Pátý český premiér zemřel

Život (a smrt) někdy přináší paradoxy. Pátý premiér samostatné české republiky, který byl a dodnes je mezi dvanácti muži, kteří tento post zastávali, historicky nejmladším, opustil tento svět jako první z nich.

O mrtvých jen v dobrém, říká se. Přesto, chceme-li si aspoň trochu objektivně vzpomenout na Stanislava Grosse, nelze vynechat i horší stránky jeho osobnosti. Přičemž nechci nijak zlehčovat skutečnost, že smrt takto mladého člověka, mimochodem v mých letech, je přinejmenším předčasná.

Stanislav Gross stál u zrodu obnovené sociální demokracie a brzy se vyšvihl mezi její známé tváře. Jeho strmá cesta vzhůru z pozice zaměstnance drážního depa tak mohla začít. Jakmile se ČSSD dostala k moci, bylo vlastně logické, že Gross zaujal i vládní post. Byl nejen ministrem vnitra, ale i nejpopulárnějším politikem v zemi. Tehdy měl některé mé sympatie - je faktem, že dokázal leckteré věci nazvat pravými jmény. Ač velmi mlád, stal se respektovanou osobností napříč politickými stranami. 

Po prohraných volbách do Evropského parlamentu podal tehdejší premiér Špidla demisi a Stanislav Gross stanul na vrcholu exekutivy. Již tehdy ale existovaly pochybnosti o jeho právnickém titulu. Uvádí se, že jeho diplomová práce měla pouhých 33 stran, práce rigorózní se dokonce vůbec nenašla. Titul však Grossovi zůstal, ačkoliv existovaly i další sporné momenty jeho studia. Jeho součástí byla například zkouška z německého jazyka, přičemž bylo všeobecně známo, že Gross tento jazyk neovládal (dokonce jej ani neuváděl ve svém životopisu). Po pouhých devíti měsících ve funkci pak Grossovi definitivně zlomila vaz známá aféra s křišťálově čistým financováním jeho bytu.

Když už Gross byl jednou právníkem, začal po svém politickém pádu jako právník od píky - stal se koncipientem v advokátní kanceláři. Jeho pozdější pokus o složení advokátských zkoušek byl neúspěšný, o tři čtvrtě roku později zkoušky s odřeným hřbetem zvládl. Tento fakt zapadá do mozaiky pochybností o čistotě či úrovni Grossova právnického vzdělání, stejně jako skutečnost, že ač byl zaměstnancem renomované advokátní kanceláře, není jeho jméno spojováno se žádnou významnou kauzou.

Gross během svého působení ve vysoké politice proslul jako člověk, který zvládl umění vyhnout se odpovědi na jakoukoliv otázku. V pozici premiéra dokonce používal fintu, kdy kolem novinářů procházel s telefonem u ucha, aniž by telefonoval, jen aby nemohl být dotazován. Ale to už je jen komický detail jeho politické kariéry. Do stejné kategorie se řadí i známá kampaň "Myslím to upřímně", které v době jejího vzniku věřil už jen málokdo. Že se stala terčem posměchu voličů jiných stran, kteří na billboardech stěžejní heslo různě doplňovali, to by se ještě dalo pochopit, věci se však tehdy chopila i kontroverzní Čtvrtníčkova parta a nechala po zemi rozvěsit parodie, ve kterých zůstal ústřední motiv zachován, ale Grossova tvář byla nahrazena různými politickými extremisty.

Ještě jednou na sebe Stanislav Gross upozornil, to když dokázal zázračně zbohatnout na akciích firmy Moravia Energo. Ač policejní vyšetřování vyšumělo do ztracena, o čistotě téměř desetinásobného zhodnocení investice, a to během několika málo týdnů, existovaly pochybnosti tehdy i dnes. Gross je sám nakonec víceméně potvrdil, když se po dlouhé době objevil v seriálu věnovaném bývalým českým premiérům. Tehdy také naznačil, že s jeho zdravím to není zrovna valné, učinil i jakousi formální omluvu všem, které zklamal.

Jako celá jeho politika, i toto bylo celkem prázdné gesto. Že by po té omluvě činil nějakou nápravu, toho jsem si nevšiml. Chtěl-li se tedy před smrtí nějak smířit s bývalými voliči a třeba i s vyšší mocností, v kterou prý uvěřil, šanci na to nepochybně měl (nemýlím-li se, ten seriál o expremiérech je zhruba rok starý). Zůstane tak v dějinách jako politik, který nevyužil téměř žádnou šanci, kterou kdy měl. Jak byla rychlá jeho cesta nahoru, o to větší sešup ho čekal směrem dolů, z pozice nejpopulárnějšího politika v zemi. Pravděpodobně až příliš rychle přišel na chuť praktikám, které jsou ve vysoké politice normou, i pocitu vlastní nepostižitelnosti. Ten si přenesl i do svého dalšího života, případ Moravia Energo je toho důkazem. O možném vyprání peněz, získaných ještě za politické kariéry, bylo napsáno dost. Gross se však i tehdy, stejně jako to uměl v dobách své největší slávy, přímému vysvětlení vyhnul. Promarnil pak i zmíněnou poslední šanci na smíření. Bude-li tedy skutečně chybět, jak dnes prohlašuje místopředseda Senátu Škromach, nabízí se nutně otázka, do jaké míry je to jen nutná společenská fráze a do jaké míry toto vyjádření reflektuje skutečný stav nejen ČSSD.