Povyk kolem dálnice

Od letošního léta zprávy o chystané rekonstrukci české dálnice D1 nabývají trochu konkrétnější podoby. Není snad u nás řidič, který by podobné plány neuvítal, neboť lidovým i novinářským synonymem k této komunikaci se už dávno stalo slovo tankodrom. Člověk však nemusí být zrovna dopravní expert, aby ho napadlo pár otázek.

1. etapa rekonstrukce D1

Rekonstruovaná má být část dálnice začínající u Mirošovic (23. km), tedy tam, co končí šestipruhový úsek, a končící u Kývalky (182. km). Tedy nějakých 159 kilometrů dálnice. To vše v několika etapách, rozdělených do 10 let.

Trocha porovnání

Nad posledním uvedeným číslem rozumu nezbývá, než aby zůstal tiše stát. Jednoduchým výpočtem se dojde k průměrným 15 až 16 opraveným kilometrům dálnice ročně. Celé to, slovy klasika, připomíná mnoho povyku pro nic. Podívejme se třeba do takového Slovinska. Můžeme stokrát žehrat na jejich "známkovou politiku", nicméně faktem zůstává, že za posledních deset let tam postavili dálnice a rychlostní silnice nejméně dvojnásobné délky. To vše na zelené louce, včetně mnoha mostů a tunelů. A včetně rekordmanů ve své kategorii (pro zajímavost: viadukt Črni Kal je dlouhý 1065 m a s 95 m je druhou nejvyšší stavbou v zemi, dálniční tunel Trojane má délku bezmála tři kilometry; na trase jsou další 4 stavby, jejichž délka přesahuje 1 km).

V České republice se proti tomu bude stejnou dobu rekonstruovat dálnice, jejíž profil a hlavní stavby, zdaleka nedosahující slovinských parametrů, dávno stojí, dálnice se pouze o metr a půl rozšíří. Tedy bez sice diskutovaného, ale nakonec zamítnutého rozšíření o jeden pruh v každém směru. Toto řešení je velmi krátkozraké. Nejen že nepohlíží do budoucna, ono ignoruje i nynější všeobecně známý fakt, že stačí i drobný ťukanec a dálnice D1 se na nějaký čas zastaví.

O nákladech a poplatcích

Rekonstrukce má být v této podobě provedena za celkem sympatickou částku 20 miliard korun, přičemž rozšíření by přišlo na miliard padesát. Když už to tedy máme naplánované na oněch deset let, troufám si tvrdit, že náš stát vyhodí ročně více než ony tři miliardy korun. Vyčkejme však konce a porovnejme tyto plánované peníze se skutečně vynaloženou sumou. V českých podmínkách je podobná ostražitost více než na místě.

Snad ještě více než penězi bude toto vše vykoupeno především trpělivostí řidičů. Pravděpodobnost vzniku kolon hraničí s jistotou. Otázkou zůstává, jestli bude i během rekonstrukce povinná na tomto staveništi dálniční známka. Ono je doslova hanebné ji vyžadovat i na komunikaci současné, neboť ta svou kvalitou dálnici připomíná jen vzdáleně. Povinnost vylepit na D1 známku měl stát zrušit už před několika lety. Vím, bylo by to spíše symbolické - málokdo totiž, včetně mě, potřebuje známku jen na této trase. Pokud cestuje mezi Prahou a Plzní a známku tak jako tak má, pranic mu nepomůže, že zrovna cestou do Brna by ji mít nemusel. Ale mohli bychom získat pocit, že se k nám stát chová aspoň trochu férověji. Je mi však jasné, že podobné úvahy zůstanou ve stadiu utopie.

Co zbývá

Rekonstrukce dálnice D1 je potřebná, o tom není sporu. I když nebude provedena šestipruhová varianta, mít i jen čtyři opravené pruhy je lepší než současný tristní stav. Hlavní problém, se kterým se rekonstrukce musí potýkat, je neexistence alternativní, tedy severní trasy z Prahy směrem na Olomouc a Ostravu. Vám, kteří budete potřebovat déjedničku v příštích deseti letech pravidelně, přeju pevné nervy. Nečeká vás nic jiného, než přecpané úseky staveniště střídané s méně ucpanými úseky současného tankodromu. A my ostatní, co ji užíváme příležitostně, si najdeme náhradní trasy. Ušetříme tím jednak nervy vlastní, a navíc by mohlo alespoň v létě jezdit mezi Prahou a Brnem o něco méně aut.