Na návštěvě u mladé dámy (9.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

9. kapitola: Do druhého domova (2. července 2021)

Není radno chvatně opouštět Slovinsko, zvlášť když k dalšímu cíli mám jen něco přes sto kilometrů, tedy vzdálenost takřka zanedbatelnou, a času je víc než dost. Ke všemu nespěchání přispěla též nutnost vyhnout se slovinské dálnici, neboť platnost mojí známky skončila s včerejším dnem. Jízda po venkově má spoustu výhod. Především tu najdete zajímavosti různého druhu, dá se říct až malé poklady, které byste na dálnici nepotkali ani náhodou. 

Prvním z nich je Kostel Nanebevstoupení Páně ve vesnici Bogojina, jehož architektem byl Jože Plečnik. Oficiálně se slovinsky samozřejmě nazývá Cerkev Gospodovega vnebohoda, ale jak si sami můžete všimnout, ve zdejším kraji je kostel nazýván prostě Plečnikova cerkev, tedy Plečnikův kostel. 

Stojí stranou od hlavní silnice a v krajině téměř rovinaté zůstává zrakům cestovatelů tak trochu skryt. Nic na tom nemění ani malé návrší, převýšení totiž dělá jen něco kolem pěti metrů. 

Plečnikův je kostel vlastně jen napůl - jeho návrh, realizovaný v letech 1925-1927, zahrnul do nové stavby původní gotický, barokně přestavěný kostelík ze 14. století. Ten dnes funguje především jako vstupní prostor. Hlavní loď...

... i kulatá zvonice s plochou střechou, stejně jako věžičky rovněž kruhových půdorysů, jsou už samozřejmě dílem slavného slovinského architekta.

Zámuří, nejvýchodnější cíp Slovinska, je i na mapě od zbytku země jakoby lehce oddělen. Maďarská menšina čítá asi osm ze stovky tisíc zdejších obyvatel. V obci Dobrovnik (maďarsky Dobronak) dokonce tvoří Maďaři nadpoloviční většinu.

Dvojjazyčné nápisy jsou tu samozřejmostí, a nejde zdaleka jen o názvy obcí.

Ani ta rovina není náhodná, však jde také o okraj Panonské nížiny. A jak už jsme si řekli, před první světovou válkou patřilo Zámuří Maďarsku.

Další zastávkou je Bukovnické jezero (Bukovniško jezero nebo Bakonaki tó), navzdory svému názvu umělá vodní nádrž uprostřed převážně bukových lesů, se značenou turistickou stezkou po březích. Původně protipovodňová nádrž se stala rybářským střediskem a také domovem mnoha chráněných rostlin a živočichů. 

Parkoviště stojí dvě a půl eura. Spěchat nemusíte, neboť lístek, který dostanete, platí celý den.

Občerstvení je hned vedle parkoviště. I když tu v době mého příchodu bylo doslova narváno a tedy poněkud hlučno, v jednu chvíli se naráz zvedli skoro všichni. Rázem byl klid. Asi takový, jaký si představujete uprostřed lesů. 

K hrázi jezera je to z parkoviště asi půl kilometru, samotná procházka kolem jezera pak čítá kilometry dva. 

Na levém okraji hráze potkáte dokonce i rusalku. Podle pověsti bydlí v domku u Mostu Lásky (Most Ljubezni) a stará se o zdraví ryb v jezeru i kolemjdoucích lidí. 

Most samozřejmě přehlédnout nejde, rusalčin domek patrně nenajdete. Mně se to aspoň nepovedlo. Možná tam někde je, a dokonale ukryt přispívá ke všem pověstem o čarovné moci jezera.

Za dřevěným mostem následuje pár schodů, jež představují jediné převýšení na celém okruhu.

Je to prostě pohodová procházka v lese,...

... který dokonale ochránil i před mírným deštěm, který se v jednu chvíli přehnal.

Ani ne za padesát minut jsem zpátky u hráze.

Je čas vyrazit dál. Do Maďarska je odtud jen kousek.

Hranici přejíždím na nějaké cestě v polích, kde snad nikdy ani žádná kontrola nestála. Třicetileté Slovinsko opouštím asi tři čtvrtě hodiny po poledni.

Záhy dochází ke zvláštnímu jevu, do jehož hlavní role se zase po delší době obsadí navigace. Snaží se mě totiž přesvědčit, že do Büku je to odtud 5436 km.

Později si spočítám, že východním směrem bych se dostal někam do Číny, západním zhruba k místu, kde na mořském dně spočinul Titanic. Ani jedno mě v tuhle chvíli moc neláká. Nevysvětlitelná komplikace přichází v tu nejnevhodnější chvíli, neboť jen přibližně tuším, kde jsem, a potřebuji chytit nějaký rozumný směr.

Tak prostě nějakým směrem vyrazím a uvidí se. Bohužel, názvy vsí, které projíždím, mi naprosto nic neříkají. To vlastně není až takovým překvapením, spíše mě udivuje, že marně hledám směrovku na nějaké mně známé větší město. Spásným nápadem je zadat jako cíl obec Tompaládony, ležící asi 10 kilometrů od Büku. Navigace ji kupodivu najde naprosto spolehlivě, takže se do Büku přece jen dostanu. Trvá mi to odtud asi dvě a půl hodiny.

V cíli mám ujeto 1649 km. Po vybalení mě čekají nutné domácí práce. Cesta je totiž dlouhá a do konce nějak vydržet musím.

Restauraci Fehérló z programu samozřejmě vynechat nemůžu.

A protože chci něco lehčího, mám nakonec jakousi rybu, na kterou nedošlo za celou dobu u Jadranu. Během mého pobytu u Fehérló dojde k významné změně - ne tedy přímo v restauraci, tahle se týká celého Maďarska. Před hodinou prý Orbánova vláda zrušila povinnost nosit respirátory, také vstup do lázní a kamkoliv jinam je bez omezení. V praxi to pro mě mimo jiné znamená, že všechny ty výtisky svého očkovacího certifikátu s sebou vezu zbytečně. 

A tady protentokrát svůj cestovatelský deník skončím. Za prvé, má-li platit, že Bük považuji za druhý letní domov, mohu říct, že jsem právě dojel domů. Za další, téma Büku a okolí už do jisté míry vyčerpal, a je tedy možná nejvyšší čas podívat se na některá místa opakovaně. Očekávaný zítřejší příjezd kolegy a kamaráda je k tomu velmi dobrou příležitostí.