Na otočku za kulturou (4.)

Tento víkend může dát krom jiného i odpověď na otázku, jestli je možné za dvě noci a krátký čas kolem nich stihnout Slovinsko. A ta je vlastně docela jednoduchá: pokud nemíříte až někam na pobřeží, pak to v zásadě možné je.

4. kapitola: Odměna na závěr (16. dubna 2023)

Co se týká odjezdu, je kemp Podgrad k návštěvníkům docela přívětivý. Můžete tu totiž zůstat až do 11 hodin. Jenže to je o víkendu, jehož program je doslova našlapaný, až velký přepych. Pár hodin ve Slovinsku si ještě mohu dovolit, a tak u snídaně vybírám některé z termálních lázní, které jsou aspoň přibližně na cestě. Lázně v obci Dobrna jsou z výběru diskvalifikovány velmi záhy, neboť mají v neděli zavřeno. Na druhý pohled dokonce zjišťuji, že mají momentálně zavřeno úplně. Docela lákavě vypadá Podčetrtek, kolem zdejších lázní jsem projel koncem loňského srpna. Proti nim ale hovoří poloha a poměrně složitá cesta zpátky na dálnici.

Takže to vyhrávají Zreče, lázně nevelké, ale hlavně dobře dostupné, což v praxi znamená jen pár kilometrů od dálnice. Z Podgradu odjíždím už ve tři čtvrtě na devět, a naštěstí bez problémů. Tady v kempu totiž závora funguje bezchybně.

Lázně samozřejmě nejsou to jediné, co by stálo ve Zrečích a okolí za návštěvu. Ale z důvodů především časových se omezím čistě na ně. Proti případné výměně za jiný program hovoří také ne zrovna přívětivé počasí.

Cesta sem trvá asi padesát minut. Nápis Terme Zreče hovoří zdánlivě řečí jasnou, ale zdání v tomto případě klame. Tohle je pouze vchod do hotelu. V recepci naštěstí ochotně podají informaci, kudy se k lázním dostat.

Je to doslova za rohem. Stačí, když hotel obejdete zprava, a dostanete se k nízké budově se stejným nápisem. Tentokrát už mu věřte.

Slovinské lázně, nebo alespoň valnou jejich část, provozuje stejná společnost. Takže je tu stejné všechno počínaje cenami a konče třeba skříňkami v šatnách a systémem jejich obsluhy. Zajímavým, naštěstí však fungujícím intuitivně. Dnes jednu z nich využiji pouze tři hodiny, přece jen musím pamatovat na návrat. 

Krytý bazén s teplou vodou je kolem desáté dopoledne obsazený zatím jen velmi skromně. Takže je tu relativní klid, s nikým si nepřekážíte ani ve vodě, ani na suchu. 

V jedenáct otvírá zdejší restaurace, vchod do ní je v tom nevzdálenějším rohu, který vidíte na poslední fotce. Stačí ji omrknout jen krátce a mám jasno. Jakkoliv jsou slovinské lázně samy povedené a třeba těm maďarským by v klidu mohly konkurovat, mají jednu obrovskou slabinu. Kuchyně zvaná až přízračně klasika nabízí všude totéž: řízek, smažený sýr, špagety, něco z moře, též smažené, nějaká ta pizza. Takže to vzdávám a budu doufat, že snad něco přijatelného potkám cestou. 

Podél jedné delší strany hlavní budovy je pár bazénků sedacích a různě bublacích, prostě relaxačních. Tady už se volné místo hledá trochu hůř, vlastně většina návštěvníků je právě tady.

A pak je tu bazén venkovní. K vnitřnímu vstupu do něj se dostanu odbočkou z cesty ze šaten k hlavnímu bazénu. Stačí jen sejít po schůdkách a projít zástěnou. Odvážnější povahy mohou zvolit vstup a hlavně výstup venkovní, teplota je momentálně na třinácti stupních. V suchém stavu se to dá vydržet, ostatně touto cestou jsem se dostal k následujícím fotkám. Ovšem bez namáčení. 

Rychle mi taky dojde, proč je venkovní bazén poloprázdný. V době, kdy jsem tu fotil, byl dokonce prázdný zcela. Voda v něm je totiž chladnější, než by se na první dojem chtělo věřit.

Ale když už tu jsem, tak ho prostě zkusit musím. Zvyknout se na něj nakonec dá. A vždycky je kde se ohřát. V hlavní budově je totiž přes třicet stupňů. 

V lázních mohu zůstat skoro do jedné hodiny po poledni, ale odcházím už kolem půl. Hlad už se hlásí, a jistě správně předpokládám, že v tuhle dobu bude v restauracích plno. A každá ušetřená půlhodina může být dobrá. 

Těch možností nakonec na devíti kilometrech, které lázně Zreče dělí od dálnice na Maribor, není nijak mnoho. Restaurace hned vedle lázní má na menu hlavně pizzu všeho druhu a mořské potvory druhů snad ještě rozličnějších, takže se obracím ještě přede dveřmi. Sedám do auta a popojedu na kraj města Slovenske Konjice. Restaurace Fink je dost plná, ale na vybranou vlastně nemám. Je to zřejmě poslední možnost předtím, než definitivně nastoupím cestu k domovu. Výběr je tady naštěstí mnohem rozmanitější – to vidím už z letmých pohledů na talíře těch, kteří sem přišli přede mnou. A jak záhy zjistím z jídelního lístku (budete-li snad někdy ve Slovinsku chtít o něj požádat, vystačíte s prostým a srozumitelným slovem „meni“), ceny pořád přijatelné. 

Tady je zkrátka přesně to, co celý víkend hledám. Obsluha se mi navíc věnuje tak rychle, jak je to jen možné, takže na jídlo moc dlouho nečekám. A stojí to za to. Ze vší klasiky to vyhraje pljeskavica, navíc si přidám malý zeleninový salát. Chtěl bych tedy vidět ten velký. Nebo... raději ne.

Chutná to tak skvěle, jak to vypadá. To, co vidíte, stojí 14 eur, něco málo přidám za pití. Chvíli trvá, než to spořádám, ale kolem čtvrt na tři jsem připraven k odjezdu. Domů mi prý zbývá 539 kilometrů. 

Asi za půl hodiny po odjezdu jsem na slovinsko-rakouské hranici. Rakouská policie kontroluje na vstupu i tady ve Spielfeldu, takže si tu pár minut postojím. 

Cesta zpět je úplně jiná než ta páteční. V Rakousku nesněží, dokonce ani neprší, a dokonce se tu i místy trhá oblačnost. 

Západ slunce po půl osmé mě zastihne už na české půdě. Takřka dokonalá idyla u rybníka Štilce poblíž Velešína zatím nedává tušit, co přijde o necelou hodinu později.

V nejhorším možném úseku, což je průjezd staveništěm dálnice mezi Pískem a Milínem, se spustí doslova průtrž mračen. Místy není vidět dál než na pár metrů, a tak několikrát musí všichni zastavit. Jakkoliv se obvykle dá z Písku do Hořovic dojet za hodinu a něco, tentokrát mi to trvá rovné dvě. Na konci všeho je pár minut po desáté večer a ujetých 1348 kilometrů. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.