Podzimní miniatura (1.)

Ačkoliv moje cestovatelské deníky už drahnou dobu překračují rámec ryze letního vyprávění, letošní rok je v tomhle ohledu přece jen trochu výjimečný. Plánované to nebylo, ale to už tak bývá. Tak letos popáté - a určitě naposledy.

1. kapitola: Nejkratší cestou do Büku (25. října 2022)

Prostě ne. Nerozloučím se takhle neukončeně. Poslední říjnový týden sice nesliboval bůhvíco, ale výsledek nakonec předčil očekávání. Ovšem to bych předbíhal. Po měsíci covidovém a třech týdnech pracovních jedu do Maďarska, které mi na přelomu srpna a září dopřáno nebylo. Termín mi připadal bezproblémový, aspoň co se týká rezervace. Ale chyba lávky. Státní svátek spolu s jedním dnem prázdnin nahnal Čechy do Büku, a patrně nejen tam. Od čtvrtka 27. října má prostě János plno. Beru zavděk i těmi dvěma dny a trochu si nadávám, že jsem se mu neozval dřív. Zbylé dny nakonec nějak vyřeším. Ale to bych taky předbíhal. Pojďme jako vždy hezky od začátku. 

Vyjíždím v půl šesté ráno. Tma všude, mlha místy - co bych taky od konce října chtěl. Příroda vše řeší podle svých zaběhnutých pravidel. Tma zmizí, ovšem u mlhy se to tak snadno odhadnout nedá. 

Před osmou hodinou stavím, jako už tradičně, v Českých Budějovicích. Je už s tím spojena určitá víra, že pak všechno na cestě dobře dopadne. 

Na venkovní sezení to rozhodně není. Ale během té půlhodiny nakonec mizí i mlha, a tak to vypadá na docela pěkný den. Jedu dál.

Ještě v Budějovicích ovšem nadlouho opouštím trasu, jež by se dala nazývat tradiční. Od té benzínky sice ještě vyrazím obvyklým směrem, ale záhy dojedu kolonu. Po několika minutách stání mrknu na mapu v navigaci. Netuším, co se přede mnou děje, ale podstatné se dozvím. Kolona je dlouhá mezi 5 a 10 kilometry. Obracím.

Dále tedy pokračuji přes Trhové Sviny a Nové Hrady. Aktuální počasí je sice příjemné, ale v tomhle kraji zjevně nedávno sprchlo. Od lesknoucí se silnice, která chvílemi směřuje skoro přesně na východ, se odráží slunce, což není na oči nic příjemného.

Kolem půl desáté přejíždím kousek za Novými Hrady do Rakouska. A proti slunci mám i budovu bývalé celnice, stojící asi pětašedesát metrů ještě na českém území. 

Auto na tu chvilku odstavím ještě o kousek dříve, takže do Rakouska dojdu nejdřív pěšky, a na metry je to asi tak dvakrát tolik. Slunce už tu nemám za co schovat, ale snad i z té fotky bude znát, že opravdu hřeje. 

Přímo na hranici je historický mezník, pocházející z dob císařských. Nevím, jak tehdy hranice mezi zeměmi vyměřovali, v rámci monarchie na tom koneckonců až tak moc nesešlo. Každopádně současná hranice je o nějakých dvacet centimetrů vedle. Z toho plyne, že ten kámen stojí také ještě v České republice.

Dozvíte se z něj spoustu užitečných informací, třeba název nejbližší rakouské obce Pyhrabruck, a také že 35 kilometrů je to odtud do Zwettlu, jemuž u nás říkáme Světlá. Ne snad proto, že by šlo o překlad názvu, roli tu sehrává jistá grafická i zvuková podobnost obou slov.

Touhle trasou jedu poprvé, a měla by to být vůbec nejkratší varianta, jak se dostat do Büku. Zdánlivě se to vleče, často se musí přes vsi padesátkou. Je to ale taková nenápadná zkratka. Když se dostanu před jedenáctou na dálnici A1 (a tím zpět na obvyklou trasu), zbývá mi jen 25 kilometrů k odbočce na dálnici číslo 21, jež z jihu objíždí Vídeň.

Hlavní město míjím kolem poledne, a v půl jedné jsem na hranici s Maďarskem. Průjezd Rakouskem tak trval sotva tři hodiny, což stojí za uvažování minimálně jako příjemná změna, zvlášť při častějších cestách - asi tak častých, jak je podnikám já.  

Do Büku je to z hranice nějakých 55 kilometrů, ale malinko si to v samém závěru prodloužím. Samozřejmě nedopatřením. V Šoproni si totiž koupím dálniční známku, a tak mohu vyzkoušet i krátký úsek nové dálnice, poprvé směrem do Maďarska. Úsek až příliš krátký - snad k tomu přispěl i neznámý terén, stačilo se jen zamyslet, a ten správný výjezd míjím. Cestu tak mám delší asi o 10 kilometrů. 

Těch zajížděk a návratů bylo několik, takže skutečnou délku trasy jen odhaduji. Asi by to šlo stlačit na nějakých 450 kilometrů. I přes to závěrečné zdržení jsem v Büku ve dvě. Stíhám ještě rychlý nákup, a pak už jsem v cíli. 

Na teploměru je úžasných 23°C, což rozhodne: jen se ubytuji, zaplatím Jánosovi a jedu do lázní. Chvíli přemýšlím i nad Sárvárem, kde je otevřeno až do devíti, ale nakonec si říkám, že to do těch šesti v Büku postačí. Musím taky stíhat večer u Fehérló. Vlastně na té teplotě mrzí jen jedna věc, totiž že jsem před cestou - samozřejmě pro případ, že by mrzlo - nechal přezout na zimní gumy. 

Do lázní v Büku přicházím šikovně. Od tří je levnější vstupné, což znamená počkat jen pár minut před pokladnou. Ví to dalších asi deset lidí, že systém je v tomhle neoblomný, a třeba vteřinu před třetí hodinou by vydal vstupenku za plnou cenu. A vědí to i u pokladny, takže všichni tak nějak čekáme. Systém na pokladní, pokladní na nás a my na třetí hodinu. 

Teplota se na stejné hodnotě drží skoro celé odpoledne, počasí je prakticky letní, a konec října prozradí jen zrzavé listí na stromech. 

Ta šestá hodina je nakonec tak akorát. Po návratu do apartmánu dovybalím věci. K Fehérló jdu před sedmou, už za tmy.

Nic neznámého nezkouším, vybírám si zdejší klasiku. Malá verze pětipatrových kuřecích prsíček je tou správnou volbou.

Po ní následují ještě dvě deci polosuchého Zweigeltu, v souhrnu tedy přesně to, co mi bylo na konci léta upřeno.