S virem v zádech I. (3.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy. 

3. kapitola: Kde se dělá sůl (4. července 2020)

Istrie a tedy i dnešní slovinské pobřeží patřily v raném středověku k Franské říši. A právě tehdy začala tradice získávání soli z mořské vody, která trvá až dodnes. První zmínka o solných polích u vesnice zvané Sečovlje, čítající něco mezi pěti a šesti stovkami obyvatel, pochází z roku 804. V protikladu k velikosti vesnice patří Sečoveljské soliny k největším na Jadranu. Vzhledem k poloze Istrie pak příliš nepřekvapí, že jde o druhá nejsevernější solná pole v celém Středozemním moři.

Areál solin je přístupný veřejnosti. Jedna z přístupových cest vede ze sousední vsi Seča, takže zvolíte-li tento vchod, do Sečovljí samotných vlastně ani nemusíte. Což se v sobotu, kdy k místnímu hraničnímu přechodu do Chorvatska směřuje nepřetržitý proud turistů, jeví jako varianta mnohem výhodnější. 

Na internetu se sice dočtete, že vstupné je 7 eur, ale toto léto jsou mnohde ceny mimosezónní, takže ve skutečnosti celé jednou euro ušetříte. Od pokladny vedou dvě cesty - jedna pro pěší, druhá pro cyklisty. 

Tradiční období výroby soli začíná 23. dubna a končí 24. srpna (jedná se o významné církevní svátky sv. Jiří, respektive sv. Bartoloměje). Pro výrobu soli je nejvhodnější slunečné počasí s mírným větrem. To je prostě praktická fyzika. Sůl se získává tradičním způsobem v kaskádě solných polí, propojených soustavou kanálů.

Voda je usměrňována pomocí stavidel, pochopitelně se tu využívá i samospád. V letních měsících se v jednotlivých polích mořská voda odpařuje a sůl postupně krystalizuje. Poté se z ní odcedí zbylá voda, nakonec je ručně sbírána a pomocí vozíků svážena.

Dlouhotrvající činnost člověka tu vytvořila unikátní ekosystém, ve kterém se daří mnoha živočichům i rostlinám. V části solin byla proto zřízena přírodní rezervace nesoucí ve slovinštině název Krajinski park Sečoveljske soline (italsky Parco Naturale delle Saline di Sicciole). Mořská voda je tu všudypřítomná, proto se tu zvláště daří rostlinám halofilním, tedy těm, které mají rády vysoce zasolenou půdu.

Symbolem rezervace je volavka stříbřitá, kterou při troše štěstí potkáte také, a při troše většího štěstí se dá i vyfotit. Sám jsem měl štěstí řekněme poloviční. Volavku jsem potkal, ale detailní záběr z toho nakonec nebyl. Neměl jsem ji ani šanci vyplašit, ona prostě blíž nepřišla.

První zastávku si můžete udělat u zdejšího obchodu. Kromě soli tu toho v přízemí moc nekoupíte, v patře pak můžete obdivovat umění zřejmě místních malířů.

A před domkem také dvojúčelné zařízení, sloužící jednak jako zdroj vody, jednak jako sluneční hodiny. Zdání o čase mám, voda se však hodí velice. Zvláště když v domku není k pití k dostání zhola nic.

Nevyužijete-li služeb místního mikrobusu,...

... musíte se spolehnout na vlastní nohy a můžete dojít až k muzeu, které leží asi 200 metrů od hranice s Chorvatskem. Dozvíte se tu něco o historii solných polí i o způsobu, jakým se sůl z vody získává. 

Některé exponáty se zvlášť na fotografii mohou jevit jako živé, a že jde o exponát, prozradí třeba nepatřičný stín.

Strávil jsem tu docela horké přespoledne, takže další cesta vede nutně na koperskou pláž, jen s malou zastávkou na lehký oběd.

Salát s mozzarellou obsahuje mozzarelly stopové množství. Útěchou budiž tentokrát cena dvě a půl eura. Za víc to, přiznejme si, opravdu nestálo.

Naopak se mi zalíbilo včerejší plážové občerstvení. A protože změna či pestrost se dá ocenit i na dovolené, volím pro dnešek variantu v růžové, tedy jahodovou. 

Ten správný zážitek z dobrého jídla poskytne až večer restaurace Pri Vodnjaku, a to i přes fakt, že menu volím tentokrát velmi jednoduché.