O jedné expertce

Stačí si dát dohromady dvě a dvě, abychom na jednom konkrétním příkladu zjistili, jaké že to také máme experty. Optimista bude doufat, že příklad není typickým, pesimista k podobným myšlenkovým pochodům důvod nenalezne.

Poslední dobou se častěji objevovalo jméno Kláry Laurenčíkové, v součanosti předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Tento spolek si vetkl za cíl zajistit „rovný přístup všech osob ke kvalitnímu vzdělávání v běžných školách a školských zařízeních hlavního výchovně vzdělávacího proudu“. Pokud jde o praktické provádění tohoto cíle, je v současnosti hojně probíraným tématem rušení praktických škol, dříve nazývaných školami zvláštními. Sám starší název, obecně srozumitelný a koneckonců dodnes slangově používaný, byl patrně z důvodů jakési pseudokorektnosti před nějakým časem zrušen. Ale nejde nakonec až tak o nálepku, ale o obsah. Tím byl až dosud speciální vzdělávací program, určený právě pro děti, jimž příroda nenadělila tolik schopností, aby byly vzdělatelné v rozsahu obvyklém pro základní školy.

Paní Laurenčíková ráda zdůrazňuje, že samotné praktické školy není třeba rušit. Ale jak již bylo řečeno, nejde o název. Od příštího školního roku se ruší speciální vzdělávací programy a učitelé praktických škol podle nich nesmějí vyučovat. Dětem, které byly dosud vzdělávány především v praktických činnostech, které mohly ve svém budoucím zaměstnání využít nejlépe, přibude do vzdělávacího programu například cizí jazyk. Uvědomme si, že tyto děti nejsou mnohdy schopné dobře se vyjádřit v jazyce mateřském. Dále, pokud budu stavět jen na své paměti a vybavovat si předměty vyučované na základní škole, budou mít na rozvrhu hodin třeba fyziku a chemii, patrně mnohem více matematiky a tak dále. Živě si tedy představuji dítě s IQ v úrovni lehké mentální retardace, jak vám vysvětlí, co je to iont, provede vytknutí neznámé před závorku, popíše disociaci kyseliny sírové ve vodě nebo bude mluvit plynně anglicky. Ještě zajímavější je pak představa, jak bude vůbec udržována pozornost těchto dětí. Předpokládám, že učitelé nakonec stejně nějakým způsobem rezignují, dětem alespoň snaživým napíší za onu snahu čtyřky, ty ostatní budou mít prostě smůlu. 

Výsledkem bude vzdělávací proces zcela k ničemu, na jehož konci může být naprostá demotivace méně schopných dětí. Cíle totiž má paní Laurenčíková nemalé: jejím ideálem je zapojení těchto dětí do běžných tříd základních škol, které tak budou podle jejích slov pestřejší, neboť „pestrost kolektivu by měla být něco přirozeného“. Paní expertka si místy zatím trochu protiřečí, neboť nehovoří „o absolutní inkluzi, nejde samozřejmě o žádné absolutní přemístění dětí s handicapy do nepřipraveného prostředí, síť speciálních škol bude vždycky potřeba“. Ale to se jistě zlepší a časem bude moci naplnit svůj cíl, tedy „rovný přístup a možnost pro všechny děti vzdělávat se ve spádové škole“.

K napsání tohoto článku mě přiměl rozhovor zveřejněný 26. září 2015 na iDnes.cz, v němž lze některé formulace paní Laurenčíkové označit přinejmenším za zajímavé. I začalo mě zajímat, kdo je vlastně ona dáma zač. Fajn, vystudovala speciální pedagogiku a etopedii na Pedagogické fakultě UK. Ačkoliv se to u dámy až tak nesluší, pro tyto účely je potřeba uvést, že se narodila v roce 1979, je jí tedy 36 let. Jediná pedagogická praxe, kterou podle dohledatelných zdrojů kdy absolvovala, probíhala v letech 2001-2005 v Jedličkově ústavu. Skončila tedy v době, kdy jí bylo 26 let. Ty čtyři roky jí stačily na to, aby získala všechny potřebné vědomosti a především zkušenosti. Bohužel, patrně není dobré vědět, na jaké pozici v Jedličkově ústavu pracovala a čím konkrétně se v té době zabývala. Jestli prováděla nějaký výzkum, či snad objevila něco dosud neznámého nebo dosáhla ve vzdělávání postižených dětí mimořádných výsledků, neexistuje logický důvod (kromě vrozené skromnosti), proč se s tím nepochlubit. Od roku 2005 pracovala dva roky v organizaci Charita Česká republika (ta se v prvním roce jejího působení jmenovala Česká katolická charita, ale to není až tak podstatné). Jakkoliv lze činnost této organizace možná shledat užitečnou, s praktickou speciální pedagogikou už má společného hodně málo. A pak už kariéra paní Laurenčíkové stoupala vzhůru: v roce 2007 měla na starosti rodinnou politiku na ministerstvu sociálních věcí, po nějakém blíže neurčeném čase přesedlala na obor sociálně-právní ochrany dětí, v roce 2009 se stala náměstkyní ministra školství, na kteréžto pozici vydržela i ve Fischerově vládě. Doba třikrát přibližně jednoho roku stačila na to, aby se Klára Laurenčíková stala expertkou prakticky na cokoliv. Její a Kocábův zásah do případu ve Valašském Meziříčí, po kterém místní základní škola zaznamenala citelný úbytek žáků, však lze označit spíše jako destruktivní. A zatímco Klára Lorenčíková i Michael Kocáb nešetřili mediální sebechválou, ředitel školy mluvil o přetrvávajících problémech.

Mohl bych snášet různé pedagogické argumenty proti názorům paní Laurenčíkové, ale pro svou minimální a dávnou pedagogickou praxi tak činit nebudu. Ostatně, rozumných argumentů je diskuse pod zmiňovaným rozhovorem plná. Co jsem chtěl svým článkem hlavně říci, je to, že v 26 letech člověk není expertem. Tím se v lepším případě stává po desetiletích práce a především praxe, v nejčastějším případě nikdy. Paní Laurenčíková za katedrou zvláštní, pomocné, speciální nebo praktické školy (je lhostejné, jak ji budeme nazývat), strávila naprosté minimum času, pokud vůbec nějaký. Společně doufejme, že hlavní náplň její činnosti v Jedličkově ústavu, o níž tak nenápadně mlčí, nespočívala v poučování, jak to tam dělají špatně. Pokud však nebude alespoň deset let souvisle učit děti s různými handicapy, nemá morální právo poučovat učitele, kteří ve speciálních školách strávili mnohdy celý svůj profesní život. O praxi toho nepochybně vědí více než paní expertka. Nevyčítám Kláře Laurenčíkové její prudký kariérní vzestup, pokud je nakonec tak geniální, že za pouhé čtyři roky praxe vstřebala vše potřebné pro další život, kdy již neprodukuje, ale už jen poučuje, jsem ochoten se jí na tomto místě i omluvit. Spíše si však myslím, že by neměla mluvit do věcí, kterým nemůže příliš rozumět. Výsledkem bude jen rozvrtání jistě ne dokonalého systému, který však jakžtakž funguje. Který by nepochybně jako celá školská soustava potřeboval širší reformu, ne však nahrazení experimenty jedné rychlokvašené expertky.