně jsme nad dvacítkou.
Dnešek pojímám vysloveně odpočinkově, ale jeden úkol splnit musím. Poté, co je snad už jisté, že plánovaná cesta odtud do Chorvatska se může uskutečnit, potřebuji potvrzení o ohlášení vstupu do země. Tedy v papírové podobě. Je to taková drobnost, kterou jsem doma před odjezdem opomněl. Ne že by se bez ní chorvatské hranice nedaly přejet, ale je slibováno rychlejší odbavení.
První mě napadá pošta. V Büku jsou úřadovny hned dvě, ale obě patrně tisknou jen účtenky z EET, když si koupíte třeba poštovní známku. Úspěch nemám ani na adrese, kde by měla sídlit počítačová firma. Nic nenapovídá tomu, že by tu byla firma jakákoliv, dům navíc vypadá opuštěně. Napadne mě ještě městský úřad. Tam narazím na postarší paní, která je velmi ochotná, dá mi heslo na wifi, neboť mobilní signál do budovy nějak nedosahuje, a ještě mailovou adresu, na kterou potvrzení pošlu. Otevře, vytiskne. Když se ptám, co jsem dlužen, tak "samozřejmě nic". Což je příjemné téměř stejně jako zjištění, že jsem záležitost vyřídil kompletně v maďarštině. Alespoň budova úřadu si jistě zaslouží zvěčnění na fotografii.
Tím je to nejzajímavější z celého dne za mnou. Odjíždím do lázní v Büku a začínám onen odpočinkový program. Tím pádem i povídání bude spíše odpočinkové a spíše o ničem. Jednou za čas si to můžu dovolit, ne?
Lázně mají tu výhodu, že nemusíte nic, když se vám zrovna nechce. Takové ty společné cvičební aktivity ve vodě nikdy povinné nebyly, teď v době koronavirové jsou zřejmě vyhodnoceny jako rizikové, a tak je odbourali zcela.
Když se vám chce a vydržíte, můžete strávit v jednom bazénu libovolně dlouhou dobu. Já jsem například strávil více než hodinu spaním. Hodiny tu utíkají příjemně i docela rychle. A když už máte dost vody, můžete při procházce areálem podlehnout i jiným lákadlům. Já volím to, co je dostupnější.
Jenže i tady existuje více možností. Ač toho na výběr příliš nemají, můžete si vybrat, jakým způsobem strávíte čas, než vám to vámi vybrané připraví.
A zatímco jsem se spolehl na obvyklé vyvolání "jegyes kávé, lekváros palacsinta!", záhy zjišťuji, že jsou mezi námi tací, kteří zvládají i to umění počkat si.
Počasí je dnes letní a pozoruhodně stálé. 28 stupňů je ve dvě, to tak pozoruhodné není, ale nehne se to ani před šestou.
Před odchodem se dozvídám, že Maďarsko od 1. září zavře hranice pro všechny cizince. Toto datum už se mě v Maďarsku netýká, mám jistotu, že protentokrát stíhám před koronavirem utéci. Předtím ještě stihnu objevit další nové části lázní. Je toho snad až moc najednou, lidi si zatím moc nezvykli sem chodit a soustřeďují se v částech řekněme tradičních.
Posledně chyběly obrázky jídla, a tak nabídnu dnešní večeři u Fehérló. Smažená kotleta s boloňskými špagetami vypadá jako velmi zvláštní kombinace, ale jedlé to je velice, navíc těstoviny samy o sobě představují zajímavou alternativu k hranolkům.
Jakkoliv je jídlo dobré, u Fehérló je cítit nedobrá nálada z rozhodnutí o uzavření Maďarska před světem. Září se tu bere jako podstatná část sezóny, tohle je pro všechny čára přes rozpočet.
Zkusím zakončit dnešní kapitolu nějak stylově. Můžeme se spolu třeba naučit nové slovo k horkému tématu, co říkáte? Takže až budete chtít v Maďarsku dezinfekci na ruce, hledejte nápis "kézfertőtlenítőszer".
