S virem v zádech II. (12.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

12. kapitola: Ze Sinje na bosenskohercegovinskou hranici (2. září 2020)

Sinj ([-ň]), město s 11 a půl tisíci obyvatel, leží od Splitu nějakých 35 kilometrů směrem na severovýchod. Pro Chorvaty má především historický význam - počátkem srpna 1715 tu málo početná a málo vyzbrojená armáda složená z místních mladíků zastavila útok Turků, kteří se snažili místo znovu dobýt.

Vjezd do centra je placený, ale o moc dál než za závoru se nedostanete. Nechtějí moc - později při odjezdu zaplatím 15 kun.

Čeká mě výšlap ne snad dlouhý, rozhodně však prudký - trasa je dlouhá něco málo přes kilometr a čtvrt, převýšení dělá rovných 99 metrů. Takže než ten výstup podniknu, zastavím se v jedné z kaváren.

Pokud tedy rozeznám, kde končí kavárna a začíná silnice. Na občerstvení samotném zaujme třeba fakt, že za něj zde ve vnitrozemí zaplatíte ve srovnání se Splitem zhruba třetinovou cenu.

No a pak už zbývá jen cesta vzhůru. Je naštěstí tak krátká, že ani nestihnete přemýšlet o tom, že byste to třeba vzdali.

Na malém prostoru, který skýtá vrcholová pasáž, jsou hned tři objekty. Jako první narazíte na kalvárii, tentokrát ale ne v podobě obrazů či reliéfů: každé zastavení je ztvárněno sochou, někdy tedy pravda sousoším.

Křížová cesta (Križni put) je vlastně umístěna na okružní cestě pod vrcholem, víceméně na vrstevnici, takže sama o sobě v terénu ne až tak náročném, ale po tom výstupu se mi ji celou obcházet nechce. Nakonec, trpět na ní měl Kristus, ne já. Při první příležitosti z cesty odbočuji.

Z pevnosti (Tvrđava Sinjska [tvrdžava siňska]), kterou místní v onom roce 1715 bránili, toho do dneška moc nezůstalo. Vlastně jen pár pobořených zdí.

Ubránění pevnosti několikanásobné turecké přesile bylo ve své době považováno za zázrak, připisovaný Marii Sinjské (v chorvatštině nazývané Gospa Sinjska), jíž je na paměť události zasvěcena kaple na vrcholu, umístěná doprostřed zbytků pevnosti.

Je tu také připomínka v podobě kulaté pamětní desky, jež byla instalována u příležitosti 270. výročí bitvy, tedy v roce 1985.

Na vrcholu nakonec zůstávám více než půl hodiny. Většinou využívám stínu kapličky, abych jednoduše řečeno trochu vychladl, neboť horko je dnes už od rána, ale občas se také porozhlédnu kolem. Kromě města jsou vidět vrcholy pohoří Dinara.

Podaří se mi odtud odejít jinou cestou, než kterou jsem se dostal nahoru, a tak trefím centrum města - opravdu pěkně upravené Náměstí krále Tomislava (Trg kralja Tomislava). 

I zdejší kostel je zasvěcen Marii Sinjské,...

... naproti němu pak je palác Tripalo z 19. století, vybudovaný jako sídlo významné místní rodiny.

Kousek odtud však najdeme i připomínku historie poměrně nedávné a ne vždy jednoznačně vykládané. První chorvatský prezident Franjo Tuđman ([fraňo tudžman]) byl osobností přinejmenším kontroverzní. Dal sice Chorvatsku samostatnost, zároveň jej však zapojil do války v Bosně a Hercegovině. Některé chorvatské nacionalistické skupiny pěstují nepokrytý kult osobnosti, v tomto kraji vznikla i píseň žádající Marii Sinjskou, aby lidu vrátila Franju a vzala si raději Stipu, jímž je míněn Stipe Mesić, který jako prezident dostal Chorvatsko z jisté mezinárodní izolace. Zde v Sinji je po Tuđmanovi i pojmenováno náměstí, na němž pochopitelně nemůže chybět jeho busta.

Pohnutou historii raději opusťme. Od kaple bylo pěkně vidět na Dinárské pohoří, napadá mě tedy zajet trochu blíž. Nebo výš. Zkouším to naslepo, projedu obec Obrovac Sinjski, za ní se dostanu už jen nedaleko. Sice mám dost prostoru na to, abych cestou zastavil a v nadmořské výšce kolem 500 metrů se pokochal pohledem na planinu, již protíná dokonale přímý úsek silnice,...

... i nejvyššími vrcholy Dinárského pohoří.

Nejprve přímá, pak ale velmi klikatá cesta po překonání výškového rozdílu přes 300 metrů po dalších asi sedmi kilometrech končí u státní hranice s Bosnou a Hercegovinou. Hraniční přechod je uzavřený, a jak se později dočtu, místní z obou stran hranice marně usilují o jeho znovuotevření.

Autem to tedy dál nejde, ostatně do Bosny a Hercegoviny občané České republiky momentálně stejně nemohou. Pěšky samozřejmě jde opuštěnou celnicí projít, i když podle všech předpisů to asi nebude.

Za ní ale narážím na jednu nejistotu. Hranice je zde sporná, ostatně jako na mnoha místech, kde spolu sousedí někdejší jugoslávské republiky (důsledkem toho je i zdejší "uzavřená hranice"). Lze najít mapy, podle kterých jsem byl i nebyl několik metrů na území Bosny a Hercegoviny. 

No a takhle to máte ve zdejším kraji s tím chorvatským vnitrozemím. Jestli je hranice pár metrů přede mnou, nebo pár metrů za mnou, není až tak rozhodující - stačilo ujet od pobřeží Jadranu ne o moc více než 50 km a jsem na druhém konci země... A když už je řeč o takových zeměpisných detailech, mám po ruce ještě jeden. Jistě jste se setkali s běžným zkracováním názvu Bosny a Hercegoviny na Bosnu. Zde to ovšem není zcela namístě. Stojím totiž na okraji historické země Hercegoviny.

Horko je i tady v horách, což teprve u moře. Vracím se do Splitu. Poslední den si ještě rád užiju pláže, zvlášť když dnešní den opravdu září.

Je slunečno snad nejvíc za celou dobu mého zdejšího pobytu, modro nahoře, modro dole, teplota na 27 stupních a voda úžasná. Všudypřítomný pokyn "održavajte razmak", tedy "udržujte odstup", nechybí pochopitelně ani na zdejší pláži.

Naopak zde chybí něco, co by se dalo nazvat občanskou vybaveností. Jediný zdejší podnik lze s jistou dávkou eufemismu nazvat bývalým.

Nejbližší fungující restaurace je odtud něco málo přes půl kilometru. Stavím se tam na pizzu...

... a víno. Večer mě čeká balení a příprava na odjezd. A to je ze Splitu a okolí víceméně vše.