Něco málo o Karlu Gottovi

Milovaný i zatracovaný byl Karel Gott. Následující článek beru jako možnost vyslovit se k některým záležitostem, jež byly v minulosti hojně diskutovány a patrně na tom nic nezmění ani aktuální zpěvákův odchod.

Ať se to komu líbí nebo ne, první říjen roku 2019 je dnem, který rozdělí historii české populární hudby na období s Gottem a po něm. Jako každý symbol i tento pokulhává, neboť stvořil-li Karel Gott něco zásadního, stalo se tak dávno před tímto datem. Někteří pak mohou celkem oprávněně namítat, že česká populární hudba již vícekrát přišla o muzikanty, jež produkovali mnohem kvalitnější hudbu. S tím nechci polemizovat, ostatně jsem si skoro jist, že mnohé takové argumenty bych ani rozporovat nechtěl. Přesto, stát se fenoménem či pojmem sám pro sebe se povedlo snad právě jen Karlu Gottovi. Nelze opomenout ani Gottův u nás málo vídaný úspěch v zahraničí, byť lze opět namítat, že například vkus německého publika je nastaven trochu jinak. O tom ostatně ještě bude zmínka. Připomenout je však třeba, že o Karlových zahraničních úspěších jsme v jejich časech směli vědět jen pramálo. To je podle dnešních měřítek jen málo pochopitelné i stejně málo uvěřitelné.

Nemusím asi dvakrát zdůrazňovat, že patřím ke Gottovým příznivcům. Můj obdiv k němu však nebyl nikdy nekritický. Přesto, že se to asi v těchto chvílích tak úplně nehodí, s klidem prohlásím, že během své kariéry stvořil spoustu nahrávek vysloveně zbytečných, někdy i s dobrým vkusem hraničících z té druhé strany. A nemusí to být jen mnou stokrát proklínaná a v Německu oblíbená Babička, v domácích vodách by se našla nevkusná verze Vackovy Cikánky nebo celé elektronicky nesmyslné album Jdi za štěstím. Ostatně vše, co zavání elektronikou, mě obchází z velké dálky, Gottovy nahrávky v této oblasti nemohou být výjimkou. A upřímně jsem se zhrozil Gottova někdejšího spojení s obnoveným tandemem David-Janeček, které v 90. letech přineslo nejslabší dekádu zpěvákovy kariéry. Pro mě osobně to byla doba, kdy jsem se o Gotta přestal zajímat. Někdy na přelomu století jsem se jednak vrátil k jeho starým věcem, jednak tehdy opět začal tvořit něco, co konečně zase stálo za řeč: nejprve album Ro(c)ky mého mládí a poté Pokaždé.

Gottova alba často měla v éře gramofonových desek jednu stranu povedenou a jednu horší, proto z jeho tvorby v mých očích ční tři mimořádně povedená. Nejde ani tak o to, na kterém z nich je větší hit, protože těch měl Karel Gott spousty na všech deskách, a někdy třeba i větších než na těchto třech. Spíše mám na mysli vyrovnanost materiálu toho kterého alba. V tomto ohledu jsou podle mého – bez udání medailového pořadí, pouze chronologicky seřazena – nejlepšími '76, Karel Gott dnes a Když muž se ženou snídá. Všechna s minimem slabších míst, tomu prostředně jmenovanému spíše vytýkám nešikovný nebo přesněji řečeno hloupý název, neboť nevyšlo dnes, včera nebo před rokem ani před pěti, ale již v roce 1980. 

Existuje nemálo písní nezaslouženě nehitových, ba až časem pozapomenutých, jejichž kvalita je ovšem nesporná. To už tak bývá, cesty posluchačské přízně jsou mnohdy nevyzpytatelné. Zde si dovolím připomenout především Půlnoc v motelu Stop, jež byla pouhým singlovým béčkem duetu s Marcelou Holanovou Čau lásko, sice působivého, ale hudebně mnohem prostšího. Jsou i další, jako Nejsem, nejsem rád, opět druhá strana malé desky, která se tentokrát dostala na desku Hity '71. Několik nedoceněných věcí se najde i na dalších Gottových albech, za všechny si teď namátkou vzpomenu na Srdce jako kámen z desky '78, Zůstaň stát z Posla dobrých zpráv, Ještě to daleko mám z alba '79 či na Hvězdu chodníků z Kontrastů. A opravdu by mě zajímalo, jak by v Gottově podání znělo Štaidlovo Mží ti do vlasů, které ve své době odmítl se slovy, že takový doják zpívat nebude. Později v nějakém rozhovoru přiznal, že se v tomto soudu zmýlil.

O nahrávkách jsem se i na těchto stránkách rozepsal víc než dost, proto tohle téma již opustím a zkusím připomenout Karla Gotta i z jiných stránek. Nelze přitom pominout jeho pověst prorežimního zpěváka, podle mého spíše nezaslouženou. Kdy jindy by měl zpěvák jeho ražení zažít svůj vrchol než mezi 35. a 50. rokem, tedy v 70. a 80. letech? Mimochodem, herci tehdy hráli, spisovatelé psali, zpěváci zpívali, doktoři léčili, popeláři vyváželi odpadky. Nejsou více prorežimní jen proto, že ve špatné době dělali svou práci a snažili se ji dělat dobře. Ano, Karel Gott hovořil na shromáždění umělců při takzvané Antichartě, ale skutečně nebyl jediný: na tomtéž pódiu ve stejnou dobu hovořili například Ladislav Štaidl, Jaromír Klempíř, Jiří Korn, Eva Pilarová, Karel Vágner či Pavol Hammel, a hlediště bylo doslova přehlídkou tehdejší československé kultury. Nevyčítám tuto účast nikomu ze zúčastněných. Ani z těch, které jsem nejmenoval, ani z těch, jejichž jména jsem tu zmínil jen proto, abych dokumentoval, že Gott v tom opravdu nebyl sám. A buďme soudní: někdo ta pitomá prohlášení přečíst musel. Že to padlo na tehdejší úspěšné, to je naprosto logická věc. I když s nimi třeba nesouhlasím, dovedu snad pochopit výtky vůči Gottovi na toto téma. Nemohu však pochopit mnohdy zdrcující kritiku Gotta za státní hymnu na balkóně Melantrichu, zpívanou společně s Karlem Krylem.

O čem se příliš nemluví, jsou některé Gottovy veřejně vyslovené názory, které je lépe se shovívavým úsměvem přehlédnout. V jeho životě najdeme i jeden paradox, kdy na jedné straně odmítl podepsat Několik vět, na druhé straně odmítl odsoudit lednové demonstrace v roce 1989. V kontrastu s tolikrát omílanou Antichartou o to více překvapily nahrávky jako Hej, páni konšelé nebo Kam tenkrát šel můj bratr Jan. Zapomenut by neměl být ani fakt, že Gott byl jedním z mála lidí, kdo se alespoň snažili přimlouvat za Martu Kubišovou. I dalším přátelům z branže se snažil pomoci – v době, kdy byl v nemilosti Jiří Suchý, zařadil Karel Gott na svoje album několik jeho textů. Z jiného soudku je pak snaha pomoci mladším kolegům, byť třeba duet s někdejší účastnicí Superstar Martinou Baloghovou v tomto smyslu svůj účel nesplnil. Karel Gott také mnohokrát přispěl tu dětské nemocnici, tu domovu pro seniory, tu postiženým povodněmi. K pravidelné charitativní činnosti (s odůvodněním, že na ni nemá čas) se nikdy neuvázal, spíše přispíval jednorázově tam, kde bylo zrovna potřeba. A co je hlavní, nikdy o tom moc nemluvil. I v tom se od mnohých lišil.

Na Karla Gotta se už dnes vzpomíná jako na naprostého profíka, tato pověst jej koneckonců provázela již za jeho života. V tomto ohledu mě neobyčejně potěšil komentář Michala Horáčka, doporučuji jej k přečtení. Gottovi rozhodně nechyběla pokora před publikem, pověsti o jeho neodmítnutí nikoho, kdo od něj chtěl podpis či se s ním jen vyfotit jsou dostatečně známé a dá se věřit tomu, že i pravdivé. S patřičnou úctou se choval i ke svým hudebním kolegům a spolupracovníkům. Chcete-li si vzpomenout na nějakou kritiku kohokoliv, vycházející z Gottových úst, budete vzpomínat marně. Vždy se také snažil plně dostát svým závazkům, třeba i přes momentální hlasovou indispozici. V tomto ohledu poslední dobou vítězila vážná nemoc, která jej na konci jeho pozemské pouti postihla. Mnoho lidí jsem slyšel hovořit ve smyslu, že by měl skončit a soustředit se na léčbu. Nesouhlasil jsem s tímto názorem – Karel Gott viděl cíl ve svém návratu na jeviště. V dané situaci pro něj nemohlo existovat nic lepšího.

Kdo se s ním znal či setkával, bude vzpomínat na Gottův smysl pro humor. Neměl problém shodit klidně sebe samotného, to ostatně mnohdy viděli na vlastní oči i televizní diváci. Úsměvně působí jeho vyprávění o tom, jak se neúspěšně snažil dojednat koncert Johna Lennona v Československu nebo o příhodě z Las Vegas, kdy na otázku, kteří jsou jeho oblíbení američtí zpěváci, jmenoval Raye Charlese, Otise Reddinga, Wilsona Picketta a snad i některé další. Nato byl rozhlasovým reportérem zastaven se slovy "tady jste ve svobodné zemi, ale chcete tu zpívat půl roku, tak jestli vám můžu radit, řekněte, že se vám nejvíc líbí Frank Sinatra, a pak si můžete jmenovat ty vaše černý".

Může-li tedy být Karel Gott v něčem vzorem, pak ve své profesionalitě a přístupu k vlastním příznivcům. V tom se od něj může učit každý, bez ohledu na to, jakému hudebnímu žánru se sám věnuje. O tom, že by Gottovo místo mohl kdokoliv zaujmout, nemůže být ani řeči. Gottova kariéra začala v neopakovatelných 60. letech. Ty šedesátky ostatně mohou za to, že Karel Gott, bez ohledu na to, čím se měl stát v desetiletích příštích, pomáhal spoluutvářet tehdejší českou či československou populární hudbu. Už proto nemůže být nahraditelný. Možná se teď najdou lidé, kteří budou Gottovi vyčítat chystaný státní (nebo jak vlastně má být nazývaný) pohřeb a státní smutek. Sám jsem z těchto chystaných akcí poněkud na rozpacích, ale kdybych je chtěl vyčítat Karlu Gottovi, jsem na špatné adrese. Karel Gott už bohužel po tomto světě nechodí, svůj pohřeb tedy neorganizuje, a pokud mohu připomenout, tak státní pohřby mnohdy neslouží pohřbívaným, ale pohřbívajícím. Obávám se, že tak tomu bude i v tomto případě. Mnohem dojemněji i přirozeněji vyzněla včerejší ne minuta ticha, ale minuta či spíše dvě zpěvu a potlesku, když se na slávistickém stadionu spojili domácí fandové s dortmundskými. Tento zcela neformální hold může být těžko překonán čímkoliv, co schválí či zorganizuje momentálně úřadující vláda.