Na návštěvě u mladé dámy (8.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

8. kapitola: Murska Sobota a Moravske Toplice (1. července 2021)

Včera ujetých 304 kilometrů znamená, že jsem na druhém konci Slovinska. Kraj zvaný Zámuří (slovinsky Prekmurje) dostal svůj název od polohy za řekou Murou, bráno samozřejmě z pohledu centrálního Slovinska. Rovinatá a od zbytku země prý dost odlišná oblast patřila za časů rakousko-uherských Zalitavsku, dnes tu žije většina Slovinců, něco Maďarů a trocha Podunajských Němců, kteří si až od dob přičlenění oblasti k Jugoslávii říkají Rakušané. Střediskem oblasti je Murska Sobota s dvanácti tisíci obyvatel, běžně se setkáte s jejím pojmenováním maďarským (Muraszombat) i německým (Olsnitz). Sobota se do slovinského a maďarského názvu dostala podle dne, kdy se ve městě konaly trhy.

Prý se tu mluví i dost specifickým nářečím, ale to máte těžké - když s bídou chytáte slovinštinu spisovnou, jsou vám nějaká nářečí docela volná. Slovinštině se jinak rozumět docela dá, pokud tedy znáte význam slov otrok, jed nebo vrt, která znamenají něco úplně jiného, než by Čech předpokládal (dítě, jídlo, zahrada). Potíže nebude dělat ani dvojné číslo (dvojina), které slovinština používá, protože mnoho těch koncovek, ať jsou pro číslo dvojné či množné, čeština zná nebo jsou alespoň srozumitelné. Problém může nastat, když Slovinec použije budoucí čas. K jeho vytvoření se totiž používá příčestí minulé, tvořené prakticky stejně jako v češtině, takže nám to vždy evokuje představu děje již proběhlého. Takový turistou běžně používaný obrat "budu platit" tedy zní "bom plačal", samosebou s vysloveným něčím jako [-u] na konci. A samostatně cestující turistka, na níž spočine úkol útratu si uhradit, samozřejmě řekne "bom plačala" (přičemž důležité jsou zde tvary "bom, boš, bo", které značí "budu, budeš, bude").

Ať přijedete do Murské Soboty odkudkoli, vždy na vás dříve nebo později vykoukne věž Kostela sv. Mikuláše (Cerkva Sv. Nikolaja) s pozdně románským jádrem z 2. poloviny 13. století...

... a věží vysokou 60 metrů. Přestavován byl mnohokrát, takže dnes je spíš směsicí slohů. Poslední výrazné úpravy prodělal v letech 1910-1912.

Vnitřek je kupodivu volně přístupný, a co vám padne určitě do oka, jsou židle pro věřící, zachovávající předepsané rozestupy.

Podobizna sv. Mikuláše, patrona kostela, nacházející se nad oltářem, pochází z roku 1797 a jejím autorem je rakouský klasicistní malíř Matthias Schiffer.

Toho Mikuláše tam moc nerozeznám, a šest panen, kterým uděluje rady, ještě hůře. 

Další murskosobotská dominanta už je viditelná mnohem méně. Dokonce se mi podaří ji objet, aniž bych ji zaregistroval. Hrad, patřící původně maďarské šlechtické rodině Szapáry, je totiž mírně ukryt za alejí.

Momentálně na hradě mnoho neuvidíte. Vlastivědné muzeum je zavřené, což už snad ani nepřekvapí.

Ani se mi nepodaří zjistit, jestli se vůbec provádějí nějaké prohlídky. V tuhle chvíli určitě ne, všechny dveře jsou zamčené. Jediné, co vám čtyřtraktová budova o čtvercovém půdorysu nabídne, je malé občerstvení v hodně improvizované kavárně na nádvoří.

Při vší té improvizaci musím ocenit trpělivost toho, kdo vyvedl logo kavárny křídou na tabuli. Kavárna sama sestává z několika stolků postavených k jedné z vnitřních stěn hradu, naštěstí té zrovna stinné, takže odpočinek je nakonec vítaný a posezení příjemné.

Mnohem přívětivěji (srovnání se netýká tamní obsluhy, ta byla ochotná a skvělá) působí přilehlý Městský park (Mestni park), bez ohledu na název v podstatě vlastně arboretum.

Je tu i kachní rybník, a kachna je tady skoro chráněným druhem. Nechytat, nehladit, nekrmit. 

Ochrana sahá dokonce až za plot na silnici. Jen těm kachnám vysvětlete, že se mají pohybovat v určené zóně.

Za hranicí parku začíná Trg zmage, čili Náměstí vítězství. Na pochybách o tom, které vítězství název připomíná, vás nenechá památník, zhotovený dle ruského návrhu a svým tvarem upomínající na kremelskou zeď.

Stačí přejít Slovinskou ulici (originálním názvem Slovenska ulica) a dojdete k blízkému Evangelickému kostelu z roku 1910. Jeho stavitelé vsadili na tehdy oblíbené retro v podobě novogotiky.

Na rozdíl od Kostela sv. Mikuláše je tady už všechno jako obvykle, tedy zavřeno. Interiér si tak lze prohlédnout opět jen přes vnitřní prosklené dveře.

Náhradou tu nabízejí něco málo odborné literatury, patrně zdarma.

Na téže ulici, téměř naproti kostelu, je i budova místní samosprávy. Omšelá, fádní a sotva něčím zajímavá.

Slovinské Zámuří je z geografického pohledu pokračováním rakouské spolkové země Burgenlandu, obě oblasti přiléhají k západnímu Maďarsku. Až sem zasahuje pás horkých pramenů.

Nedaleké Moravske Toplice jsou větší vesnice s osmi stovkami obyvatel, ale lákají na termální lázně s černou vodou. Její složení prý opravdu odpovídá naředěné naftě, kterou tu hledali původně.

Název obce nechť vás nepřekvapí. Pojmenování Morava či odvozeniny z něj je v jihoslovanských krajích docela běžné, Česká republika na něj rozhodně nemá patent. Morava je řeka v Srbsku, jmenuje se tak několik vesnic ve Slovinsku, v Srbsku a dokonce i v Bulharsku. Velmi pravděpodobně všechny názvy souvisí s praslovanským výrazem pro vodu či močál, tak jako tomu je v případě historické země Koruny české i tamtéž protékající řeky. 

Zdejší areál zvaný Terme 3000 zahrnuje kromě samotných lázní i hotelový komplex. Hledání hlavní atrakce dá trochu námahy, ale vlastně ani nevím, jestli výsledek onoho hledání mohu považovat za úspěch. Každopádně bazén s černou vodou je za zábranou a vypuštěný. Jsem tím trochu rozladěn, absence největšího lákadla by se mohla odrazit v nějakém upozornění nebo třeba slevě na vstupném, jehož výše navíc překonává i ty nejdražší lázně v Maďarsku. Nic takového ovšem nečekejte. 

Lázně jsou to jinak pěkné, s vodou co do teploty jako vždy několikerou, stejně tak odkrytou i pod střechou, takže se tu dá přežít i déšť, který trvá značnou část odpoledne.

V kryté části je prý naředěná ta původně černá voda. Bazény jsou tu v několika patrech, architekt se v dobrém slova smyslu vyřádil. Zkusím tedy tu nejtmavší vodu, a nejen dle barvy, ale i vůně (dá-li se to tak nazvat) si říkám, že na tom něco je. Dokonce i ty dlaždičky se mi zdají nějak mastné. Ale prý je to zdravé.

A i když to tu nakonec protáhnu víc, než jsem si původně myslel, večeři v hotelu v pohodě stíhám. Na výběr je toho docela dost, ovšem i cena rozhoduje. A dunajski zrezek je dunajski zrezek.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.