Na otočku za kulturou (3.)

Tento víkend může dát krom jiného i odpověď na otázku, jestli je možné za dvě noci a krátký čas kolem nich stihnout Slovinsko. A ta je vlastně docela jednoduchá: pokud nemíříte až někam na pobřeží, pak to v zásadě možné je.

3. kapitola: Koncert (15. dubna 2023)

Po páté jsem ve Vransku. Zkouším znovu štěstí v restauracích, ale snad s drobnými obměnami se opakuje včerejší scénář. Nezbývá tedy než zopakovat i návštěvu Mercatoru, a to včetně následného dělení nákupu na dvě části. 

Před sedmou hodinou vycházím k místní sportovní hale. A protože každý řečený příběh má mít svůj konec, musím se vrátit k tomu rekordnímu hokejovému utkání. Právě teď večer probíhá jeho zaručeně poslední pokračování. Opět jde do prodloužení, na které už ale v Podgradu čekat nemohu. Všechno zkrátka stihnout nejde, výsledek se určitě dozvím. Navíc, budou-li věci probíhat jako předevčírem, mohu hokej v klidu dokoukat po koncertu. Tyhle starosti se ale vyřeší samy někde v půlce pěšího přesunu, kdy padne rozhodující gól.

Športna dvorana, jak se zdejší hala přesně jmenuje, byla postavena v roce 2007, a kromě sálových sportů poskytuje zázemí především kulturním akcím. Z největších není, ale co čekat v místě velikosti Vranska. A připomínám, že pořád jsme v malém Slovinsku.

Jdu dál. Do koncertu zbývá asi padesát minut, a tak si v klidu zaberu aspoň trochu šikovné místo. První tu zdaleka nejsem, ale výběr je pořád slušný. Stačí položit na židli pár svých věcí a místo je obsazeno. Na jevišti se zdá být vše připraveno, občas po něm proběhne pár lidí od techniky.

Vracím se ke vstupu k obchodu s CD, tričky a dalšími věcmi, a snažím se tu zjistit, jestli by bylo možné získat třeba autogram. Je to jednoduché, po koncertu mám prostě přijít právě sem. Informace to jistě nejsou nijak tajné, ale jsem rád, že je mám. Nabízejí mi ke koupi CD, ale musím odmítnout - už je mám, a jedno z nich se mnou přijelo zpátky do Slovinska. Vracím se na své místo a v rychlosti ještě činím pár poznámek k proběhlému odpoledni. Je to užitečnější i příjemnější než stokrát omílaná a stále otravnější reklama, která mi rozšířila slovní zásobu o toplotne črpalke in sončne elektrarne. Výsledek jste mohli číst v minulé kapitole, reklama se tam naštěstí nepromítla. Skupaj ustvarjamo ugodje.

Hala se zatím plní. Už od dveří vím, že je vyprodáno. Počet lidí ale mohu jen zhruba odhadovat. Každopádně je několikrát větší než počet obyvatel samotného Vranska.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám tuhle kapitolu vůbec zařazovat. Ale kromě záležitostí cestovatelských a zeměpisných jsme tu párkrát měli pojednání historická, podnikl jsem dokonce i výlety do oblasti jazykovědné, tak proč jednou nezařadit něco z kultury. Ti, kterým snad je toto téma cizí, nechť si rovnou nalistují další den.

Tak tedy Nina Pušlar. Dnes čtyřiatřicetiletá zpěvačka zvítězila v roce 2005 v místní variantě soutěže Pop Idol (u nás známé jako SuperStar, ve Slovinsku zvané Bitka talentov). Na začátku všeho byla trochu nesmělá šestnáctiletá holka přebarvená ze zrzky na černou, která v úvodním kole soutěže četla text písničky z papíru, porotu ale i tak přesvědčila. O dva roky později odmaturovala na ekonomickém gymnáziu v rodné Ivančne Gorici, to už za sebou měla superúspěšný singl Ni ona i debutové album. A pak si jednoduše řečeno vydobyla postavení mezi domácí hudební špičkou. Její muzika na pomezí popu a rocku je blízká všem od čtyř do osmdesáti (což mimochodem dokládá i složení dnešního obecenstva). Dnes má Nina na kontě alb už sedm. Občasné výlety do elektroniky bych sice oželel, ale s přibývajícími deskami naštěstí v podstatě vymizely. 

Dneska je tu každopádně živá kapela, navíc ve velmi silném obsazení. Dvě kytary, klávesy, basa a bicí jsou základ, ale sestavu rozšiřuje perkusionista a smíšený pár vokalistů, dva z muzikantů navíc občas obsluhují plechy. Nina Pušlar se objevuje deset minut po osmé, ale tohle akademické zpoždění v závěru bohatě vynahradí. Koncert otvírá titulní písnička posledního alba Nina, Nina, Nina. Z jeho grafiky ostatně vychází i projekce. Kapela šlape, Nina je zdá se ve formě i v dobré náladě. Dober večer, Vransko!

Pro mě zásadní zjištění je zároveň velmi potěšující. Nina není hvězdička, která přijde a odzpívá si svoje. Skvěle pracuje s kapelou i s těmi dvěma vokalisty. Vlastně to není až tak překvapením, spoustu vokálů si Nina na deskách nahrává sama. Ale to na pódiu nejde, a tak tu od toho má lidi. U nás doma bychom o ní prostě řekli, že je fakt muzikant, a tím by bylo vše jasné. A jen tak na okraj, velmi brzy si Nina začala sama psát písničky.

Zhruba po hodině Nina vymění černé oblečení za bílé, ale koncert jede pořád stejně dobře. Fakt se mi to líbí. Milá je projekční vsuvka se záběry ze Souboje talentů. V tom mimochodem Nina Pušlar vyhrála jen těsně a díky porotě - u diváků totiž vyhrála druhá finalistka. Ale nějak se to tehdy sčítalo, a výsledek vyšel těsně pro Ninu. On by tedy pro Ninu vyšel tak jako tak, neboť obě finalistky měly stejné křestní jméno. Soutěžní New York, New York prolne do už zmíněné debutové Ni ona, a tahle písnička vzápětí zazní i živě. Nina si s ní často a ráda všelijak hraje, a tak i dnešní verze je pro mě nová. 

Ke konci koncertu část obecentva vstává ze sedadel. Někteří si zatancují, jiní se vydají pod pódium. Pro mě je to šance udělat možná pár trochu slušnějších fotek, takže se řadím k té druhé partě. K pódiu to nakonec nemám tak daleko.

Malé zpoždění ze začátku Nina Pušlar skutečně vynahradila, koncert končí po několika přídavcích pár minut před půl jedenáctou. Závěrečnou úklonu zvládají pořád dobře naložená zpěvačka i kapela až na několikátý pokus, ale publikum se aspoň naposled trochu pobaví. 

K pódiu blízko, ne tak už ke vchodu do haly. Takže tu rozhodně nejsem mezi prvními. Nina přichází už za pár minut, společně s ní dva sekuriťáci. A ti opravdu pomáhají - především organizují tu předlouhou frontu zájemců o podpisy a společné fotky. Občas donesou, co je zrovna potřeba, třeba láhev s vodou nebo fix na podepisování, když ten starý přestal psát. 

Vše se odehrává v klidu, hlavně bez nějaké velké tlačenice. Vybaven trpělivostí se nechávám unášet vývojem situace i pomalým postupem. Řada na mě přijde těsně po jedenácté hodině.

Podaří se mi prohodit pár vět a pochválit koncert (v podobné situaci si v pohodě si vystačíte s větou "koncert je bil super", ale slovem "nepozaben" taky nic nezkazíte), odpovědět na nezbytnou otázku, odkud jsem, získat kýžený podpis, a nakonec i společnou fotku. 

Nikdo jiný po ruce není, takže posledního úkolu se musí jako už mnohokrát předtím ujmout ten ze sekuriťáků, který je k zahlédnutí na jedné z předchozích fotek.

Myslím, že jsem mohl být tak někde v polovině všech čekajících. Plný dojmů, a ač to zní možná jako fráze, nabit energií vycházím do noci. Tma je jak v pytli, ale jinak příjemně. Deníkový formát velí nepřetahovat čas, půlnoc je pomalu za dveřmi, takže pro dnešek končím. Dobrou noc všem, i hvězdám.