S virem v zádech II. (2.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

2. kapitola: V podzemí (24. srpna 2020)

Snídani stíhám v pohodě, dá se dokonce říct, že trochu předčasně. Za minutu osm jsem na určeném místě, ale viditelně se ještě nic nechystá. Z dalšího vývoje událostí plyne jediné: bohatě stačí přijít ve čtvrt na devět.

Mám tedy chvilku na to, abych zjistil, že venku je docela chladno, navíc zataženo. O dvě hodiny později, když už sedím v autě, opravdu pár kapek spadne. Ale to je úplně jedno, jednu jistotu totiž mám - pod zemí docela jistě pršet nebude.

Mířím do města zvaného Tapolca, vzdáleného asi 25 minut jízdy. Jistě je toho spousta k vidění i na povrchu, podzemí ale ukrývá systém jeskyní, nalézající se přímo pod městským centrem.

Vstupné není nijak vysoké, oněch 2200 forintů představuje asi 165 korun. Přicházím šikovně, neboť odchod další skupiny se chystá za 5 minut a ještě se do ní vejdu. Naštěstí mě napadlo vzít s sebou roušku - bez ní vás momentálně dál nepustí.

Průvodkyně hovoří na můj vkus docela rychle. Rámcově chápu, že nás čeká nejprve nějaký výklad, pak asi desetiminutové kino, a nakonec návštěva podzemní Jezerní jeskyně (maďarsky Tavasbarlang) na loďkách. Program je to pěkný, ale první část moc nestíhám. Odborná maďarština v jakémkoliv oboru není nic pro mě, a tak se spíše věnuji popisům v angličtině a němčině. Ty se kupodivu pochopit dají.

Komentář pak ani nepotřebuje schéma jeskyní, kde se dá rozeznat veřejně přístupná část a nemocniční jeskyně (kórház-barlang). Třetí sektor, Berger Károly barlang, je určen výzkumu.

Je tu horko, jen na pár místech klimatizace. V kině je naštěstí příjemněji.

Krátký film přináší hlavně obrázky různých krasových útvarů z celého světa, patrně tak doplňuje předchozí výklad. Kvůli koronaviru se nepromítá 3D verze. K ní jsou totiž zapotřebí brýle, které si půjčíte a zase vrátíte. Záběry jsou ale pěkné i v klasické podobě. Pak už následuje sestup po schodech k jezerní jeskyni.

Jako v každém slušném podzemí je i tady velmi příjemně. Při nástupu do loděk přijde malé překvapení. I když, překvapení... Před chvílí jsem totiž váhal, jestli jsem průvodkyni pochopil správně. Že s nástupem do loďky v případě potřeby pomohou, to se dá brát jako samozřejmost, naštěstí toto ještě nepotřebuji. Další jistotou ovšem je, že na loďkách se musí každý spolehnout na svoje síly a dovednosti.

Oprašuji tedy narychlo své několik desetiletí staré a nepoužívané vodácké zkušenosti a jdu do toho. Loďka je určena pro dvě osoby, ale protože jsem tu sám, mám ji jen pro sebe. Což je nakonec jistá výhoda.

Krátce po vyplutí se párkrát zablesklo. Automatické fotoaparáty tu každého vyfotí, fotku si pak můžete koupit při odchodu u pokladny.

Až na výjimky tu je hloubka pár desítek centimetrů, maximálně do metru. Voda je ne čistá, ale přímo průzračná. Jeskyně jsou příjemně osvětlené, prostě úžasný zážitek. A nemusíte mít strach, že se snad někde zastavíte a budete tím někoho zdržovat. Vychutnat si to totiž chce každý. A i když zpoza skal před vámi i za vámi občas slyšíte nadšené návštěvníky, nejvíc ze všeho posloucháte ticho a občasné šplouchání vody.

Jen místy je strop poněkud níže, takže se doporučuje přikrčit. Občas také poruším poučku, že pádlo není bidlo. V nejužším místě je nutné ho odložit a odstrkovat se rukama od stěn.

Nedokážu odhadnout, jak dlouhá ta projížďka byla, ale to je méně podstatné. Zajímavější než čas je sledovat pod vodou občasné průrvy kamsi, občas se kolem loďky mihne i nějaká ta ryba. A proč by taky ne - mají-li ryby rády vodu, je tahle pro ně přímo ideální. A ani není moc studená.

U pokladny se najdu na jedné fotce, a jak jste si už mohli všimnout, samozřejmě si ji kupuji. Opravdu velmi mladá holka u pokladny na mě spustí: "Magyarul, deutsch, english, italiano, česky?" Lehce zavtipkuji: "Tehát probáljon csehül." ("Tak tedy zkuste česky.") A pak tedy koukám. Parádní češtinou, jen s lehkým přízvukem, se mě zeptá na číslo fotky, řekne si o 590 forintů a ještě se zeptá, jak se mi líbilo. No jasně, že líbilo. "To jsme moc rádi, a odkud jste přijel?" Teď už ji fakt nepodezírám z několika naučených frází. "Tak ať se vám v Maďarsku líbí. Vy tu máte příbuzné?" Tak na tohle se mě tu lidi občas ptají. Zatímco svoje bydliště jsem jí popsal maďarsky, teď přecházím do své mateřštiny. Pořád rozumí.

No nic, mám hlad, navíc nejsem ve frontě poslední. Celé to jeskynní a vodní putování má navíc ještě pokračování.

U Mlýnského jezera (Malom-tó) totiž voda vyvěrá na povrch. Mlýn, podle nějž se jezero jmenuje, dnes slouží jako hotel a restaurace, takže zastávka je jasná. 

Volím místní klasiku, více než guláš samotný mě překvapí možnost mít ho zadarmo.

Ovšem jen v případě, že mi padnou tři šestky. Padla mi jedna, druhou ale nedají dohromady ani dvě zbylé kostky.

Za prohlídku by stálo i samotné město, ale počasí je zase letní, takže mířím k vodě. Jedinou spatřenou atrakcí je tak sousoší čtyř žen (nebo je to pořád ta samá?), symbolizující čtyři roční období. Autorem je místní rodák László Marton. Momentální směr světla určil, že úplně vpravo je jaro, nejblíže k nám léto a tak dále. Zbytek si už odvodíte.

Místní termální koupaliště je zavřené, takže vezmu zavděk opět pláží u Balatonu ve Vonyarcvashegy (už to umíte přečíst?). Obrázky tudíž budou podobné včerejším, jen pořízené za denního světla. 

Střídám vodu a sem tam nějaké to občerstvení. Ke slovu nakonec přijde nejen opalovací krém, ale i dokoupený chybějící repelent. Asi by i fungoval, ale voda ho smývá, z čehož má nakonec sem tam nějaká komáří havěť přece jen radost. I přesto nakonec zůstanu až do večeře. Je to klasika všech možných bufetů, ale celkem jedlá.