Předsezónní kontrola (3.)

Plánování čehokoliv, natož pak cesty do zahraničí, je v době těsně postkoronavirové vlastně docela zábava. Situace se mění ze dne na den, shora řízené kroky předcházejí původně plánované termíny třeba i o týdny.

3. kapitola: Otočka v Sárváru (7. června 2020)

Ráno před odjezdem zjišťuji důvod, proč nemám svůj obvyklý pokoj. Objednávám si totiž u Jánose jeden z příštích pobytů, přičemž do "svého" čísla jedna na chvíli vstoupím. Momentálně v ní přebývají dva z dělníků, kteří pracují na obnově apartmánů. S Jánosem se poté loučím, ještě mu povím, že se ještě na chvíli chystám do sárvárských lázní, a pak už odjíždím. 

Jak už víte z předcházejících vyprávění, cesta do Sárváru zabere nějakou půlhodinu. Po desáté jsem na tamním parkovišti, kde (jak se aspoň zdá) tak trochu vzdali snahu o výběr parkovného. Chápu, jestli vám bude dělat potíže se v obrázku zorientovat.

Vím, že v Sárváru těžko najdu něco nového. Hrad stojí pořád na svém místě,...

... ale stačí popojít na náměstí, kde mohou být nové aspoň detaily. Třeba pomník všem padlým hrdinům (doslova je tam tedy zabitým, ale různé jazyky používají občas pro totéž slova jiná) na hlavním náměstí, které nese jméno Lajose Kossutha.

Znalec secese by mohl ocenit pouliční osvětlení v Sárváru,...

...  já už ale mířím k lázním. Parkoviště je obsazené málo nebo velmi málo, ale po zkušenostech z Büku mě to zase tak nepřekvapí. Očekávám jistě správně podobný klid, kdy o sebe lidi nezakopávají.  

Jenže v Sárváru dnes o sebe návštěvníci nezakopávají vůbec. Vítají mě dveře se stručným sdělením ZÁRVA (zavřeno), pravda, menším písmem je ještě citováno příslušné nařízení maďarské vlády. Spíš ze zvědavosti zalovím na internetu. Lázně otvírají 12. června, tedy zhruba za týden.

Lepší náhradní řešení, než navštívit aspoň na pár hodin znovu Bük, v současné situaci patrně neexistuje. Takže se vracím těch 27 kilometrů a užívám si počasí opravdu už letního. 

Nakonec se zdržím o něco déle, než jsem asi původně čekal, ale tu hodinu navíc obětuji. Cesta domů pak znamená malý teplotní šok.

Okolo půl čtvrté je v Büku krásných 28°C. Loučím se s ním vědomím, že za měsíc jsem tady opět. Někde před polovinou cesty Rakousko dostojí své pověsti, kterou jsem tu už párkrát zmínil, totiž že přes Rakousko vždycky prší. Poslední fotka tak nevypadá příliš vesele, ale v tuhle chvíli už je to celkem jedno.

Večer v osm v Dolním Dvořišti je teplota na devíti stupních. A zřejmě proto, že rakouská hranice je odtud ani ne kilometr, prší i tady.