Podzimní miniatura (2.)

Ačkoliv moje cestovatelské deníky už drahnou dobu překračují rámec ryze letního vyprávění, letošní rok je v tomhle ohledu přece jen trochu výjimečný. Plánované to nebylo, ale to už tak bývá. Tak letos popáté - a určitě naposledy.

2. kapitola: Jižní Őrvidék (26. října 2022)

Skoro to vypadá, že včerejšek byl jen tak na ukázku. Ráno je 10 stupňů, což by ještě tak hrozné nebylo, ale k tomu zataženo a mlhavo. Vyjíždím po snídani v devět, program nepočká.

Známku jsem si samozřejmě nekupoval na pár kilometrů dálnice za Šoproní. Více se hodí dnes, dva úseky si o něco zkrátím. Ten druhý je sice jen v polovičním profilu dálnice, ale známku na něm stejně mít musíte.

Okolo půl jedenácté jsem ve městě zvaném Őriszentpéter, s počtem obyvatel čítajícím čtvrtdruhého tisíce. Nelekejte se, název není tak složitý, jak vypadá. Základem je svatý Petr, a ta úvodní část odkazuje na Őrvidék - kraj na západním konci Maďarska, v němž hlavním úkolem všech bylo střežit zemi. Větší část této oblasti je dnes součástí Rakouska, současná maďarština dokonce Őrvidék ztotožňuje se zemí Burgenland. Ale Trianon nectil ani hranice žup, tím méně pak historické oblasti. Tenhle kout Maďarska k historickému Őrvidéku počítat můžeme docela jistě, důkazem je i 440 kilometrů čtverečních národního parku, jenž nese název Őrségi Nemzeti Park a jehož sídlo je právě v Őriszentpéteru. Takže ten Petr je nejen svatý, ale i strážní, dalo by se doslova přeložit. Město samotné vynechávám, jedu rovnou na jeho severozápadní okraj.

Jako první potkávám dřevěnou sochu krále, stojící pod přístřeškem vedle přístupové cesty. Vlastně nikde (to znamená jak na místě samém, tak v dostupných zdrojích) není uvedeno, který konkrétní král by to měl být, určitá podoba s často zobrazovaným prvním maďarským králem Sv. Štěpánem I. by tu být mohla. Jisté je jen to, že socha vznikla někdy po roce 2000.

Tím hlavním na tomto místě je ovšem Apoštolský kostel Sv. Petra. Maďarsky je nazýván Szent Péter apostol templom. Nebo taky Arpád-kori templom, což se do češtiny dá přeložit jako "kostel z doby Arpádovců".

Byl postaven v roce 1230 (nebo tomuto roku velmi blízko) v románském slohu jako jednoduchá jednolodní stavba. Přestavován občas byl, ale k zásadnímu rozšíření nikdy nedošlo.

Ve 14. nebo 15. století přišel při jedné takové přestavbě o baldachýn kolem vstupních dveří. Důvod jeho odstranění neznáme, tehdejší zedníci každopádně odvedli svou práci prachmizerně. Stopy baldachýnu jsou patrné dodnes.

Od 16. století se kostel bránil tureckým nájezdům. V té době byl opevněn, byla zde vojenská posádka čítající několik desítek mužů. Nakonec byl v roce 1664 dobyt a následně pobořen. Na zásadní obnovu, ctící jeho historickou podobu, si musel počkat až do roku 1929.

Kostel sv. Petra je jeden z mála maďarských svatostánků, které si můžete prohlédnout i zevnitř. Sice za poplatek, ale 400 forintů je sumou nepatrnou (v přepočtu to není ani celých 24 korun). Vstupné se platí v sakristii, která v době mimo mše slouží ke vstupu do kostela.

Jak je to u kostelů z těchto časů obvyklé, interiér působí velmi skromně. Zařízení je novodobé, pochází z přelomu 70. a 80. let 20. století. Starší je obraz sv. Petra nad oltářem, namalovaný v roce 1801. Na emporu se dá dostat po venkovním schodišti, nikdo se však netváří, že by chtěl odemknout patřičné dveře. 

Až na několik fragmentů vzaly dávno za své fresky, jež zdobily vnitřní stěny kostela. Zachovala se však většina nápisů - maďarsky psaných biblických citátů, jež pocházejí ze 17. století. 

Oblast jižního Őrvidéku už z podstaty věci leží v maďarském pohraničí, nesousedí ovšem s Rakouskem, ale se slovinským Zámuřím (slovinsky Prekmurje, maďarsky Muravidék), jež je logickým pokračováním rakouské spolkové země Burgenland. Přes historickou spřízněnost prostřednictvím habsburské monarchie bylo Zámuří díky převaze slovinského obyvatelstva vždy vnímáno jako region oddělený od okolí. Dnešní státní hranice vznikly před více než sto lety uměle, bez respektování vazeb historických, hospodářských a často ani národnostních. Národní park Őrség je - s výjimkou města Šoproň a několika malých obcí - jedinou oblastí historického Őrvidéku, která po první světové válce zůstala součástí Maďarska. 

Mezi jedenáctou a půl dvanáctou přejíždím pár kilometrů do sousední obce Nagyrákos ([naďrákoš]). Malá obec s 250 obyvateli získala prý svůj název podle množství raků ve zdejším potoce. Buď jak buď, pojmenování tohoto korýše skutečně v maďarštině zní "rák" a bylo převzato od okolních Slovanů. Mimo to, že se tu narodil Zsolt z restaurace Fehérló, nabízí Nagyrákos i pár dalších zajímavostí, včetně jednoho drobného maďarského rekordu. Otevřenou restauraci bohužel nikoliv.

Také zdejší gotický Kostel sv. Karla Boromejského ze 14. století je věren maďarským zvykům, a je tedy zamčený.

Slábnoucí mlha a místy nesměle se protrhávající oblačnost je důvod k mírnému optimismu. Sejdu tedy zpátky do vsi, to nejdůležitější je u hlavní silnice - a vše víceméně na jednom místě. Venkovský dům (tájház) z konce 19. století s doškovou střechou je uváděn jako ukázka lidové architektury. Ve skutečnosti vznikl z obecních prostředků, když chtěli nagyrákoští poskytnout příbytek místnímu kovářovi, jehož služeb často využívali. K domu sice ukazuje šipka,...

... jelikož však dům stojí těsně vedle hlavní silnice procházející Nagyrákosem, nutně jej zaregistrujete už při příjezdu. 

Uvnitř je stálá expozice nějakého místního malíře, ale s přístupností je na tom mimo sezónu podobně jako většina kostelů. Aby mi dům otevřeli, musel bych být předem ohlášená skupina. Z toho bohužel neplňuji nic. 

Stejně tak je zavřena kovářská dílna - s výjimkou té části, kde jou veřejné toalety.

Tady bych se rád na chvíli zastavil - při návštěvě samotné nejprve funkčně, nyní na tomto místě alespoň myšlenkově. Prostor za vstupními dveřmi nijak přepychově nevypadá, samotné rozlišení je velmi improvizované, a vzhledem k absenci piktogramů se neobejdete bez základní znalosti (páni vchází vždy do dveří označených "férfi", na dámy zbývá "női"), ale uvnitř je vše zdarma, čisté a s vodou nejen tekoucí, ale i teplou. 

I kovář, v obci zjevně vážený, byl alespoň částečně živ z toho, co si sám vypěstoval.. Vše, co mohl potřebovat ke své činnosti hospodářské, ukrývá poslední stavení. 

V blízkém rohu, jež spolu svírají silnice a řeka Zala, je pomník občanům odvlečeným v 50. letech do pracovních táborů. Jak už v Maďarsku bývá zvykem, je tu jejich seznam, který v této nevelké obci čítá přesně 32 jmen.

Přes ulici pak je pomník věnovaný obětem první světové války, vybudovaný obcí v roce 1924.

Ten nenápadný domek za pomníkem je obecní úřad. Můžu ho nabídnou i zblízka, ale nic moc nového neuvidíte. 

Slibioval jsem rekord, přesněji malý rekord, a nezapomněl jsem. V Nagyrákosi najdete významnou stavbu rázu dopravního, a sice železniční viadukt (Nagyrákosi völgyhíd) o délce 1399 metrů, vybudovaný na přelomu tisíciletí. Jedná se o nejdelší železniční most v Maďarsku, mezi všemi maďarskými mosty je v pořadí pátý. Cesta pod viaduktem vede částečně v trase někdejší železnice, na níž byl provoz ukončen v říjnu 1980. 

Z důvodů především časových vynechávám plánované město Zalalövő a hledám něco, kde by bylo možné dát si něco k obědu. Otevřenou restauraci nacházím náhodně ve vsi Hegyhátszentjakab. Pokud se tedy restaurací dá nazývat na pohled chatrná budova, která by se dobře vyjímala jako přístřešek na nějakém hřišti.

Je to prostě taková pátá cenová bez větráku, ale oběd prý mají. Tak tedy usedám. Židli měním, ta vybraná na první pokus se mi nelíbí vůbec. Netuším, kdo na ní seděl, a už vůbec nechci vědět, co na ní prováděl. Alespoň stůl vypadá čistě.

Na lístku je pár položek, vesměs smažených, ke všemu jako příloha hranolky. Snad kromě polévky, kterou raději vynechám, neboť mi není jasný její původ ani složení, a obsluha byla tak rychlá, že jsem ji nestihl zadat do překladače. Z nedostatku jiného výběru nakonec volím Cordon bleu.

Zbývá dojet k Vadása tó. Ze vsi je to jen několik minut cesty. Lovecké jezero, jak se dá název přeložit, je umělou nádrží vybudovanou v roce 1968 k účelům rekreačním a rybolovným. Oběma slouží dodnes. Parkovišť je při jižním konci jezera několik, plno tu rozhodně není, takže si mohu vybrat.

Jezero je dlouhé asi 320 metrů, u hráze má šířku 130 metrů. Budete-li chtít jezero obejít, čeká vás skoro přesně kilometrová procházka. Jak se záhy ukáže, i takový jeden kilometr může zbytek dne ovlivnit zcela zásadně.

Vstup na pláž je zpoplatněn. Samozřejmě jen v létě, teď sem mohu zadarmo. Ale těch 600 forintů, které tu vybírali letos, je také spíše symbolických. Nicméně klid této roční doby, spojený s minimem návštěvníků, má také něco do sebe. 

Hloubka jezera jsou necelé dva metry. Vlastně jsou tu jezera dvě. V tom horním se ale nevykoupete, slouží jako domov kachnám, rybám a další vodní havěti.

Než jezero obejdu, dojde k zajímavému úkazu, k takovému malému zázraku. Mraky se začnou protrhávat a zasvítí slunce. Aspoň místy dostává obloha včerejší barvy. 

Teplota okamžitě letí vzhůru, odkládám, co se dá. Vše se událo během nějakých dvaceti minut. 

Při mém odchodu z auta teploměr ukazoval třináct stupňů, při návratu to bylo devatenáct. A to ještě není všechno, na tu dvacítku se nakonec dostaneme. To už ale sedím v autě a mířím do Sárváru. Musím toho počasí využít. Za tu hodinu se zase trochu zatáhne, ale teplo vydrží. .

V Sárváru si opět musím počkat, tentokrát na 16. hodinu. Nemá cenu se nikam tlačit. S úderem celé se fronta dá do pohybu, pryč je za pár minut. Až pak vstávám a jdu si koupit svůj lístek. 

Vstupné je mnohem nižší než v Büku, navíc tu za těch 2990 forintů mohu být až do devíti. V mém případě za rovné tři tisícovky, neboť jim v kase došly desetiforintové mince. Nabízejí možnost platit kartou, ale ten drobák jim s klidem věnuji.

Také Sárvár funguje v tomtéž rozsahu jako v únoru. Poslední léta se mi zdá být tak nějak povšechně kulturnějším než Bük, byť jemu jeho pověst nejkoncentrovanější a nejsmrdutější maďarské termální vody vzít nemůže. Ale Sárvár je levnější, v každou roční dobu večer podstatně déle otevřený, s lepší jídelnou i cenami. A s občerstvením všeho druhu když ne na každém, tak přinejmenším na vícero rozích. 

Vlastně jediné, co by se dalo Sárváru trochu vytknout, je podzemí se skříňkami. Vždy tu byly, ale trochu to tu zahustili, takže místa mezi skříňkami opravdu moc není. Vidět je jen část, zbylé barvy si domyslete.

Do devíti tu nevydržím. Slíbil jsem Anett, že k Fehérló dorazím mezi sedmou a osmou. Tmu v sárvárských lázních ovšem v pohodě stíhám, a pořád za příjemné teploty, v níž se dá venku procházet jen v plavkách.

Po příjezdu do Büku se trochu zapovídám s Jánosem. Tak pěkné počasí na konci října prý dlouho nepamatuje. Pochopitelně z toho má radost, neboť dnes skoro prázdný dům se mu zítra zaplní doslova k prasknutí. Až tak, že musím odjet, jak už víme. Ale moji krajané budou aspoň na Bük vzpomínat v dobrém.

Dojít k Fehérló stíhám těsně po smluveném časovém rozmezí, ale je to úplně jedno. Včera tu bylo poloprázdno, dnes je narváno. Sednu si vlastně jen díky tomu, že někdo zrovna odchází. Jídelní lístek je skoro zbytečný, dosavadní návštěvníci totiž zdlábli, co se dalo. První česká vlna patrně už dorazila. A tak musím vzít zavděk druhým řízkem.

Pro jednou to nějak dám. Aperol Spritz naštěstí mají. A pak už se loučím. Bylo to sice tentokrát krátké, ale jsem rád i za to.