S virem v zádech I. (1.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy. 

1. kapitola: Zastávky plánované i neplánované (1.-2. července 2020)

Rituál je definován jako úkon založený na neměnných pravidlech. Zpravidla mu chybí i rozumové zdůvodnění, všichni ale věříme, že právě neměnné způsoby zaručí úspěch našeho snažení. Nevadí, že se na cestu vydáte s novým autem, vadilo by vynechat některé z tradičních zastávek. Právě to nové auto je třeba na všechny rituály přivyknout.

První zastávkou je pochopitelně známá pumpa v Budějovicích. Káva a cokoliv k ní je už něco neodmyslitelného.

Stihnout rakouský Freistadt za světla je úkolem takřka nesplnitelným, zbývá tedy aspoň něco nočních pohledů. Vlastně se soustředím na bývalý vodní příkop: jedna jeho část je dnes stále vodní, většina je ovšem na suchu a upravena jako park.

Freistadt při příjezdu mezi 10. a 11. hodinou večerní nabízí jisté možnosti alespoň drobného občerstvení, ale cestou zpět, kdy přes hlavní náměstí procházím těsně před půlnocí, mají už všude zavřeno. Z jednoho podniku mě dokonce bez vysvětlení vyhnali, ač slibovali zavíračku až v jednu.

Další pokus tak činím až u jezera Mondsee. Kávu vám tu neodmítnou v jakoukoliv denní či noční dobu. Ranní rosa znamená zmáčené nohy coby daň za pěknou fotku, ale kdo by odolal. 

Tak nějak sama přichází do cesty pauza pod hradem Hochwerfen. Tentokrát naprostou náhodou i s ukázkou, jak je hrad na vysoké skále zásobován.

Zatímco někteří cestující z jiných automobilů i jiných zemí jsou zaujati tímto jevem, mohu objevit jednu zajímavost na samotném odpočívadle. To, co vypadá jako socha nějakého svatého, je ve skutečnosti pomník obětem stavby dálnice. A funguje mimo jiné i jako sluneční hodiny.

Dálnice je jinak hrozná. Okolo Salcburku je rychlost omezena na stovku, a když toto skončí, projíždíte neuvěřitelným množstvím zúžení, uzavírek,...

... tedy další sérií úseků s omezenou rychlostí, takže to prostě nejede. A když už se zdá, že z nejhoršího jste venku, konečně se trochu vyčasí a můžete tedy obdivovat Alpy kolem dálnice, přijde kolem osmé ráno zastávka naprosto neplánovaná, konkrétně uzavřený Taurský tunel.

Když se po dvaceti minutách kolona zase rozjede, můžete za tuto taškařici zaplatit 12 a půl eura. Přesněji řečeno musíte.

Pak si se mnou opět trochu pohraje navigace. Zřejmě usoudí, že našla zkratku, a před Villachem mě posílá z dálnice. Únava z dosavadní cesty udělá své, ve zkratkovitém úsudku podlehnu falešnému dojmu, že se jedná o očekávané křížení dálnic, a poslechnu ji. Když zjistím, že očekávaná dálnice přede mnou není, je už pozdě, a tak je mi dopřáno spatřit přírodní krásy jihu Korutan. Při pozdějším pohledu na mapu mi není jasné, kudy jsem byl vlastně protažen. Nevadí, na dálnici se vracím poměrně záhy, a nakonec to bylo docela příjemné vytržení z monotónní jízdy.

Poslední neplánovanou zastávkou je kolona před tunelem Karavanky. V něm navíc platí dopravní omezení (těžko říci, jestli zase nebo stále), takže těch skoro 8 kilometrů je nutné jet čtyřicítkou.

Krátce po výjezdu z tunelu, už ve Slovinsku, žádá si doba covidová ještě slovinskou hraniční kontrolu, ale to už je zdržení docela nepatrné.

U první slovinské pumpy je nutno koupit dálniční známku, a tato zastávka jde účelně spojit s obědem. Ostatně je těsně před polednem.

Po druhé hodině jsem na místě v Koperu. Takticky stavím ještě před semaforem a hlavně před výsuvným sloupkem. Neznám jeho časový rozvrh, uvěznění auta v historickém centru neriskuji.

Po dešti, který zpomalil a značně zchladil poslední úsek od Ljubljany, je tu teplo, i když trochu dusno. Po vybalení a ubytování tedy nezbývá, než jít na pláž a okusit tam drobné radosti, které nabízí tamní kavárna Kroštola i moře samotné.

Při západu slunce odcházím na krátkou procházku Koperem, přes Titovo náměstí (znalci či pravidelní čtenáři mých cestovatelských zápisků odhalí průčelí kavárny Lodžie z dejme tomu netradičního úhlu)...

... dojdu až k restauraci Pri Vodnjaku, kde si dám už jen víno.

Nemůže být jiný výběr než cviček. Menu na venkovní tabuli fotím jen pro inspiraci na dny příští. Ceny se na první pohled od loňska nezměnily. Změnila se sice obsluha, nové děvče je ovšem stejně milé jako to loňské, takže o pravidelném večerním koperském útočišti je jasno.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.