S virem v zádech I. (9.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

9. kapitola: V kráteru sopky (9. července 2020)

Maďaři jsou rozhodně starý národ. Střední Evropu obývají již od roku 896 (a mimochodem se o nějakých 10 let později významně zasloužili o pád Velké Moravy), jejich historie je zmapována někam ke 4. století. Jde samosebou o odhad, neb písemné prameny z té doby chybějí.

Všechna tato čísla nejsou nic proti 5 miliónům let, které uplynuly od poslední erupce vulkánu, který je dnes volně přístupný. Jde samosebou též o odhad, písemné zprávy z té doby totiž rovněž nejsou, jen jedno je jisté: tou dobou tu nejen nebyli Maďaři, tou dobou tu ještě zdaleka nebyli ani lidé. Na Zemi probíhal pliocén, tedy poslední fáze éry, kterou jsme nazvali třetihorami, a po souši už nějakou dobu pobíhali savci. Povětří už dávno opanovali ptáci, ve sladkých vodách se začínaly prohánět ryby kaprovité, v mořích sleďovité. V našich zeměpisných šířkách se začaly objevovat stromy, které známe i dnes, mezi nimi břízy, olše či duby. Nejsem však odborníkem na kenozoikum, takže tenký led raději opustím.

Vyhaslá sopka Ság-hegy ([šág-heď]) vypadala při pohledu od lázní v Celldömölku lákavě. Když jsem pak našel na internetu alespoň pár základních informací, bylo o cíli dalšího výletu rozhodnuto.

Cesta od Büku trvá asi třičtvrtěhodinu, ke konci ale musíte trochu pátrat. Vulkán je sice vidět už z dálky, ale v závěru cesty je to trochu proplétání úzkými silničkami, jejichž směr není vždycky hned zřejmý. Skoro se po některých předchozích zkušenostech zdráhám poradit spolehnout se na navigaci, ta ale tentokrát trefila neomylně.

Parkoviště na začátku naučné stezky je zdarma. Hned vedle něj jsou tak trochu záhadné ruiny čehosi, co není vyznačeno či popsáno snad na žádné mapě. Takže ač nerad, přikládám pouze fotku bez vysvětlení.

Turistická trasa vypadá zatím nenáročně, ale to je opravdu jen začátek.

Záhy vás šipky zavedou do trochu větších výšek...

... a zbytek cesty, to jest většina, vede vlastně po zbytcích sopečného kráteru, tedy po jeho obvodu.

Takovou procházku možná nezažijete každý den, ale se stoupající výškou stoupá i teplota. Navíc je trochu zataženo, takže si podmínky zkuste představit.

Odměnou jsou vám výhledy do okolí i doprostřed kráteru, jehož stěny jsou dodnes docela dobře zachované.

V poslední části vás čeká výstup na nejvyšší bod bývalé sopky, nacházející se v nevelké nadmořské výšce 279 metrů. Jestliže parkovištěm prochází vrstevnice 200 metrů, převýšení si snadno spočítáte sami.

Ten nejvyšší bod asi chtěli nějak označit, ale na první pohled je vidět místo o nějakých 20 centimetrů vyšší, nalézající se asi o půl metru vedle. Jinými slovy je to pozice, ze které byla pořízena fotka.

Zbývá sejít. Není to tak jednoduchý úkol. Cestu dolů pokrývá vrstva čedičového a tufového prachu, která při sklonu svahu docela klouže. Takže nejprve brzdíte, co to jde, příležitostně zjistíte, že stébla se chytá nejen tonoucí, vděčně uvítáte každý drobný kmínek, který se tu uchytil. Stejně je to zvláštní - sopečný prach tu leží 5 miliónů let, a zrovna vy si ho pár deka odnesete v botách.

Ve spodní části svahu už neroste nic, takže brzdit není jak. Zbývá vsadit na jedinou kartu, totiž že při sbíhání z kopce tělo nepředběhne vaše nohy. Dá se to zvládnout, jsem toho důkazem.

Už prakticky po rovině dojdete k Trianonskému kříži. Upomíná na téma v Maďarsku stále živé, a jelikož krátce před mou návštěvou uběhlo přesně 100 let od podepsání Trianonské smlouvy, která Maďarsko oškubala o tři čtvrtiny území a několik miliónů Maďarů, výzdoba v národních barvách ani nepřekvapí. 

Poslední pohled do sopečného kráteru je zajímavější, než se možná na první pohled zdá. Zbytky jeho stěn jsou asi rozpoznatelné snadno, ale mezi nimi je ztuhlé lávové jezero s dokonale vodorovným povrchem.

Cesta odtud vede dokonce po schodech, takže poutníci k Trianonskému kříži nijak extrémně náročný výstup absolvovat nemusejí. My ostatní toto odlehčení vítáme s úlevou. Na parkoviště to odtud není daleko, naproti je navíc restaurace. Dát si po pětasedmdesátiminutové procházce alespoň něco k pití se jeví skoro jako životní nutnost.

Možná si všimnete pomníku stojícího před hospodou. Je věnován Lorándu Eötvösovi, maďarskému fyzikovi a později předsedovi akademie věd, který zkoumal Coriolisovy síly (to jsou ty, které způsobují větší opotřebení jedné kolejnice, vymílání jednoho říčního břehu či směr rotace vody vytékající z umyvadla po vytažení špuntu a jsou přímým důsledkem otáčení Země) a experimentoval s gravitací, kteroužto činností poskytl užitečná východiska Albertu Einsteinovi při formulování teorie relativity. Zdejší pomník tu nestojí náhodou - Eötvös právě zde v roce 1891 prováděl jeden ze svých pokusů. 

Následná návštěva lázní v Sárváru má snad poprvé primární účel především se umýt. U vstupu vás čekají pokyny známé i z našich krajů, areál je otevřený až na část s umělým potokem a vlnovým bazénem. Účel toho mi znám není, pouze mohu prozradit, že tyto prostory slouží momentálně aspoň zčásti jako odkladiště. 

Ty nejdůležitější bazény jsou však v provozu, dokonce tu nikdo ani nehlídá počet momentálně se koupajících. 

Závěrem mám pro vás jednu překladatelskou perličku právě ze Sárváru. Nepochybujte o tom, že zmrzlina je tu opravdu skvělá, nicméně drobné poučení z toho plyne. Nespoléhejte se vždy na slovník nebo překladač. Slovo "nagy" bych v tomto kontextu přeložil úplně jinak.  

A to je protentokrát vše. Za příznivých okolností se setkáme ještě u vyprávění s římskou dvojkou v názvu.