Podzimní miniatura (3.)

Ačkoliv moje cestovatelské deníky už drahnou dobu překračují rámec ryze letního vyprávění, letošní rok je v tomhle ohledu přece jen trochu výjimečný. Plánované to nebylo, ale to už tak bývá. Tak letos popáté - a určitě naposledy.

3. kapitola: Den na hranicích (27. října 2022)

Podstata miniatury spočívá v jejích malých rozměrech. Chápeme-li ji zároveň i jako zmenšeninu většího útvaru, pak by i na svém malém prostoru měla zachovávat jeho podstatné znaky. Tudíž i během téhle krátké cesty zažiju stěhování. A zůstanu věren i dalším tradicím: teď se třeba dozvíte pár novinek. 

Ač se zářím měla skončit, platí v Maďarsku stále regulovaná cena benzínu a nafty pro auta s domácí registrační značkou. Cizinec si připlatí víc než u nás - litr nafty kupuji za 859 forintů, což je v aktuálním přepočtu 50 korun a 68 haléřů. Jedna novinka tu je: nemůžete natankovat víc než 50 litrů naráz. Jde o omezení spíš symbolické, ale je to další progrese. Ještě chvíli, a pohonné hmoty budou v Maďarsku na příděl.

Když je zmínka o registračních značkách - u nich nastala podstatná změna. Dosavadní číselná řada, sestávající z tří písmen a tří číslic, byla totiž vyčerpána. Navíc vynechali tisíc značek začínajících písmeny SEX, asi to někomu přišlo nevhodné. Hra s hledáním vtipných trojic písmen tedy končí. Zatím jen zvolna - samozřejmě, že všechny staré značky takříkajíc dojezdí. Od léta se vydávají nové, s písmem stejného typu, jaký známe třeba z Německa. A je to zatím trochu jednotvárné - těžko totiž potkáte někoho, kdo by měl na počátku jinou dvojici písmen než AA.

Co se toho stěhování týče, když nejde zůstat u Jánose, uvažoval jsem nejprve o přesunu někam o ulici dál. Rozhodně by to nebylo proti zásadám miniatury, navíc bych tak stanovil rekord, který bych už překonával jen velmi těžko. Ale tyhle úvahy vzaly brzy za své. Zkoušel jsem namátkou další tři ubytování v Büku, mezi nimi dokonce jedno, kde jsem už před pár lety bydlel, ale všechno marné. Nejen Bük je beznadějně plný. Takže mu protentokrát mohu poděkovat za pohostinnost a příslib dalšího pěkného dne, a kolem půl desáté se rozloučit. 

Mám dnes dva cíle. Lázně v Szentgotthárdu, od Büku vzdálené asi 85 kilometrů, jsou na cestě dříve. Ale na pěší výlet by byl vhodnější čas, kdy přece jen ještě nebude takové horko (ano, i v těchto relacích se dá uvažovat na konci října). A tak obracím pořadí, Szentgotthárd prozatím jen projedu a pokračuji do Rakouska. Hranici přejíždím deset minut před jedenáctou u obce Mogersdorf. 

Po nějakých 20 kilometrech se dostávám na docela zajímavou cestu. Zaklesnuta mezi dva vysoké břehy vede přímo po hranici mezi Rakouskem a Slovinskem.

Dá se po ní ujet sotva čtvrt kilometru, jen k blízké restauraci. Ta má dnes zavřeno, takže parkování pouze pro zákazníky neřeším.

Cedule naproti restauraci praví, že na rakousko-maďarsko-slovinské trojmezí je to odtud 2300 metrů. Čeká mě tedy příjemná procházka v příjemném počasí - půl hodiny před polednem je jasno a zatím 18 stupňů.

Budeme-li chtít být přesní, každý z těch tří nápisů ve třech jazycích říká trochu něco jiného. Německý výraz "Dreiländereck" se do češtiny skutečně překládá jako "trojmezí". Maďarsky by se totéž řeklo slovem "hármashatár", zatímco na ceduli je napsáno "trojmezní kámen" (navíc je tam to "kő"). A "Tromejnik" je slovinský název užívaný právě a pouze jen pro toto trojmezí (které se jinak obecně řekne "tromeja"), někdy také pro 376 metrů vysoký kopec, na jehož vrcholu se bod styku trojích hranic nachází. Proto je v každém případě na místě velké T. 

Už více než měsíc vládne přírodě podzim. V tyhle dny to ale vypadá, jako by léto ještě tak úplně nevzdalo svůj letošní boj, který nakonec stejně prohrát musí, aby se zas napřesrok vynořilo v plné síle. Jasně modrá obloha a slunce v očích je přesně to, co dokáže dobít baterky. Navíc to slunce opravdu hřeje. 

Stále mám po pravé ruce Slovinsko, po levé Rakousko. Hranice prochází středem cesty, a vyznačena je nepřímo. Takže můžete být v klidu, uprostřed cesty nejsou hraniční kameny, o které byste mohli zakopávat. Jsou pěkně po stranách, a vždy je na nich napsáno, v jaké vzdálenosti od kamene se hranice nachází - a ještě tím směrem ukazuje šipka. Pro tyto údaje však musím cestou k trojmezí otočit svůj zrak zpět, neboť z mého pohledu jsou na odvrácené straně kamenů. Čili ty státy jsou na téhle fotce obráceně. 

Jelikož každá strana cesty patří jinému státu, můžete se setkat s kuriózní situací. Zatímco na slovinské polovině je cesta označena jako stezka pro cyklisty, na rakouské se dozvíte, že jde o cestu lesní (což je tedy objev), a druhá cedule vám slovně zakazuje jednak jízdu na koni, a pak také na kole. Skutečně je tam napsáno "Reiten und Radfahren verboten".

Odtud to asi nepřečtete, a tak přidávám detail. Jak to řeší v praxi, opravdu netuším. Nebo možná ano, cyklistu jsem tu totiž nepotkal ani jediného.  

Cestu si jinak krátím sledováním dvojic hraničních kamenů. Každá z nich je očíslovaná. Jelikož tato čísla klesají, brzy mi dojde, že nula bude patrně na tom trojmezí.

U dvojice číslo 8 se cesta točí doleva a chvíli prudce klesá. Teď je to samozřejmě v pohodě, ale za podmínek méně příznivých si právě tady umím představit kritické místo celé trasy.

Kameny jsou poměrně hustě za sebou. Dopočítám se až k jedničce, ale v samém finále je tu pro turisty připravena malá taškařice. Mezi číslo 1 a trojmezí vložili ještě několik znaků mezilehlých, samotné trojmezí navíc leží na kopci, jehož výška hravě předčí ten kousek cesty, který klesal.

V cíli jsem ve čtvrt na jednu. Trojmezí samozřejmě minout nelze, kromě výrazného kamene jsou tu i vlajky všech tří zemí. Pro zajímavost, nejbližší bod České republiky leží odtud vzdušnou čarou 204 kilometrů, a shodou okolností jde o trojmezí s Rakouskem a Slovenskem na soutoku Moravy a Dyje.

Trojmezní kámen tu stojí od roku 1924. Většina změn, kterých se za to století dočkal, byla v rohu dnes slovinském. Postupně se v něm vystřídaly Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pak v různých formách Jugoslávie, konečně po jejím rozpadu byl na kámen osazen státní znak slovinský. To vše byly změny nutné, které odrážely skutečný stav věcí. Ovšem osázení obrubníku kamene žlutými bruselskými hvězdami je nápad hodný génia.

Na kameni najdete dvě data: 10. září 1919 byla uzavřena Saintgermainská mírová smlouva, která stanovila hranice Rakouska, 4. červen 1920 je datem podpisu Trianonské smlouvy, jež určila hranice Maďarska. Jugoslávie pak v podstatě obsadila to, co zbylo. Proto také jsou na slovinské straně kamene data obě. 

Ještě jednou věcí je toto trojmezí významné. Je totiž zároveň nejzápadnějším bodem Maďarska. 

A můžete dělat, co chcete - zkusit kámen obejmout rukama (což je samo o sobě úkol nesplnitelný, nemáte-li dispozice Saxany), postavit se k němu z maďarské strany co nejblíž a třeba se o něj i opřít, onoho nejzápadnějšího bodu stejně nedosáhnete. Pokud byste tak přece jen chtěli učinit, znamenalo by to vylézt na vrchol 215 centimetrů vysokého komolého jehlanu.

Každá z těch tří zemí, jež se zde dotýkají, na turisty nějak myslela. Můžete si vybrat, jestli se posadíte za stolek v Maďarsku, ve Slovinsku nebo v Rakousku. Nejpřívětivější může být roh slovinský. Je tu malý turistický domek pro případ, že by třeba pršelo, nebo že byste si chtěli prostě jen v klidu odpočinout. Uvnitř k tomu účelu najdete stolek s lavicemi, a abyste případně nemuseli ven do nečasu, je tu dokonce i odpadkový koš.

Příchod po rakousko-slovinské hranici jsme společně sledovali dost podrobně. Takto trojmezí uvidíte, přijdete-li po hranici rakousko-maďarské,...

... toto je pohled na trojmezí z hranice maďarsko-slovinské. Kdo přijde tudy, musí těsně před cílem zdolat terénní zlom. 

Zdržím se tu nakonec asi tři čtvrtě hodiny. Cesta zpět utíká o hodně rychleji: jednak je to z kopce (tedy až na ten kousek u osmičky), a pak také už nic nefotím. Tedy skoro nic. Ono to prostě občas zláká. .

U auta jsem za 27 minut. Do Maďarska se vracím stejnou cestou, kterou jsem odjel.

Město Szentgotthárd, slovinskou menšinou nazývané Monošter, leží přímo na hranici s Rakouskem, a je jediným z historického Zámuří, které zůstalo po první světové válce součástí Maďarska. Historii a pamětihodnosti si nechávám na příště. Po druhé hodině parkuji před místními lázněmi. Je skoro jasno a teploměr opět vystoupal na 23 stupňů.

Vstupné je 3900 forintů (asi 230 korun) na celý den. Nabízejí mi i dvouhodinové, ale to mi připadá málo. V dalším ubytování jsem totiž odložil svůj příjezdu na dobu mezi 18. a 19. hodinou, takže se mohu v pohodě zdržet nějaké tři a půl hodiny.   

Lázně ve stylu snad tropickém nabízejí hlavní bazén s termální vodou, a pak také bazén plavecký. Jenže tady je striktně vyžadováno plavat v dráze sem a tam. Plavčíci jsou celkem nekompromisní, záhy rozeženou i tu trojici, kterou vidíte odpočívat u pravého okraje. Počet uživatelů bazénu se tak postupně limitně blíží nule.

Naštěstí pro nás, kterým tenhle styl příliš nevyhovuje, je tu malý bazén, v němž se dá plavat směry libovolnými, a hlavně poflakovat. Super nápad.

Do zdejší restaurace jen nakouknu. Smaženého bylo včera dost, na něco podobného a opět s hranolky chuť opravdu nemám. Jídlo tedy odkládám, vyřeším ho nejspíše večer v novém ubytování. 

Když o půl šesté odcházím z lázní, je teplota pořád ještě na dvacítce. Krátce na to projíždím potřetí stejným hraničním přechodem, tentokrát už za šera.

A jak slunce mizí za obzorem, padá i teplota. Když po šesté překračuji hranici Slovinska, jsme na čtrnácti.

Skutečná hranice je od budovy celnice vzdálena asi 150 metrů, takže musím ještě kousek popojet.

Do cíle mi zbývá sotva deset minut jízdy, ale navigace si se mnou stihne v samém závěru trochu pohrát. Prostě opět vymyslí silnici, která neexistuje. Otáčím se už skoro za tmy a v podstatě v polích, naštěstí to neznamená větší komplikaci než asi kilometr navíc - a 33 nebo 34, to máte vlastně jedno. Vracím se do vsi zvané Sveti Jurij, a jak zjišťuji, cíl jsem měl v podstatě na dohled, stačilo jen si všimnout. Tma mě snad omlouvá.

Penzión Kuzmič, ve kterém mám rezervaci na příští dvě noci, zvenku nevypadá nijak zvláštně, ale vnitřek je mnohem upravenější a pokoj plně vyhovuje jak vybavením, tak čistotou.

Horší je to s večeří. Restaurace v penziónu večer nefunguje, jiná prý ve vsi není, takže musím k blízké benzínce. Výběr je prachbídný, chybí v něm dokonce i obligátní bageta. Co se dá dělat, dnešek jsem v tomhle ohledu trochu prokaučoval. Naštěstí mají aspoň průměrný výběr nápojů, takže úplná krize mě nečeká. Večer strávím o sušenkách, v podstatě jde jen o přežití do rána.