S virem v zádech I. (6.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

6. kapitola: Zastávka v Ptuji (6. července 2020)

Dnes je na programu přesun. Jediný, ale podle původních plánů měl být už druhý. Vlastně jsem tím mohl svoje vyprávění začít, ale ničemu nevadí, když tu drobnou informaci uvedu až teď. V době vrcholící koronakrize, kdy z Itálie chodily zprávy apokalyptických rozměrů, jsem první italskou etapu zrušil. Určitě si všichni ještě pamatujeme, že jsme v letošní léto možná doufali, ale jistota nebyla žádná. Především proto jsem plánovaný italský úvod zrušil bez náhrady.

Navštívit cestou od slovinského moře do maďarských termálních pramenů některé z lázní ještě ve Slovinsku se nejeví jako tak špatný nápad. Cestou je jich několik, náhodně padla volba na ty ptujské.

Ptuj leží kousek na jihovýchod od Mariboru, zajížďka sem je minimální. Dvacetitisícové město na Drávě zůstalo zcela stranou mého zájmu, navštívil jsem pouze lázně. Ceny zdejšího vstupného převyšují výrazně nejen ty maďarské, ale dokonce i ty, co pamatuji v rovněž slovinské Lendavě. Mám trochu štěstí, že je pondělí – ve všední dny je vstupné o něco nižší. Existuje také možnost koupit si celodenní vstupenku s obědem. Jelikož tím ušetřím 4 eura a 80 centů, po této možnosti rád sáhnu.

Osídlení místa zvaného dnes Ptuj pamatuje doby Starého Říma, a lázně vám to dají vědět hned, jakmile vstoupíte. Co už se nedozvíte, je skutečnost, že veškeré vnitřní bazény jsou uzavřené. V tomhle tedy mám zase trochu smůlu, neboť všechny kryté části se otvírají zítra.

Pro mě se tedy Terme Ptuj, jak se termální lázně oficiálně jmenují, mění na trochu dražší akvapark s obědem. No a ten je taky kapitola sama pro sebe...

Do dvou místností se po dvanácté přesune většina návštěvníků, kteří hledají, co kde urvat. Na miskách způsobně leží tu zákusek, tu banán či jablko, tu trochu ovadlý zeleninový salát, ale hlavní chod hledám zatím marně. Snažím se zjistit, jak to tu vlastně chodí, a ukazuji poukázku s nápisem „kosilo“ (tedy „oběd“), kterou jsem předtím vyfasoval spolu se vstupenkou. Poukázku mi odeberou a jsem vyzván, abych jednak vyčkal, jednak se obsloužil sami. Tak tedy čekám a obsluhuji se. Pomiňme fakt, že tyhle dvě činnosti se mohou jevit jako lehce protichůdné. Více mě trápí fakt, že v tuto chvíli už nemám v ruce žádný doklad o tom, že jsem si oběd zaplatil. Nejprve tedy zkonzumuji ten už trochu unavený salát, přinesou mi pití (které ovšem po skončení toho všeho zaplatím zvlášť), a až pak se začne tvořit fronta u něčeho, co připomíná hlavní chod. Nakonec je z toho míchanina – kousek něčeho smaženého, kousek něčeho vařeného, nějaká ta opečená brambora i trochu záhadně vypadající příloha zřejmě místního původu, složená ze zamotaného sýra a asi tvarohu. Na přesnou identifikaci mám jen malé množství, protože nic neriskuji a pro případ, že by mi to nesedělo, si vezmu jen vzorek na ukázku. Přes všechny zmatky nakonec odcházím najeden docela slušně, jen snad s tím dojmem, že kdybych u vstupu příplatek za oběd vynechal, při troše šikovnosti by se dalo do davu vmísit a najíst se i tak.

Ač předpověď počasí slibovala nějaký ten stupeň ve vnitrozemí ubrat, tropické teploty se přestěhovaly i sem. Proto se dá ocenit ne zcela naplněná kapacita lázní. Stín pod stromy v přilehlém parku je tím pádem pořád dostupný. A to i v případě, že se během dne přesouvám, abych ve stínu zůstal. Znáte to – jsou dny a místa, že zrovna tohle může být docela problém.

Už bylo řečeno, že koupací možnosti jsou v Ptuji dost omezené. Na podobné cedule tu narážím na každém rohu.

Dětské brouzdaliště je sice v provozu, ale mě zaujme jen po stránce architektonické. Procházet těch pár otevřených dospěláckých bazénů pořád dokola mi ve finále přijde už trochu jednotvárné. Krom jiného mi přijde trochu zvláštní, že se za sotva zpola přístupný areál platí plné vstupné, navíc ne zrovna nízké.

Okolo čtvrté tedy z Ptuje odjíždím. Aspoň k Jánosovi dorazím v rozumnou hodinu.

Cesta po dálnici A5 ubíhá docela rychle, v pět jsem na hranicích. Slovinská policie možná kontroluje, ovšem jen na vstupu do země. Ven projíždím naprosto volně.

Než se mi za další hodinu a půl podaří dojet do Büku, trochu se zatáhne.

V Büku jsem nakonec po půl sedmé. Tímto tedy oficiálně začíná maďarská etapa.

Mraky se stahují i nad večeří u Fehérló. Na závěrečné víno se dokonce před chladem schovám do vnitřních prostor restaurace. 

Tam najdu na internetu zprávu, která je mi v tuto chvíli už k ničemu. Je jen dokladem toho, že život občas tropí naschvály. Slovinská omezení pro české turisty jsou totiž od půlnoci, to jest za několik málo hodin, zrušena.———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.