Odvrácená strana wagnerovského odkazu

Letošní rok bývá v hudbě označovaný jako wagnerovský. Snad i právem, vzpomenuto bylo 130. výročí Wagnerova úmrtí i 200 let od jeho narození. Teď, když jsou výročí za námi, je možná čas připomenout si i méně úctyhodné rysy Wagnerovy osobnosi. Řeč však zdaleka nebude jen o něm samotném.

Není pochyb o tom, že Richard Wagner byl velkým skladatelem, který v tvorbě hudebního dramatu ovlivnil i svoje současníky. Ani Bedřich Smetana neunikl srovnání s ním, zvláště jeho Dalibor, který byl v době vzniku trochu posměšně překřtěn na „Dalibora Wagnera“. Smetana se tomu bránil seč mohl (k nařčení z cizích prvků, tedy „wagnerismu“, stačila hustá orchestrální sazba nebo neobvyklá harmonie), byť Wagnerův vliv pochopitelně připouštěl (během komponování Libuše dokonce navštívil mnichovská představení Tristana a Isoldy a Valkýry). Opery Richarda Wagnera jsou díla velkolepá a velkorozměrová, v tom lepším slova smyslu až megalomanská, plná majestátních hudebních myšlenek, mnohdy působících až zvukomalebně. Autor je psal na téma středověkých hrdinských eposů, velmi zjednodušeně řečeno zpracovával jakési „staré pověsti germánské“.

Již za svého života byl však Wagner známý svým proklamovaným antisemitismem, čehož nacisté později pochopitelně využili a jeho dílo bylo v těchto temných dobách vykládáno velmi účelově. Přispěl k tomu ostatně i nemalou měrou Wagnerův syn Siegfried, o němž ještě bude řeč. Jak velký byl Wagnerův antisemitismus ve skutečnosti, o tom dodnes nepanuje obecná shoda. Jisté je, že Wagner byl kromě hudby autorem (přiznejme že pochybného) spisku Židovství v hudbě (v originále Das Judenthum in der Musik), kde například formulacemi typu „Židovství samo o sobě je neschopné, jak svým zevnějškem, svou řečí, ale především svým zpěvem, který se odvažuje nazývat uměním“ pozdějším nacistům přímo mluvil z duše. Na druhé straně nelze pominout, že měl Wagner mezi Židy poměrně dost přátel i hudebních spolupracovníků. A snad nejparadoxnější je v této souvislosti fakt, že vyhlášenou wagnerovskou pěvkyní byla Lilly Lehmann, v Německu narozená dcera židovské zpěvačky. A v dalším protikladu k tomu se Wagner na konci svého života rozešel s Friedrichem Nietzschem, jemuž vyčítal právě množství židovských přátel. 

Wagner je známý především jako autor oper, ale napsal i některé další skladby. Šlo jednak o písně, velmi známým dílem je ale též symfonická báseň Siegfriedova idyla, zkomponovaná jako dárek jeho ženě Cosimě. Jejím otcem byl Ferenc Liszt, a na tomto místě se historie též podivně pokroutila. Ústřední motiv Lisztových Preludií byl totiž použit jako znělka protektorátního filmového týdeníku Aktualita. Zpět ale k Siegfriedově idyle. Poprvé byla provedena o vánocích 1870 na schodech Wagnerovy vily. Bezprostředně reagovala na narození syna Siegfrieda, pojmenovaného podle jednoho z potomků starých bohů, jejichž téma Wagner ve svých operách zpracovával. Mnoho z hudby této symfonické básně pak Wagner později vtělil do své opery, která nese totéž jméno, tedy Siegfried.

Kdo byl tento Siegfried Wagner, jemuž byla zasvěcena symfonická báseň? Stal se uznávaným dirigentem a neuznaným hudebním skladatelem. Kromě péče o otcův hudební odkaz pak pokračoval i v onom podivném antisemitismu. Stejně jako jeho otec jej veřejně proklamoval, ale odmítl se stát členem NSDAP, zatímco jeho manželka Winifred patřila k váženým členkám. Sám Hitler si na tento fakt stěžoval: „Osobně byl Siegfried mým přítelem, ale politicky byl pasivní.“ S manželkou se Siegfried Wagner postupně v politických názorech rozcházel, navíc odmítal propustit židovské zaměstnance, kteří pracovali pro festival Wagnerových oper Hudební slavnosti v Bayreuthu (Bayreuther Festspiele). Vykládat tuto skutečnost jako alespoň částečný odklon od antisemitismu by však skutečnosti příliš neodpovídalo. Až do své smrti se stýkal se špičkami NSDAP s Hitlerem v čele, ale jeho vystoupání až na politický vrchol se už nedožil. Zemřel náhle v roce 1930, ve svých 61 letech, když jej během zkoušek na wagnerovském festivalu postihl srdeční infarkt.

Hitler si byl vědom propagandistického potenciálu bayreuthského festivalu, Wagner byl jeho idolem již od mládí a Winifred byla jeho obdivovatelkou i blízkou přítelkyní. Festival se tedy měl stát výkladní skříní německé propagandy. Díky tomu na něm odmítli účinkovat někteří významní umělci té doby, v čele s Arturem Toscaninim, který se předtím stal prvním neněmeckým dirigentem festivalu. Dalším umělcům v účasti zabránily jejich názory nebo nevhodný, to jest židovský původ. Dirigentská místa zaujali zpočátku lidé jako Wilhelm Furtwängler, dirigent s osudem v určitých rysech podobným například Václavu Talichovi. Furtwängler ještě v počátcích vlády nacistů v Německu řídil kupříkladu Mendelssohnův Sen noci svatojánské, pro židovský původ autora již tehdy zakázaný. Třetí říše se ale rozhodla získat věhlasného dirigenta pro účely vlastní prezentace, a Furtwängler nenašel dost sil, aby se tomu bránil. Kvůli tomu i došlo mezi ním a Toscaninim ke konfliktu, stalo se tak na jediném ročníku bayreuthského festivalu, na němž se spolu setkali. Ku cti Furtwänglera je nutno dodat, že k otevřené spolupráci se nikdy nepropůjčil, odmítal hrát v obsazených zemích a nacisté jeho jméno zneužívali bez jeho vědomí či výslovného souhlasu. Zapsali ho nejen na takzvaný „Seznam bohem nadaných“, ale zařadili ho i mezi tři „nenahraditelné“ umělce. Bayreuthské Hudební slavnosti se velmi rychle zvrhly v prachsprostou propagandu. A to jak způsobem prezentace Wagnerových oper, tak i samotnými účinkujícími - v posledním válečném ročníku v roce 1944 byli například na seznamu umělců i příslušníci 5. tankové divize SS „Wiking“.

Budova divadla, kterou nechal pro festival postavit již za svého života Richard Wagner, přečkala (narozdíl od Wagnerovy vily) druhou světovou válku bez újmy, přesto však bylo v prvních poválečných letech další provozování Hudebních slavností jen těžko myslitelné. Obnoveny byly až v roce 1951, když se Winifred musela veřejně zříci jejich další organizace. Výměnou za to dostala za své propagandistické působení v době války jen podmíněný trest. Organizaci měl převzít některý z nezkompromitovaných členů Wagnerovy rodiny. Tento chvályhodný záměr však naplněný nebyl. Dlouho se sice mluvilo o Siegfriedově dceři Friedelind, která před nacismem utekla do Spojených států, vše ale dopadlo jinak. Festival nakonec obnovili její bratři Wieland a Wolfgang. Ani jeden z nich nebyl bez poskvrny: prvně jmenovaný byl od roku 1938 členem NSDAP, druhý byl zraněný na frontě a v nemocnici jej navštěvoval sám Hitler, který byl již od dětsví pro oba bratry „strýčkem Wolfem“. Model, kdy oba bratři převezmou organizaci festivalu, ostatně strýček Wolf podporoval již někdy v roce 1941.

Mezi umělci vystupujícími na obnoveném festivalu zůstal Wilhelm Furtwängler, který po válce prošel denacifikací. Objevil se však mnohem problematičtější Herbert von Karajan, zcela nepokrytý přisluhovač nacismu a člen NSDAP, který za války řídil oslavné koncerty pro Wehrmacht (mimo jiné po obsazení Prahy a Paříže) a který měl po válce doživotně zakázaný vstup na území Izraele. Wolfgang Wagner stál v čele hudebních slavností ještě v tomto tisíciletí (Wieland zemřel již v roce 1966), než po skončení ročníku 2008 předal jejich organizaci svým dvěma dcerám.

Přes všechny tyto obtíže se festival nakonec ukázal být životaschopným, stejně jako Wagnerova hudba samotná. V Izraeli je však dodnes přijímána velmi rozpačitě až odmítavě - Wagnerovy veřejně prezentované názory a jejich účelové využití v době druhé světové války v tom samozřejmě sehrávají rozhodující roli. Hodnotit Wagnerův odkaz není proto právě snadné, stejně jako nebylo po válce vždy a všude jednoduché rehabilitovat jeho hudbu. Wagner ve své době podlehl módní vlně antisemitismu, ba co více, aktivně se na ní podílel. Ve zneužití své hudby nacisty byl samozřejmě nevinně, stejně jako nemohl za přeměnu svého bayreuthského festivalu ve vysloveně propagandistický podnik. Jeho antisemitismus byl obzvlášť po válce Židy samotnými vnímán velmi citlivě, za jeho života však nepřekročil společenskou úroveň debat a jedné knihy. Stal se však přinejmenším dílčím východiskem zrůdných teorií, na jejichž počátku stáli zastánci nevinně vyhlížející eugeniky, a jejichž na konci došlo k holocaustu. Je ale více než pravděpodobné, že k němu by došlo i bez příspěvku Wagnerova. Jeho hudba, tolik propagovaná v samotné nacistické Třetí říši, přežila, a v době druhé světové války dokonce žila i mimo Německo. K jejím velkým obdivovatelům i propagátorům patřil již zmiňovaný Arturo Toscanini, který části jeho děl velmi často během války prováděl v USA, dobročinné koncerty pro válečné sirotky či Červený kříž z toho nevyjímaje.