S virem v zádech I. (7.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

7. kapitola: Csepreg a Celldömölk; o maďarských obcích všeobecně (7. července 2020)

Pak věřte předpovědi počasí. Déšť, který měl začít v noci, měl trvat celé dopoledne. Navzdory tomu bylo ráno slunečné, byť tedy viditelně po dešti. Zbylo tedy dost času na dopolední výlet. Zajel jsem do Csepregu ([čepreg]), obce v podstatě sousedící s Bükem. Na počátku vyprávění ale dostojím druhé části názvu dnešní kapitoly. Nebojte se, nebude to nijak dlouhé.

Takže o maďarských městech a obcích poprvé: všechna v tomto kraji se chlubí starou historií, sahající nejméně do starověkého Říma, někdy i mnohem dál. Ne, že by to nebyla pravda, ale nějaké početné antické památky nečekejte. Dávno je vzal čas. Csepreg v tomto směru není žádná výjimka, a nabízí-li už něco historického, jedná se o památky na dějiny obvykle nazývané moderními.

O maďarských městech a obcích podruhé: vezměte si pár jmen postav maďarské historie. István Széchenyi, Lajos Kossuth, Ferenc Rákoczi, Attila József, Sándor Petöfi. Skoro by se dalo vsadit, že neexistuje sídlo, kde by alespoň po jednom z nich nebylo pojmenované náměstí či ulice. A velmi pravděpodobně nezůstane jen u jednoho z těchto jmen. Z toho důvodu se vám maďarská města začnou poměrně rychle plést. Po pár navštívených už nevíte, kde která ulice byla. A přitom je odpověď tak prostá: všude. Stejně tak je tomu i v Csepregu – hlavní náměstí nese jméno hraběte Széchenyiho. V jeho sousedství pak najdete ulice nesoucí jména dvou dalších výše jmenovaných.

A o maďarských městech a obcích potřetí: i když to neplatí bez výjimky, nemůže vás nikdy překvapit památník obětem první nebo druhé světové války a maďarského povstání v roce 1956. V Csepregu najdete dokonce všechny tři. 

Pojďme se tedy projít po csepregském Széchenyiho náměstí (maďarsky Széchenyi tér). Začneme třeba u pomníku obětem první světové války. Náměstí lemují dvě silnice, mezi kterými je park.

Vyjít či vejít se dá branou, upomínající na rok 1956.

Po jedné její straně jsou vypsána důležitá data dějin města – protože celý sloupec by se fotil opravdu špatně, vybral jsem jen historii relativně nedávnou.

V Csepregu mají také zámek. Ale zatímco jinde už podobné stavby opravili nebo aspoň opravují, ten zdejší, patřící kdysi rodině Nádasdy, si bude muset ještě počkat.

Zub času ohlodal zdi, křoví skoro skrývá vchod do zámku. 

Zámek rozhodně není jedinou zanedbanou stavbou v Csepregu. Na rohu jedné z postranních ulic stojí kdysi snad honosná vila. Už sama neudržovaná zahrada dává na první pohled tušit, že dům už hodně dlouho nikdo neobývá.

Kolem pomníku obětem druhé světové války projdu k snad jediné historické stavbě, jež je momentálně ve slušném stavu, totiž ke kostelu Sv. Milukáše (maďarsky Szent Miklós templom) z poloviny 17. století.

Věž kostela se samosebou přehlédnout nedá, zajímal mě však i vnitřek budovy. Spokojit se však musím jen s pohledem přes zamčené prosklené dveře. 

Radnice je záležitost moderní architektury, a poblíž ní najdete vlastně jedinou věc, upomínající na antický původ města: městský znak na okraji náměstí je umístěn na něčem, k čemuž předlohou byly římské sloupy.

A co jinak nabízí Csepreg? Jednoduše řečeno, ve všedním dopoledni zhola nic. Plně ho vystihuje české úsloví „chcíp tu pes“. Jeden otevřený obchod, o nějaké kavárně si můžu nechat leda zdát.

Větší naděje vkládám do lázní Vulkán v obci Celldömölk, vzdálené odtud asi 50 kilometrů. Příjemné lázně za příjemnou cenu, jen s trochu záhadným způsobem obsluhy skříněk. Že si můžete zjistit číslo svojí skříňky, to ještě není nic tak nezvyklého. Ale aby se skříňka otvírala tím čudlíkem pod displejem, a tedy vlastně na dálku, to jsem tu viděl poprvé.

Je tu bazén plavecký...

... i termální,...

... venkovní...

... i vnitřní,...

... kromě těchto dospěláckých pak i jeden dětský.

A také jeden s opravdu horkou vodou, ale být se v něm nedá především proto, že na něj neuvěřitelně praží slunce.

Lidí pomálu, takže u jednoduchého občerstvení nečekáte nijak dlouho ani během poledního návalu. Než vám udělají nějakou tu pizzu nebo hamburger (o moc větší výběr tu bohužel nečekejte), můžete si prostudovat mineralogický rozbor zdejší vody. Z fotky se to číst ani nepokoušejte, skoro bych se odvážil vám garantovat, že z ní nerozluštíte skoro nic.

Atmosféru dotváří výhled na vyhaslý, 279 metrů vysoký vulkán Ság-hegy, který dal vlastně zdejším lázním název. Jeho vrchol je odtud vzdušnou čarou vzdálen asi půldruhého kilometru.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.