S virem v zádech II. (10.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

10. kapitola: Trogir autem, pěšky a lodí (1. září 2020)

Trogir je město vzdálené asi 25 kilometrů od Splitu, ležící na protější straně Kaštelského zálivu. Je rozděleno na tři části. Historické jádro leží na stejnojmenném ostrůvku, z něj se Trogir časem rozšířil jednak na pevninu, jednak na blízký ostrov Čiovo. Části jsou od sebe odděleny jen úzkými průlivy a spojeny mosty.

Na okraji města jsem po deváté hodině. Do starého města se dostanu nejprve po Trogirském mostě (Trogirski most)...

... a pak Severní městskou bránou (Sjeverna gradska vrata), někdy též nazývanou Pevninská (Kopnena vrata).

Město založili někdy ve 3. století starořečtí kolonisté, pak se tu vládcové jen střídali: Makedonie, Římská říše, Byzantská říše, Maďarské království, Benátská republika, habsburská monarchie, Jugoslávie a konečně Chorvatsko.

Do současnosti přežily hlavně památky středověké. Za nejvýznamnější může být považována Katedrála sv. Vavřince (Katedrala Sv. Lovre), vystavěná mezi 13. a 17. stoletím. Je to přesně ta, jejíž zvonice byla doteď vidět na několika fotkách. Zvonice vysoká sice "jen" 40 metrů, ovšem přístupná po schodech nejprve úzkých točitých,...

... které vedou na ochoz katedrály. Odtud bychom mohli obdivovat například průčelí Velkého paláce Cipiko (Velika palača Cipiko), jenže ten je ke katedrále tak blízko, že kloudnou fotku pořídíte jen těžko. 

Lépe je vidět protilehlá Městská hodinová věž (Toranj gradskog sata), která však ukazuje všechno možné, jen ne aktuální čas. K ní přiléhá Lodžie (Loža), svého času sloužící jako soudní dvůr, později jako místo shromažďovací.

Komu nestačí ochoz a chce pokračovat výš, musí absolvovat úsek schodů kulantně řečeno velmi nepohodlných, vedoucích opět po vnitřním obvodu zvonice.

Samotný závěr je tvořen úzkým průlezem, k němuž vede dle sklonu už spíše žebřík než schody.

Na vrcholu věže se ocitnete přímo u zvonů, jichž je ovšem zakázáno se dotýkat. Pouhý pohled však stačí ke zjištění, že dnes už se zvoník žádnou dírou protahovat nemusí (to dělají jen návštěvníci). Zvony jsou rozpohybovávány elektrickým zařízením, ovládaným odněkud zdola, o čemž svědčí přívodní kabely.

Spokojit se tedy musíte zase jen s výhledem na několik stran. Při pohledu směrem k pevnině je vidět nová zástavba a také parkoviště, na kterém jsem zanechal auto.

Také k pevnině, ovšem trochu jiným směrem, je vidět jednak zvedající se pohoří Dinara, jednak stahující se mraky nad Trogirem.

Při pohledu směrem ke Splitu rozeznáte jistě nový Most chorvatských obránců (Most Hrvatskih branitelja), spojující pevninu a ostrov Čiovo, který po svém otevření v červenci 2018 značně odlehčil  přetíženému historickém jádru Trogiru.

Nejzajímavější je pohled směrem právě k ostrovu Čiovo, přičemž máte před sebou celou historickou část Trogiru, na samém okraji je vidět i pevnost Kamerlengo, o níž ještě bude řeč.

Po sestupu z věže si dám krátký oddech. Je sice dobré si rozmyslet, kam dál, ale na Trogiru (teď míním ostrov toho jména, jehož rozměry jsou asi čtvrt krát půl kilometru) těch možností zase tolik není. Na jižní pobřeží zbývá sotva sto metrů, cestou nacházím ještě pouličního hudebníka. Muzikantská solidarita velí odměnit jej aspoň nějakou mincí, ale hraje docela slušně, a tak mu věnuji rovnou desetikunovku. 

A jižní pobřeží vezmeme hezky od východního okraje k západnímu: u Čiovského mostu stojí současná soudní budova,...

... s klášterem je spojena Jižní nebo také Mořská brána (Južna/Morska vrata),...

... vedle ní je pak základní škola.

Následuje klášter a kostel sv. Dominika,...

... za nímž už je pevnost Kamerlengo.

Jenže k její plánované návštěvě nedojde. Začne totiž pršet, a tak hledám úkryt na lodi. Mám štěstí, jedna vyplouvá v každou celou hodinu, což je za 3 minuty.

Není to žádná výletní plavba, ale obyčejná lodní linka coby součást veřejné dopravy, jež vás za 20 kun převeze do blízkého města Okrug na ostrově Čiovo. Moje sázka na to, že na lodi neprší, se však ukazuje jako velmi špatná.

Najít za chvíli na lodi místo, kde by bylo sucho, není možné. Na chvíli se alespoň trochu vžívám do pocitů starých mořských vlků, které bičoval déšť zároveň s rozbouřeným mořem. Loď se na vlnách tedy pohupuje zatím jen lehce, ale patřičné materiály je dobré si prostudovat. Nikdy nevíte.

Za dvacet minut se dostávám na ostrov Čiovo dříve a jinak, než jsem původně plánoval, ale to až tak nevadí. Déšť však zatím neustává, a jelikož snad všechny ulice ústící na nábřeží jsou z kopce, záhy mám několikrát a důkladně propláchnuté boty. Obuv mám naštěstí lehkou a průtokovou.

Nezbývá než hledat úkryt pod střechou. Restaurace zvaná Leonardo se jeví jako dobré řešení, menu není až tak zajímavé, podstatnější je však pro mě svým způsobem samo to místo: jsem přesně na 43. stupni, 29. minutě a 43 celých a 8 desetinách vteřiny severní šířky.

To je nejjižnější bod, na kterém jsem kdy byl. Snad se sluší dodat i východní zeměpisnou délku, i když tady o žádný rekord nejde. Tak tedy 16°15'39''.

Do zpáteční cesty nezbývá dlouho a zdá se, že se počasí umoudřilo. Dokonce se chvílemi i trhají mraky. Jenže tento stav trvá skoro přesně do chvíle, než přirazí loď. 

Záhy po vyplutí dochází k zajímavému úkazu, kdy na jedné straně lodi svítí slunce, zatímco na druhé prší.

Jde ovšem o stav velmi nestabilní a tedy přechodný, brzy jsme tam, kde jsme byli cestou do Okrugu. Vzdálená pevnina se ztrácí kdesi v mlze a tři cestující marně hledají místo, kde by na ně nepršelo.

Kupodivu jde jen o krátkou přeháňku. Když je vidět pevnost a věže trogirských kostelů, je už zase po dešti. Ani napodruhé jsem nestihl promoknout tak, že by se další pobyt venku stal nesnesitelným, navíc je celý den poměrně teplo. Navíc, když vystoupím z lodi zase na pevnou zem, je nad pevností téměř modrá obloha. 

Pevnost tak nakonec přece jen navštívím, i když na jejím nádvoří se drží asi pět centimetrů vody ve vrstvě téměř souvislé. Což řeším velmi jednoduše.

Tak tedy pevnost Kamerlengo. Zbudována byla na začátku 15. století, tvořena je dvěma hlavními objekty: samotnou pevností a věží sv. Marka. Oba spojovala mohutná zeď, doplněná navíc vodním příkopem. Na nádvoří pevnosti byly obytné domky a kaple, ty byly však jako nepotřebné zbourány v 19. století. Dnes je tušíme jen z obrysů na vnitřní straně zdí pevnosti.

Procházka po ochozu pevnosti je řekněme středně náročná, občas je potřeba něco překročit či přeskočit.

Výhled na historické jádro města pochopitelně zklamat nemůže, ale je to tak vše, co pevnost Kamerlengo nabízí. Výšku hlavní věže se mi zjistit nepodařilo, velmi zhruba a určitě velmi nepřesně ji odhaduji na nějakých 20 metrů.

Zbořena byla i zeď mezi pevností a věží, na jejím místě je dnes fotbalové hřiště místního HNK Trogir, hrajícího momentálně druhou župní ligu, která je v systému chorvatských klubových soutěží pátá nejvyšší.

Po mostě na druhém konci Trogiru pak přejdu na ostrov Čiovo. Mimochodem, jazykovědci vás budou přesvědčovat, že název sedmnáctého největšího chorvatského ostrova je zkomoleninou italských slov "caput Iovis", tedy "hlava Jupiterova", ovšem místní prý mají jasno: název pochází z chorvatské otázky "čije je ovo?" (čí je to?), snad jako reakce na časté střídání zdejších vládců.

Díky návštěvě alespoň okraje ostrova pořídím zítřejší snídani. Dnešní dva krátké pobyty na Čiovu se mi tím tak trochu smrskly na jídlo, ale i to se počítá. Snaha vyfotit odtud jižní pobřeží Trogiru se jeví jako problematická, v těchto místech je totiž přístav výletních lodí. A tak mezi dvěma z nich chvíli hledám aspoň šikovný průhled. Katedrála sv. Vavřince samozřejmě nesmí chybět ani tady.

Doma jsem kolem půl čtvrté. Chladno ani teď rozhodně není, ale na pláž se mi prostě už nechce. Více či méně zatažená obloha vydrží ve Splitu až do tmy, proto je i dnes málo pravděpodobné, že by konečně zahořely ony pověstné hvězdy nad mořem.