Padesát let Omegy

Na téma „Omega“ jsem už na několika místech českého internetu kdysi cosi psal. Není tedy úplně lehké psát znovu a příliš se neopakovat. Jenže velké jubileum, jehož oslavy právě probíhají, je výzvou se o to aspoň pokusit.

Začátky

Omega patří k nejvýraznějším maďarským rockovým skupinám, není-li vůbec tou nejdůležitější. Vznikla v roce 1962, kdy ji založili klávesista László Benkő a zpěvák a kytarista János Kóbor. Nejprve interpretovala hity západních beatových skupin. Několik z nich (Paint It Black, Bus Stop, I Put A Spell On You, No Milk Today a další) se posléze dostalo na první singly skupiny, z nichž jsou dnes velmi těžko dostupné rarity. V roce 1967 se Omega objevila ve filmu Ezek a fiatalok (Toto jsou mladí lidé), kde v písni Ez az a ház (To je ten dům) doprovodila Zsuzsu Koncz. Byl to sice jediný příspěvek Omegy, ale píseň se pak logicky objevila na soundtracku z filmu, který je dnes považovaný za první maďarské rockové album.

Prvenství si ostatně může Omega připsat více: album Gammapolis představuje nejprodávanější rockové album v Maďarsku, deska Time Robber (anglická verze alba Időrabló) je prý nejvíce prodávaným albem maďarské skupiny v zahraničí, uvádí se milión prodaných kopií. Jako první maďarská skupina si Omega k nahrávání alba přizvala symfonický orchestr. To, že jako první použila jevištní efekty v podobě kouřů, světel, laseru či projekce, už pak snad ani nepřekvapí.

Příjmení Jánose Kóbora znamená česky toulavý. Pro rockového zpěváka nové a ještě neznámé skupiny je to v podstatě jméno jako stvořené. Vystudovaný architekt dal tomuto oboru sbohem hned po závěrečných zkouškách, které složil na Budapešťské technické univerzitě, aby se s kapelou mohl protloukat po klubech v Budapešti i okolí. Omega takto strávila několik prvních let. Toto amatérské období skončilo v roce 1967, kdy přišlo nejen účinkování v již zmíněném filmu, ale též první singl s původními písněmi Omegy. Pro úplnost, šlo o nahrávky Nem új a nap alatt semmi (Nic nového pod sluncem) a  Nem szeretlek (Nemiluji tě). Roky ovlivněné Beatles vyvrcholily vydáním debutového alba Trombitás Frédi és a rettenetes emberek (Trumpeťák Fredy a podivní lidé) v roce 1968. Byla to ve své době deska svým zvukem a náladou nová, ale ne vždy a ne každého ohromí. Snad jen pár singlovek trochu vybočilo a snažilo se zaujmout hitové pozice, jmenoval bych Ha én szél lehetnék (Kdybych mohl být vítr). Jednoznačným favoritem z této desky je však píseň Halott virágok (Mrtvé květy), zvukem trochu připomínající Mamas and Papas.

Zlatá éra

Na počátku této krátké éry se již stabilizovala sestava skupiny, kterou kromě zakládající dvojice tvořili ještě kytarista György Molnár, klávesista Gábor Presser, basista Tamás Mihály a bubeník József Laux. Presser se tehdy stal hlavním autorem hudby, texty obstarávala spisovatelka a básnířka Anna Adamis, Lauxova manželka. Už příští rok došlo na albu 10 000 lépés (10 000 kroků) k výrazné změně zvuku a posunu směrem k hardrocku. Tady vidím zrození klasického soundu Omegy. Je tu i několik pěkných úletů. A jeden drze hned na úvod. Jako Olympic má svou Želvu, Omega má Petrolejku - rozuměj samozřejmě píseň Petróleum lámpa. Hudebně u mě obě evokují podobné pocity, snad za to může i foukačka (mimochodem, hraje na ni László Tolcsvay, později člen Fonográfu a dodnes autor úžasných písní). A text? Ten je naprosto šílený, inspirací mu musel být samotný beatlesácký Walrus. Pro ilustraci aspoň první sloka: „Kényes porcelán, és itt áll a zongorán egy fényes régi lámpa. Talpán zöld betűk: én vagyok a fény, a tűz, hogy láss az éjszakába.“ To velice volně přeloženo znamená asi tolik: „Křehký porcelán, a tady stojí na klavíru zářící stará lampa. Na podrážce zelená písmena: jsem světlo, oheň, abys viděla do noci.“ Po hudební stránce velmi jednoduchá píseň je dodnes hitem, žádný koncert se bez ní neobejde, dokonce je používána jako otvírák. A publikum je dávno naučeno reagovat už na její úvodní rytmické cvičení. Naopak na závěry koncertů je často používána Gyöngyhajú lány (Perlovlasá dívka), kterou zná snad i ten, kdo o skupině jménem Omega v životě neslyšel. Stal jsem se toho ostatně párkrát svědkem. Album střídá nálady jak na běžícím pásu, aby se zase vracelo k zemitému rocku. Nechybí ani nádherná osmiminutová improvizační ztřeštěnost. Je pod ní podepsána dvojice Laux a Presser, která poměrně zakrátko Omegu opustí. Desku doprovodilo televizní zpracování, byť se od playlistu alba mírně odchýlilo a obsahovalo i několik singlových písní. V Maďarsku se však jedná o první počin svého druhu.

Skupina v této sestavě nahrála ještě album Éjszakai országút (Noční dálnice), načež došlo k výrazné personální změně, kterou už jsem zmínil: Presser a Laux z Omegy odešli, aby založili Locomotiv GT, s nimi pochopitelně odchází i Anna Adamis. Omega se tak ocitla ve velmi složité situaci: nejen že musela zaplnit uvolněné hráčské posty, ale bylo potřeba najít i nový autorský tým, neboť autorské příspěvky ostatních členů lze do té doby popsat slovem příležitostné. Obojí se podařilo, počet členů se snížil na pět, když znovuobsazeno bylo pouze místo bubeníka, na které přišel Ferenc Debereczeni. Kóbor odložil doprovodnou kytaru a nadále se věnuje pouze zpěvu. V této sestavě hraje Omega dodnes.

Na rok 1972 bylo plánované další album, jež mělo nést název 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce). Problémy s cenzurou jeho vydání pozdržely až do roku 1998. Do té doby mohla vyjít jen okleštěná verze bez dvou písní. Jednak šlo o titulní skladbu, tou druhou zapovězenou byla Szex-apó (Sexy dědek), o které zlí jazykové tvrdí, že se v ní prý poznal ředitel tehdy monopolního maďarského hudebního vydavatelství Hungarotonu. Ke zbylým nahrávkám byl přimíchaný potlesk a řev publika, čímž vznikl falešný živák Elő Omega (Omega živě). Titulní píseň ale už krátce předtím vyšla na singlu, a tak se mezi lidi přece jen dostala, byť v trochu odlišné verzi.

Některé písně tohoto zakázaného alba se vyslovovaly k personálnímu zemětřesení, jež Omegu předtím postihlo. Zcela jasně je to znát v Hűtlen barátok (Zrádní přátelé) v textu „keresnek, és együtt megtalálják, keresnek tovább“, tedy „hledají, a ať spolu najdou, hledají víc“. Ostatně i úvodní Régvárt kedvesem (Dlouho očekávaná milá) spíš než jakousi tajemnou postavu opěvuje dlouho očekávanou píseň, která konečně přišla. Stejné asociace vzbuzuje i píseň Egy nehéz név után (Po těžkém roce), která v jednom místě hovoří o cestě, která se náhle rozdělila.

Na albu z roku 1973, prostě označeném jen číslicí 5, se vyskytl nový útvar - rocková suita složená z více krátkých částí. Spolu s Omegou se na desce podílel i symfonický orchestr Magyar Állami Hangversenyzenekar. Je to krása, je to dokonalé. Nevím, proč Hungaroton sáhl v případě reedice k poněkud podivnému postupu - desku přejmenoval na Szvit (Suita) a přeházel pořadí písní, do nichž přibyly zvuky, jež na originálu nejsou.

Na hvězdné cestě

Na dalších albech Nem tudom a neved (Neznám tvoje jméno - 1975), Időrabló (Zloděj času - 1977) a Csillagok útján (Na hvězdné cestě - 1978) se hudební styl začal obracet směrem ke space-rocku, v souladu s tím se měnily i kostýmy, do kterých se skupina během koncertů oblékala. Titulní píseň prvně jmenovaného alba je natažená na sedm minut klávesovým sólem, které si stále ještě vkusně pohrává se všemi dostupnými efekty. Ani hard rock ale zkrátka nepřišel. Na desce je zastoupený mimo jiné i jakýmsi krédem v podobě písně Addig élj - spolu s několika následujícími slovy z textu znamená něco ve smyslu „žij tak nadoraz, jak umíš“. Úvod následujího alba Időrabló se vrací k formě sevřené suity, nálada je nefalšovaně floydovská. A byť s jejím opuštěním mírně klesá kvalita zbytku desky, pořád se jedná o výrazný materiál. Vrchol tohoto období představuje album Gammapolis z roku 1979.

Po době tápání zpět ke kořenům?

Další stylový obrat naznačilo v roce 1981 album Az arc (Tvář), Omega ale svou pozornost zaměřila trochu jiným směrem. Zřejmě reakcí na novou vlnu mělo být album označené římskou číslicí XI, ale pokus se moc nepovedl. S dalším albem A Föld árnyékos oldalán (Na odvrácené straně Země) si Omega dala nebývale načas - čekalo se na něj celé čtyři roky. Ani tentokrát se však nic výrazného nekonalo, příští deska Babylon pak byla vyslovený propadák. Přestávky mezi alby byly i nadále delší, než tomu bylo dříve obvyklé.

Omega se jakž takž prokousala devadesátými léty, kdy měli lidé z celého východního bloku docela jiné starosti než poslouchání a nakupování hudby, ale v roce 1999 se na budapešťském Népstadionu konal údajný koncert na rozloučenou. K žádnému konci však nedošlo, byť Omega od té doby vyprodukovala vlastně jen jedno regulérní album. Égi jel (Hvězdné znamení), vydané v roce 2006, je konečně hudebním návratem k hardrocku. Příměs moderních zvuků působí velice vkusně, krátce po úvodním klávesovém intru skladby Meghívás / Fényből született lány (Pozvání / Dívka ze světla zrozená) se do toho opřou kytary a Omega prokáže, že stále ještě umí. Melodie je ostatně silnou zbraní celé desky, hned ve druhé skladbě, vypalovačce Versenyző (Závodník) se opře o chytře vystavěné rytmické záseky. Titulní píseň je překvapivě kompozicí rozvážnou a její text o písni v srdci zrozené trochu rozněžnělý. Kandidátem na hitovou baladu je Aki álomra vár (Ten, kdo čeká na sen).

Omega dnes tak trochu žije z podstaty - o staré příznivce se bát nemusí, a je i trochu s podivem, že v době, kdy je hudební svět zásobovaný elektronickými nesmysly, si její hudba nalézá nové fanoušky i mezi mladými. I na prahu důchodového věku tak pánové Kóbor a spol. mohou myšlenky na případný konec klidně ještě nadlouho odložit k ledu. Padesátka je v jejich případě jen číslo, ale za oslavu jistě stojí. Za týden bych měl být u toho.

Fotografie

Shora: Omega, János Kóbor, László Benkő

autor: Jaroslav Babel, 2009, public domain