Na návštěvě u mladé dámy (7.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

7. kapitola: Kolem rekordmana do vnitrozemí (30. června 2021)

Poslední koperské ráno opět slibuje horký den, ale to už mi nakonec může být jedno. Potěšen jsem hlavně z toho, že jsem se dopoledne s autem vešel na Tomažičovo náměstí, abych nemusel chodit s věcmi daleko. Apartmán je třeba opustit do jedenácti, ale to stíhám úplně v pohodě - odjíždím už v půl desáté.

Když jedete po slovinské dálnici A1, ani si pořádně nevšimnete, že přejíždíte tak trochu výjimečnou stavbu. Jasně, dopravní značka vám vždy oznámí, že ten a ten most či tunel má takovou a takovou délku, ale to pomalu ani nevnímáte. Takže si dáme malou pauzu a mrkneme se na celou věc z jiných úhlů. Zároveň tím vyřídíme i další záležitost.

Viadukt Črni Kal je rekordmanem v několika kategoriích. Je s 1065 metry nejdelším slovinským mostem a při výšce 95 metrů zároveň také nejvyšším. Ale až při pohledu zdola si uvědomíte, jaký je to kolos.

Obloukem o poloměru 800 metrů překonává Osapské údolí poblíž vesnice Gabrovica. No, zase... Vesnice Črni Kal je tu samozřejmě taky, ale o kousek dál. Do roku 2004, kdy byl most otevřen, přes ni museli projet všichni, kdo mířili na Istrii. Terén tu je náročný, silnice se klikatí místy až nebezpečně. Většina cestovatelů si tady však udělala zastávku na šikovně umístěném odpočívadle, ze kterého se jim naskytl první pohled na moře.

Vtipné na tom je, že tehdy prakticky všichni mířili do Chorvatska a ani netušili, že koukají na Koper, a tedy na Jadran slovinský. To odpočívadlo je tu dodnes, poskytuje pořád stejný pohled, obohacený právě o Viadukt Črni Kal. Takže na místě, kde se před lety všichni s mořem vítali, se s ním já dnes rozloučím.

Most je stavbou tak výraznou a navíc tak šikovně umístěnou, že je možné si ho pohodlně prohlédnout prakticky ze všech stran. Vidím na něj dokonce i při pauze u ledové kávy. Jeden rekord však Viaduktu Črni kal nepatří - nejvyšší slovinskou stavbou není. Je až druhý, vysoko ovšem prohrává s nějakým elektrárenským komínem kdesi ve středním Slovinsku.

Vracím se na dálnici, ale zastaví mě kolona před nehodou na konci tunelu Kastelec. Využívám té příležitosti a vyfotím tunel zevnitř.

Naštěstí je tahle neplánovaná stopka krátká, a pak už konečně vyrazím na zbytek těch 304 kilometrů, které končí v Polaně, okrajové vesnici patřící k městu Murska Sobota. Čekal jsem tu o něco chladněji, a opravdu: je tu jen třicet stupňů. Hotel s kouzelně znějícím názvem Štrk (což česky znamená čáp a jasně pochází z německého Storch)...

... vypadá na luxus za přijatelnou cenu, ve které je i snídaně a bazén.

Tedy abych byl přesný, bazény jsou tu tři. Mám je navíc hned vedle pokoje, jen se k nim, ač jsou na dohled přes prosklenou stěnu, musím proplést menším bludištěm. Parkoviště tu mají velké a zdarma.

Venkovní hotelová restaurace je obrostlá vinnou révou, takže na vás slunce nepraží, a ceny má přijatelné.

Coby hotelový host je navíc mám o 10 procent nižší. Nejdřív ze všeho vám ale přinesou prostírání. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale tady vám dají prostírání s vytištěným plánkem, snad abyste se neztratili. Hotel a restaurace jsou totiž jen součástí mnohem většího areálu. 

Jídla dostanete hromadu a je vynikající.

Součástí menu je i zákusek.

Vína nabízejí místní, bohužel cviček, ač je uveden v nápojovém lístku, zrovna nemají. To je ostatně jediný nedostatek, který na zdejším pobytu shledávám.  

Při placení vám věnují takovou zvláštní malou nádobku s domácí whisky. Pozornost podniku. No, nemohl jsem tušit, možná bych ubral vína.

A když zaprší, prostě zatáhnou střechu a jede se dál.

Klika, že je tu ten bazén, v něm se trochu proberu. Nohy sice mám trochu těžší, to je pravda, ale ruce se mi zaplaťpámbu neklepou. Jinak by poslední fotka mohla být opravdu poslední.