S virem v zádech I. (6.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

6. kapitola: Zastávka v Ptuji (6. července 2020)

Dnes je na programu přesun. Jediný, ale podle původních plánů měl být už druhý. Vlastně jsem tím mohl svoje vyprávění začít, ale ničemu nevadí, když tu drobnou informaci uvedu až teď. V době vrcholící koronakrize, kdy z Itálie chodily zprávy apokalyptických rozměrů, jsem první italskou etapu zrušil. Určitě si všichni ještě pamatujeme, že jsme v letošní léto možná doufali, ale jistota nebyla žádná. Především to byl důvod zrušení bez náhrady. 

Navštívit cestou od slovinského moře do maďarských termálních praměnů některé z lázní ještě ve Slovinsku se nejeví jako tak špatný nápad. Cestou je jich několik, a z nějakého důvodu padla volba na ty ptujské.

Ptuj leží kousek na jihovýchod od Mariboru, zajížďka sem je minimální. Dvacetitisícové město na Drávě zůstalo zcela stranou mého zájmu, navštívil jsem pouze lázně. Ceny zdejšího vstupného převyšují výrazně nejen ty maďarské, ale dokonce i ty, co pamatuji v rovněž slovinské Lendavě. Mám trochu štěstí, že je pondělí - ve všední dny je vstupné o něco nižší. Existuje také možnost koupit si celodenní vstupenku s obědem. Jelikož rozdíl činí 4 eura a 80 centů, po této možnosti rád sáhnu.

Osídlení místa zvaného dnes Ptuj pamatuje doby Starého Říma, a lázně vám to dají vědět hned, jakmile vstoupíte. Co už se nedozvíte, je skutečnost, že veškeré vnitřní bazény jsou uzavřené. V tomhle tedy mám zase trochu smůlu, neboť všechny kryté části se otvírají zítra.

Pro mě se tedy Terme Ptuj, jak se termální lázně oficiálně jmenují, mění na trochu dražší akvapark s obědem. No a ten je taky kapitola sama pro sebe...

Do dvou místností se po dvanácté přesune většina návštěvníků, kteří hledají, co kde urvat. Na miskách způsobně leží tu zákusek, tu banán či jablko, tu trochu ovadlý zeleninový salát, ale to hlavní hledáte zatím marně. Snažíte se zjistit, jak to tu vlastně chodí, a ukazujete poukázku s nápisem "kosilo" (tedy "oběd"), kterou jste předtím vyfasovali spolu se vstupenkou. Tu vám odeberou a jste vyzváni, abyste jednak vyčkali, jednak se obsloužili sami. Tak tedy čekáte a obsluhujete se. Pomiňme fakt, že tyhle dvě činnosti se mohou jevit jako lehce protichůdné. Více vás může trápit fakt, že v tuto chvíli už nemáte v ruce žádný doklad o tom, že jste si oběd zaplatili. Nejprve tedy zkonzumujete ten už trochu unavený salát, přinesou vám pití (které ovšem po skončení toho všeho zaplatíte zvlášť), a až pak se začne tvořit fronta u něčeho, co připomíná hlavní chod. Nakonec je z toho míchanina - kousek něčeho smaženého, kousek něčeho vařeného, nějaká ta opečená brambora i trochu záhadně vypadající příloha zřejmě místního původu, složená ze zamotaného sýra a asi tvarohu. Na přesnou identifikaci máte jen málo vzorku, protože neriskujete a vezmete si na ukázku jen jeden kousek. Přes všechny zmatky nakonec odcházíte najedeni docela slušně, jen snad s tím dojmem, že kdybyste u vstupu příplatek za oběd vynechali, při troše šikovnosti by se dalo do davu vmísit a najíst se i tak.

Ač předpověď počasí slibovala nějaký ten stupeň ve vnitrozemí ubrat, tropické teploty se přestěhovaly i sem. Proto se dá ocenit ne zcela naplněná kapacita lázní. Stín pod stromy v přilehlém parku je tím pádem pořád dostupný. A to i v případě, že se během dne přesouváte, abyste ve stínu zůstali. Znáte to, jsou dny a místa, že zrovna tohle může být problém.

Koupací možnosti jsou v Ptuji dost omezené. Na podobné cedule tu narážím na každém rohu.

Dětské brouzdaliště je sice v provozu, ale mě zaujme jen po stránce architektonické. Procházet těch pár otevřených dospěláckých bazénů pořád dokola mi ve finále přijde už trochu jednotvárné. Krom jiného mi přijde trochu podivné, že se za sotva zpoloviny přístupný areál platí plné vstupné, navíc ne zrovna nízké.

Okolo čtvrté tedy z Ptuje odjíždím. Aspoň tedy k Jánosovi dorazím v rozumnou hodinu.

Cesta po dálnici A5 ubíhá docela rychle, v pět jsem na hranicích. Slovinská policie možná kontroluje, ovšem jen na vstupu do země. Ven projíždím naprosto volně.

Než se mi za další hodinu a půl podaří dojet do Büku, trochu se zatáhne.

V Büku jsem nakonec po půl sedmé. Tímto tedy oficiálně začíná maďarská etapa.

Mraky se stahují i nad večeří u Fehérló. Na závěrečné víno se dokonce před chladem schovám do vnitřních prostor restaurace. 

Tam mě zastihne zpráva, která je mi v tuto chvíli už k ničemu. Je jen dokladem toho, že život občas tropí naschvály. Slovinská omezení pro české turisty jsou totiž od půlnoci, to jest za několik málo hodin, zrušena.