Podivné mistrovství světa

Pro českého sportovního diváka, mě z toho nevyjímaje, je mistrovství světa v ledním hokeji jednou z nejvýznamnějších událostí v roce. To letošní, které se poprvé v historii koná ve dvou nesporně hokejových zemích, z nichž jedna titul navíc obhajuje, slibovalo a snad stále ještě slibuje zážitky nějakým způsobem nové. Slibem sice nezarmoutí, mistrovství však provází zatím spíše jedna velká nuda.

Čeho jsme zatím svědky? Hlediště jsou poloprázdná, do možná nejhezčí haly na světě, stockholmského Globenu pro 14.200 diváků, chodí několik stovek lidí. S počty se všelijak kouzlí, například při našem zápase s Norskem odhadovali televizní komentátoři počet diválů na šest set, pořadatelé nicméně vytvořili číslo 3383. Což vzbudilo smích těch několika přítomných hloučků. K deseti tisícům se dostaly návštěvy na zápasy domácích Švédů, ani tady však vyprodáno nebylo.

O něco lépe je na tom Hartwall-areena v Helsinkách. I tady by však člověk čekal návštěvy větší než mezi šesti a sedmi tisíci, pokud jde o zápasy Kanada-USA nebo Kanada-Slovensko. Úvahy o překonání diváckého rekordu jsou takto odkázány někam do oblasti velkohubých nerealit.

Nudná skupina

Jedním z důvodů malého diváckého zájmu může být změna herního systému. Na ten minulý se dalo z mnoha důvodů žehrat, jedno mu ale upřít nelze: systém postupné kvalifikace udržoval neustálé napětí, které mohlo zvedat zájem i o zápasy favoritů s teoreticky slabšími soupeři. Velmi brzy byly odfiltrovány nejslabší týmy, které si pak v relativní tichosti odehrály svou třízápasovou skupinu o udržení. O tu je pochopitelně zájem menší, nicméně loňské mistrovství světa se může pochlubit návštěvami přesahujícími vždy 4000 diváků, na utkání Rakousko-Slovinsko přišlo dokonce 9033 lidí. To jsou čísla, která mohou dnes ve Stockholmu většinou jen tiše závidět (a nezapomenout při tom na fakt, že na Slovensku byly k dispozici haly o výrazně menší divácké kapacitě).

Je to jasné, v té skupině totiž s každým zápasem o něco šlo. Nynější základní skupina je dlouhá, a těžko předjímat, který ze zápasů bude ten pravý o záchranu. Kouzlo přímého souboje zmizelo. Jak jinak si vysvětlit poznámku tuším Davida Pospíšila po záběru na italské fanoušky slavící gól „to byli všichni“. Bylo jich osm nebo deset?

Atraktivnější by měly logicky být boje na druhém pólu tabulky, tedy o čtvrtfinále, ale i tady je na všechno zatím času dost. Týmy mají ještě před sebou po čtyřech zápasech, které mohou o všem podstatném rozhodnout víceméně bez ohledu na dosud odehraná utkání.

Všem účastníkům přibyl jeden zápas v základní skupině. Dřív jich k postupu do čtvrtfinále bylo potřeba odehrát šest, nyní jich bude sedm (ostatně, ty samé počty platí u mužstev, která se budou zachraňovat). S kým bude ten sedmý zápas navíc? Předpokládejme, že v šestičlenné osmifinálové skupině se setkaly stejné silné týmy, které se utkávají letos v základní skupině osmičlenné. Pak tedy přibyl jeden zápas navíc se slabším soupeřem. A těm papírově slabším jedno utkání vzájemné. Přeloženo do řeči čísel: zápasy divácky méně atraktivní. Šest zápasů v předchozím systému bylo navíc zpestřeno nutností vybojovat jeden dílčí postup, tedy nespornou sportovní přidanou hodnotou.

Nepamatuji přenosy z mistrovství světa, kde by se kamera vyhýbala celkovým záběrům do hlediště. Stanou se typickým obrázkem tohoto turnaje prázdné červené sedačky, jež září do záběrů hry, kdy se jim prostě vyhnout nelze?

Problematické čtvrtfinále

Ani od čtvrtfinále není vše stejně jako dosud. Tyto zápasy, pro mnohé znamenající hranici úspěchu a neúspěchu, se totiž odehrají v rámci skupiny. Jednou, a poměrně nedávno, jsme to už zažili. V roce 2008 při mistrovství světa v Kanadě byly čtvrtfinálové boje odehrané stejně, důvodem byla velká vzdálenost mezi pořádajícími městy a tedy ušetření nákladů. Byť tu snad už nehrozí divácký nezájem, sportovně je to špatně. Zkuste si vzpomenout - bylo to divné. Takový systém teoreticky připouští možnost dvou stejných zápasů za sebou. V tom jednom už nemusí o nic jít, a tak bude jen dražším tréninkem na ten ostrý čtvrtfinálový. Systém „uvnitř skupiny“ pak způsobí, stejně jako v Kanadě, že na sebe některá mužstva vůbec nenarazí.

Další úskalí si dovolím demonstrovat na českém týmu. Máme totiž téměř jistotu, že ve čtvrtfinále (pokud se do něj tedy vůbec dostaneme) nás čeká opakovaný souboj s Ruskem nebo Švédskem. Jeden z nich zřejmě skupinu vyhraje. Naše reprezentace může klidně skončit na místě čtvrtém místě, v tom případě půjde na vítěze (Švédsko nebo Rusko). Pokud vybojuje třetí místo, půjde pravděpodobně na poraženého z jejich vzájemného souboje (opět tedy Švédsko nebo Rusko). Pokud se nám podaří Rusy porazit, pouze se možná posuneme nad jeden z těchto celků, ale na výběr bude totéž. Souboj těch „vnitřních“ soupeřů, tedy druhého se třetím, je vůbec po sportovní stránce problematický. Vybojováním druhého místa oproti třetímu totiž účastník nezíská žádnou sportovní hodnotu navíc v podobě výsledkově (tedy dle dosavadního průběhu) lehčího protivníka - čtvrtfináloví soupeři budou stále titíž, jen se v zápisu obrátí jejich pořadí.

Překvapivé výsledky

Nový systém měl eliminovat vliv nečekaných výsledků. Je to pravda, při sedmi zápasech dostává každý účastník mnohem více prostoru pro výbuch v některém ze zápasů. Tímto předem veřejně prezentovaným záměrem byl odbourán jeden z důležitých prvků ryze sportovního napětí. Ale proboha, proč? Do loňska bylo nutné bojovat v podstatě ve dvou sériích po třech utkáních. A vzpomeňte si, jak nesnadno se rodil náš postup do slavného německého finále v roce 2010. Robert Záruba to popsal souslovím „tým na hraně“, které se nakonec stalo i názvem dokumentu o našem vítězství. Češi, po dvou překvapivých prohrách se Švýcarskem a Norskem, prostě pak už neustále museli. Zápas stíhal zápas, důležitý pro vklínění se mezi postupující byl každý z nich. Dnes čekáme dva volné dny mezi pondělním zápasem s Nory a čtvrtečním soubojem s Lotyšskem. Není divu, pokud divák tak trochu ztrácí nit.

A trochu o nás

Když už je řeč o mistrovství světa, nelze pominout českou reprezentaci. Co k tomu říci? Naše výsledky jsou mírně řečeno rozpačité. Relativní spokojenost trenéra Aloise Hadamczika dost kontrastuje s rozpaky televizních sporťáků. Našemu týmu zatím chybí vůdce, který by o přestávce - jednoduše řečeno - seřval celou kabinu. Táhnout to pouze na ledě zatím nestačí. O to se zatím jakžtakž snaží kapitán Tomáš Plekanec a v minulém zápase snad i Aleš Hemský. Plekanec se ale krutě mýlí, pokud tvrdí, že v kabině není co říct. Pokud tam stále ještě vládne pozitivní nálada, je třeba ji nasměrovat správným směrem. Více to nemá smysl rozebírat. Pokud je v týmu nějaký problém, dozvíme se to stejně až po mistrovství, jak už to tak bývá.

Solidní jistotu máme v brance, ať už chytá kterýkoliv z dvou Jakubů, ale pár individualit to nezvládne. Hokej je totiž, jak už bylo miliónkrát napsáno a řečeno, sport kolektivní. K týmovému duchu mohlo přispět vyjádření Petra Nedvěda, že o náladu mezi zápasy má postaráno, neboť má s sebou pětadvacet kámošů. Zatím to byla poslední Nedvědova hvězdná chvilka. Podle mnohých nejvýraznější osobnost nedávno skončeného ligového ročníku je zatím tvrdě konfrontována s mezinárodním hokejem a v týmu patří k nejnevýraznějším. Jedna asistence ve třech zápasech je jistě méně, než by si sám Nedvěd představoval, vidět ho ale není ani „mimo statistiky“. Vzhledem k jeho nesporným zkušenostem by se dalo čekat, že právě on by mohl být tím typem „do kabiny“, ale zatím se nenaplnilo ani to.

Naše obrana se letos zatím musí obejít bez hráčů z NHL, a tamní důraz je to, co nám vzadu chybí snad nejvíc. Jak to bylo řečeno při jednom z televizních přenosů: naši soupeři musí být spokojení, neboť za celou třetinu se s nimi nikdo nesrazí, nikdo je nenapadá... Dosavadní vývoj zámořské play-off zatím moc šancí na posílení obrany nedává. Abych byl spravedlivý, důraz zatím chybí všem. Zápasy s Dánskem a Norskem jsme, při vší úctě k soupeřům, ještě díky vyšší hokejové třídě nějak uválčili. Jenže se ukázalo, že Dánové na tom možná nebudou tak dobře, jak se čekalo (prohra s Itálií), a že Norové chtějí z onoho druhého sledu mířit výš (kromě našeho vzájemného utkání i zápas s Ruskem).

Zápas se špičkovým mužstvem nám nastavil nepříjemné zrcadlo - všude jsme byli o krok později než Švédové, snad kromě nějaké desetiminutovky okolo našeho snížení na 1:2. Jenže i tuto šanci nám musel nabídnout na podnose brankář Viktor Fasth svou hrubkou. A kolik bylo našich šancí? Dvě? Tři? Paradoxně by záchranou mohla být myšlenka, že se jedná pouze o další z projevů Hadamczikova švédského syndromu.

Všichni pořád slibují zlepšení. Ono se to snadno slibuje, když hůře už snad chvílemi být nemůže. Zápas s Nory jsme měli za stavu 3:2 zlomit. Nestalo se. K tomu totiž bylo zapotřebí dát alespoň jeden další gól. S tím máme problémy dva - málo střílíme, šance neproměňujeme. Šest gólů za tři zápasy, z toho jeden prodloužený, dává průměr pod 2 góly na 60 minut (Hemského penaltu, byť je oficiálním gólem do statistik, s dovolením nepočítám). Tak žalostnou bilanci nemá žádný jiný tým aspirující na postup do čtvrtfinále (odmítám srovnání s Finy, jejichž soupeři byli možná papírově srovnatelní, ale kteří odehráli zápasy naplno, všechny vyhráli za tři body, z toho dva s nulou a ony dva góly na zápas již překročili). Při malém důrazu si nedojdeme pro faul, a pokud už se nám šance naskytne, zahodíme ji: přesilovku jsme dosud nevyužili ani jednou. O hokejové kráse, jaká byla k vidění například v zápase Kanada-USA, si můžeme nechat jen zdát.

Jak již bylo řečeno, je spousta času vše zachránit. Stačí k tomu jen maličkost - rozpomenout se na Brno.